Krátce před změnou letopočtu se redaktor Týdeníku Echo ohlíží za hudební produkcí posledních dvanácti měsíců, aby z ní vybral tituly hodné doporučení širšímu publiku. Ten výběr je zcela subjektivní, možná nejvíc odpovídající potřebám stárnoucího ucha, které zatoužilo po mírném osvěžení.

MJ Lenderman and The Wind: (Live and Loose!) / Wednesday: Rat Saw God

Město Asheville v Severní Karolíně není zrovna výrazné kulturní centrum, nedoneslo se mi ani, že by bylo výrazné čímkoli jiným. Ale hudební scéna je tam zřejmě silná, letos tam vznikly dvě výborné desky, hrají na nich z větší části titíž lidé, takže je uvádím dohromady, písně na nich taky mají hodně společného. Především kytaru MJ Lendermana, v něčem dost tradiční – rozskřípaně hlučnou a přitom uvolněnou. Díky tomu znějí jak Lendermanovy písně, tak skladby kapely Wednesday, ve které hraje za vokalistkou Karly Hartzmanovou sevřeně a zároveň na hranici chaosu. Lendermanovi je čtyřiadvacet a hudba jeho kapely nese mladistvou energii. Koncertní album (Live and Loose!), první, které vydal u respektované značky Anti-, to skvěle dokládá. Kapela na něm zní jistě i bezprostředně, mladě i ukotveně v dlouhé americké tradici, kdo by se v jeho hudbě chtěl nimrat, uslyší v ní vzdálené ozvuky kytarových kapel devadesátých let (Pavement), písní těžko překonatelného truchlopěvce Jasona Moliny, Boba Dylana a spousty dalších. Méně analytického posluchače uspokojí zjištění, že ta kapela je dobře „nakopnutá“ a má feeling.

O Wednesday se dá říci prakticky totéž, snad jen že se k tomu chaosu nejenom blíží, ale někdy v hudbě té kapely propuká naplno. Lenderman i Hartzmanová zpívají o podobných věcech – životě v Zapadákově, kde je strašná nuda a pořád se něco děje a mladý člověk se tam plouží z jedné sešlé scenerie do druhé, občas tu nudu naruší excesem, který k ní přidá dimenzi grotesky nebo hrozící sebedestrukce. Lenderman to popisuje v krátkých a často sarkastických momentkách, v nichž citovost je dost schovaná, ale přesto slyšitelná. Hartzmanová je v textech epičtější, trochu historkářka, emoce ve slovech vyjevuje přímočařeji. Neví, jestli narodit se v Ashevillu v Severní Karolíně je velká životní klika, když ale někdo ten svůj rodný Zapadákov dobře zhudební, může se dotknout i něčeho univerzálního, přesahujícího hranice okresu, s trochou štěstí i kraje.

David Eugene Edwards: Hyacinth

První sólová deska pětapadesátiletého hudebníka z Colorada, hraje na ní to, co vždycky, ale trochu jinak. To Edwardsovo „vždycky“ je amalgám velice protikladných vlivů, žánrově by se asi dal zařadit do kategorie „southern gothic“, což je jakési zdivočelé a potemnělé country, v němž se někdy dá jenom těžko určit, jestli se zpívá o kovbojích, nebo o jezdcích z Apokalypsy. Vykládat hudbu autorovou biografií může být dost laciné, ale v Edwardsově případě se tomu člověk těžko ubrání. Člen jedné z velmi striktních malých amerických církví, v čase dospívání okouzlený punkem, celoživotně fascinovaný písněmi Joy Division a taky indiánskými tradicemi a mytologií a středověkou hudbou a vším možným ostatním. Jeho písně tomu odpovídají, stejně jako hlas, ve kterém je něco „skalního“, nesmlouvavost, distance i vytržení. Může připomínat jurodivého toulavého kazatele, zbožnost v jeho podání ale rozhodně není žádná smířlivá selanka, spíš zachmuřená vášeň. Prostředky, jimiž Edwards tyhle svoje konstanty vyjadřuje, se během třiceti let jeho kariéry měnily. Od přímočarého temného country punku jeho první známější kapely 16 Horsepower ke komplikovanějším texturám jeho pozdější skupiny Woven Hand (někdy psáno jako Wovenhand). Na sólové desce spojuje akustické nástroje s elektronicky vytvořenými zvukovými plochami, pulzujícím rytmem, trochu blízkovýchodním nebo „kmenovým“. Roky mu přibývají jako všem ostatním, ale pořád umí upřít pohled tak, až se jeden může bát, že ho těma velkýma očima spolkne. A zpívat hlasem volajícího na pouští, vyjádřit zvukem to děsivě krásné místo.

Spiritual Cramp: Spiritual Cramp

Nemá význam zastírat, že Spiritual Cramp jsou trochu nablblá kapela, pokud by tedy člověk na její tvorbu uplatňoval vysoká intelektuální měřítka, což rozhodně nedoporučuji. Přišel jsem na ni díky kouzelné rozhlasové show, ve které písničky vybírali a komentovali Iggy Pop a Tom Waits. Dá se z toho usoudit, že Spiritual Cramp jsou mladá kapela, která se líbí starším pánům. Aby ne, když v něčem připomínají The Clash v časech London Calling. Jenomže hodně kapel by rádo znělo jako The Clash v časech London Calling a jenom málokterá v té snaze uspěje. Ne že by byli Spiritual Cramp kopií, ale povedlo se jim trefit ten feeling. Tak akorát – tedy ne moc – dlouhé křičené písničky někde mezi naštváním a legrací. Texty rozhodně ne přechytralé. Kluci večer táhnou městem a věří, že jim patří, po ránu pak bývají trochu rozbolavělí. Nemají prachy, chovají se nezodpovědně a lidi je někdy tak strašně štvou... Nic nového. Ale někdo ten prapor musí držet dál.

Shana Cleveland: Manzanita / Kara Jackson: Why Does The Earth Give Us People to Love

Písničkářek se v posledních letech neobjevilo zrovna málo. Shana Cleveland a Kara Jackson mezi nimi určitě patří k těm pozoruhodným. První z nich hraje také garážový rock s kalifornskou kapelou La Luz, na sólové desce ale zní ztišeně a křehce. Je to jemné a malinko zneklidňující album. Jednoduché a někdy skoro odšeptané písně evokují život někde daleko od všeho, kde si člověk nemůže být úplně jistý, jestli to světýlko, které se mihotá ve tmě, je svatojánská muška, nebo bludička. Aranžované jsou docela bohatě, kromě Clevelandové kytary jsou slyšet smyčce, dechy, archaické syntezátory. Skladby to ale nepřehltí, spíš to zvýrazní jejich éteričnost, prchavost, ve které by snad mohlo být i něco nadčasového.

Kaře Jackson je třiadvacet, letos debutovala. Jako dospívající byla oceněna za poezii, na první desce se snaží vyprávět příběhy a taky se vyrovnává s tím, že nedávno přišla o víc blízkých lidí. Na těch písních taky něco zajímavě nesedí, jsou jaksi nesuverénní, což neznamená nezvládnuté. Občas nemají jasnou písňovou strukturu, zpěvaččin interesantní hlubší hlas, akustická kytara a občas opět další bohatá instrumentace mohou ve spojení působit nezvykle a trochu neurovnaně. Na jejích písních je cosi přitažlivě naivního nebo naivistického, její hudba je po všech stránkách ambiciózní, zároveň může – spíš duchem než zvukem – připomínat inzitního „neumětela“ Daniela Johnstona. To myslím jako kompliment.

Sparklehorse: Bird Machine

Mark Linkous, vůdčí duch kapely Sparklehorse, zemřel před třinácti lety. Nikdy nebyl široce populární, ti lidé, kteří jeho hudbu měli rádi, ji ale měli rádi hodně, bylo mezi nimi i dost známých muzikantů a vůbec umělců (na jedné desce spolupracoval s Davidem Lynchem). Jeho rodina před časem našla nedodělané nahrávky písní, které měly tvořit album, na němž před svým dobrovolným odchodem pracoval. Rozhodla se desku dokončit, pracovali na tom mimo jiné Linkousova manželka a spoluhráčka Melissa, jeho bratr Matt a synovec Spencer. A vzniklo dobré album Sparklehorse. Jsou na něm všechny pro Linkouse charakteristické postupy – jemné zkreslení hlasu, někdy klamná hravost a projasněnost zvuku, který místy může připomínat trochu psychedeličtější Beatles, občas jakási zraněná dětskost, jindy rezignované smíření. Mark Linkous ke svým písním rád přidával praskání statické elektřiny, znějí tak jako vysílání odněkud zdálky, kde to možná vypadá pěkně, ale je těžké se odtud dostat. Jsou to písně uzavřené do jedné hlavy, schované v člověku, který se v duchu obrací k druhým, tiše je volá, ale je pro něj těžké mezi nimi být.

The Black Crowes: The Southern Harmony and Musical Companion

Velkou část hudebního trhu dnes tvoří nahrávky starší hudby. Také kvůli tomu vychází hodně reedic, často tak či onak (někdy domněle) vylepšených. Koncem roku se objevila i remasterovaná verze alba The Back Crowes z roku 1993, doplněná i nahrávkou koncertu z té doby. Ta deska zněla anachronicky už před třiceti roky, když vyšla. The Black Crowes se v době, kdy frčelo něco úplně jiného, snažili znít jako velkokapela ze šedesátých, sedmdesátých let. Už tehdy mi to přinášelo možná provinilé potěšení. Ale bylo tam všechno: lehce indiánská image, značně „hippy“ texty, nikoli titěrná ega, uječený vokál, odhodlání vydržet na koncertě hrát jednu píseň skutečně dlouho a mít radost z toho, jak je to nahlas. Trochu jižanský trochu rokenrol, barevné „outfity“ a péra na kloboucích, čím budeme zkouřenější, tím budeme chytřejší. Tak určitě. Ale byla s nimi docela zábava.