Nejvíc oscarových nominací – třináct – získal film francouzského režiséra Jacquese Audiarda Emilia Pérez. Je to příběh o silných ženských postavách, což dnes neuškodí. Ty silné ženské postavy jsou: šéf mexického drogového kartelu, který se rozhodne vyjevit své pravé já a stát se ženou a taky pověsit mexické drogové kartelování na hřebík, právnička, jež mu má pomoci ten záměr realizovat, a jeho manželka. Je to muzikál. Ke kvalitám toho filmu nenapíšu nic, neviděl jsem ho, kolega Jakub Peřina ano, byl tím mírně traumatizován. Co si troufnu napsat, je, že synopse toho díla působí dojmem, že se někdo pokusil do jednoho filmu zahrnout plus minus všechna „správňácká“ témata. To taky neuškodí, třináct nominací se může zdát toho důkazem. Je to nejvíc nominací, kolik kdy film nenatočený v angličtině získal, šanci na Oscara za nejlepší výkon v hlavní ženské roli má i španělská transherečka Karla Sofía Gascón, byla by to první Cena akademie pro transherce nebo transherečku, šance pro akademii, aby se pochválila za to, že „dělá historii“, a tak dále a tak podobně. Bývávalo.

 

Nejde jenom o to, že, jak se ukazuje, existuje dost lidí, kteří ten film nepovažují za moc dobrý. Ukazuje se, že v prostředí, kde by se dalo čekat, že vzbudí nadšené reakce, docela naráží. Mýlil by se ten, kdo by si myslel, že film Emilia Pérez je tak „woke“, jak je to jen možné. Naopak. Není „woke“ dost. Transaktivistům se nelíbí, že snímek prý tu komunitu nevyobrazuje přesně tak, jak by měl, že je v něčem stereotypní. Vymezení správného se totiž mění velice rychle, často rychleji, než film stihne vzniknout. Co vypadá jako velice „in“, když se začne psát scénář, může být ve chvíli dokončení filmu už beznadějně „out“. Dalším problematickým rysem má být stereotypní vyobrazení Mexika a světa drogových kartelů, to, že ve filmu nezní moc mexická španělština a americká herečka Selena Gomezová v jedné z důležitých rolí mluví s těžkým přízvukem. Režisér Audiard se brání s tím, že se ocitl před „tribunálem realismu“, trochu s ním v tom ohledu sympatizuji. Já jsem pochopil, že od muzikálů nemá význam očekávat realismus, když mi bylo osm let a s velkým překvapením jsem zjistil, že ve filmech toho typu lidi zívají, místo aby normálně mluvili. Možná by tuhle myšlenkovou operaci mohli zvládnout i někteří z těch pohoršených dospělých. No nic. Nejde ale jen o to, jak ten film pojednává to které téma. V boji proti němu už došlo na diskurzivní ekvivalent zbraní hromadného ničení – „objevení se“ několik let starých tweetů. Dochází k němu většinou tak, že někdo s důkladností hodnou lepší věci profízluje něčí profil na sociální síti v naději, že tam najde něco „problematického“, a pokud se tak stane, archivuje si to pro případné budoucí použití. Tímhle způsobem byla „prověřena“ Karla Sofía Gascón a ukázalo se, že se před časem ne dost uctivě vyjádřila o Georgi Floydovi a že dala najevo nechuť nad množstvím muslimských imigrantů ve Španělsku. To pak člověku nemusí pomoci ani to, že je první transherečka nominovaná na Oscara.

 

K výpovědní hodnotě toho všeho: dění kolem filmu Emilia Pérez není ojedinělé, ale daleko spíš typické pro „woke“ prostředí, které soustavně projevuje mimořádný talent v ničení sebe sama a sabotování vlastních cílů a záměrů. Jako kdyby si ti lidé nemohli pomoci a nakonec vždycky dali přednost tomu, pořádně si „zacancelovat“ než třeba něčeho dosáhnout. Možná nejúčinnější způsob boje proti „woke“ ideologii je umožnit, aby se setkal co největší počet jejích stoupenců, chvíli si počkat a pak už jen v klidu spočítat ztráty. A nejde jen o to, že rigidně uplatňovaná ideologie žene svoje stoupence do absurdních krajností. V rigidně ideologizovaných prostředích se také velmi daří různým bezskrupulózním typům, fízlovským povahám, mocenským manipulátorům a dalším, koho by plukovník Foltýn popsal slovy „prostě svině“. To se samozřejmě netýká jenom „woke“ levice. Představa, co všechno a s jakými důsledky na tomhle poli předvede „woke“ pravice, není ani trochu uklidňující.