Pokoj 101 je pokojem lásky. V podání George Orwella a jeho románu 1984 to znamená, že tam zakusíte svá největší muka. Pro protagonistu románu Winstona Smithe jsou tím nejhorším krysy. Salman Rushdie se vždy nejvíc obával oslepnutí. Když před několika lety onemocněl na levé oko a zrak mu začal slábnout, zmocnila se ho panika. Co když už brzy nebude moct číst ani psát? Tou dobou nemohl tušit, co si pro něho nachystal jeden černě oděný mladý muž, který v rozhovoru pro New York Post uvedl, že britsko-indického spisovatele „fakt hodně nemá rád“.

Byl srpnový den roku 2022 a Salman Rushdie zrovna dorazil na pódium newyorského amfiteátru. Když stanul před mikrofonem a už se chtěl pustit do řeči, koutkem pravého oka ho spatřil. Muž se na něj vrhl a soustředěně jej sedmadvacet sekund bodal. Útoku i zotavování se Rushdie věnuje ve své knize Nůž / Úvahy po jednom atentátu, jež vyšla v dubnu tohoto roku. Doznává se i k studu. Nezmohl se na jediné obranné, natož útočné gesto. Proč to vzdal? Jistě, šok. Co navíc zmůže muž o půl století starší proti ozbrojenému útočníkovi?

Krom vlastní bezmoci jej zaujalo, kolik odvahy se ten den vměstnalo do sálu. Lidé nezůstali sedět v úžasu. Vybíhali na pódium a útočníka odtrhávali. I tak bylo těch ran dost. Poškodily plíce, střeva, levou ruku a několik nervů v tváři, takže spisovateli klesá dolní ret. Nejhůř dopadlo pravé oko. Poslední, co vidělo, byl člověk, jehož si Rushdie představoval uplynulých třiatřicet let.

Fatva, vraždy, nenávist intelektuálů

Tolik doby uběhlo od fatvy, kterou roku 1989 vyhlásil ajatolláh Rúholláh Chomejní za neuctivé pasáže o proroku Mohamedovi v Satanských verších. Později na spisovatelovu hlavu vypsal odměnu: kdo jej zavraždí, obdrží jeden a půl milionu dolarů. Rushdieho život se tím rozlomil vedví – na ten před fatvou a po ní. Tehdy jednačtyřicetiletý spisovatel měl nařízenou ochranku, krycí jméno Joseph Anton a stěhoval se z místa na místo.

Přinejmenším šest atentátů na Rushdieho bylo mezi lety 1990 a 2000 zmařeno. Jenže zapomínat by se nemělo ani na ty, kteří se se spisovatelem zapletli, a ochranku neměli. Nejvyšší cenu zaplatil belgický imám, který se Rushdieho veřejně zastal. Násilně skončil rovněž život japonského překladatele Hitošiho Igarashiho. Toho nezachránil ani fakt, že byl arabista, navíc konvertita k islámu. Větší štěstí měl norský nakladatel William Nygaard a italský překladatel Ettore Capriola. Na oba byly spáchány atentáty, ale z útoků vyvázli. V reakci na to nakladatelé seznali, že fanatiky nelze podceňovat. V prvním českém vydání jméno překladatele chybí, v druhém je uveden pseudonym.

Jak žít s tím, že někoho „zabila“ vaše kniha? Není to snadné, přiznává Rushdie ve svých memoárech Joseph Anton z roku 2010. Samy Satanské verše přitom nejsou vůči muslimům nepřátelsky laděné. Jeden by řekl, že je tomu snad i naopak. V první řadě jsou ponorem do zkušeností muslimských migrantů. Třeba Joele Kuortti, přední odborník na dílo Rushdieho, tvrdí, že Satanské verše byly ve své době nejambicióznějším pokusem o vyjádření migrantské zkušenosti.

Druhým výrazným tématem je odmítnutí touhy po čistotě, dokonalosti, jednotě – a také doslovného čtení svatého písma. „Satanské verše oslavují hybriditu, nečistotu, prolínání, proměnu, kterou nabízejí nové a nečekané kombinace lidských bytostí, kultur, myšlenek, politik, filmů, písní.... Je to oslava toho, jak různorodá jsou naše já,“ poznamenává Rushdie. Jinými slovy, jde o knihu svou ironičností a hravostí typickou pro postmodernitu.

Pochopení se Salman Rushdie nedočkal ani od literátů mimo muslimský svět. V memoárech Joseph Anton i v knize Nůž poznamenává, jak četní byli ti, kteří se knize v lepším případě vysmívali, v horším vyjadřovali i oni nenávist, zvlášť po vyhlášení fatvy. Co se týče výsměchu, hovořilo se o klubu patnácti stran. Členy byli ti, kteří považovali za projev soudnosti nedostat se dál než na patnáctou stranu. Ti druzí vyjadřovali pro fatvu porozumění. Rushdie prý zašel příliš daleko a Británii vystavil nebezpečí.

Asi i proto na spisovatele tolik zapůsobil vůbec první státník, jenž se za něj postavil. Byl jím Václav Havel, který se s Rushdiem na znamení solidarity chtěl setkat již při své návštěvě Británie na jaře roku 1990. Nakonec z toho kvůli obavám o bezpečnost sešlo. Československý prezident se s Rushdiem spojil aspoň telefonicky. „Člověk by tomu skoro nevěřil,“ řekl prý Havel do telefonu, „ale pro nás dva v Británii neexistuje bezpečné místo.“ To se nakonec našlo v Praze v roce 1993. Spisovatele tehdy pozvalo Helsinské občanské shromáždění na několikadenní návštěvu a prezident jej přijal během neoficiálního programu.

V roce 2000 se Rushdie rozhodl opustit britský úkryt a přesídlil do Spojených států. Zde mohl žít bez ochranky, zpočátku však rovněž bez blízkých a přátel. Ti v něm viděli chodící výbušninu. Spisovatel na to odpověděl po svém: tím spíš se vydával do společnosti, aby svému vystrašenému okolí dal najevo, že se jej nemusí bát. Vždyť je dávno po všem.

Ono vše se vrátilo v srpnu 2022. Po sedmadvaceti sekundách krveprolití následoval převoz do nemocnice a mnohahodinová operace. Lékaři později přiznali, že na přežití se nesázelo. Ostatně blízcí, Rushdieho dva synové i jeho žena, spisovatelka Rachel Eliza Griffithsová, se sjížděli do nemocnice nikoli proto, aby poskytli podporu. Jeli se rozloučit. Ale zdá se, že nyní Rushdie bojoval – během operace i při bolestivé rehabilitaci.

Psát o události původně v plánu neměl. Celá ta desetiletí nesl nelibě, že si jej mnozí spojují jen s fatvou. I proto se rozhodl ignorovat doporučení britské policie, opustil svou vlast a postavil se na vlastní nohy ve Spojených státech. Ale hlavně všem dokázat, že to jde – není oběť, ale svobodný jako všichni ostatní. Muž v černém z něho oběť znovu udělal a Rushdiemu po počátečním váhání došlo, že umí odpovědět jen uměním. Událost přetvořil ve vlastní dílo aspoň na papíře.

Vítězství plné ran

K víře, která mu způsobila tolik obtíží, se vrací i v knize Nůž. Sám přiznává, že je ateista, ale také věčný pochybovač, znalec dějin islámu a milovník mytologie. Na kritiku odpovídal, že Satanské verše nesměřují proti víře. Opakem víry totiž není nevíra, ale pochybnost.

Z ducha pochybnosti vzniká prostor pro myšlení i svobodu. To není výmysl Rushdieho. Tento motiv mu jeho otec vtiskl do jména. Ten si pořídil druhé příjmení Rushdie na počest učence Ibn Rušda, jenž svými překlady seznamoval islámský svět s Aristotelem. Od Aristotela, kterého otec poznal právě díky Ibn Rušdovi, přejímá samozřejmou, ale možná i dnes ustupující ideu: zázrak myšlení tkví v tom, že názory, o nichž člověk přemítá, nemusí přijímat. Myšlení je prosto závaznosti a tíže, a proto je rovněž otevřené experimentům a vědě.

Ještě něco může zarazit: Rushdie zdůrazňuje, že je bezbožný bastard (který nicméně ocení modlitby za své uzdravení), ale v knihách se to hemží zázračnými zvraty, proměnami a mytologickými sceneriemi. Sám prý na zázraky nevěří, ale jeho knihy jednoznačně ano. Co tím může mínit? Třeba to, že realita se nám z perspektivy ireality ukazuje v nové, třeba pravdivější podobě.

To nemusejí být žádné čáry máry. Skrze fikce běžně pronikáme hlouběji do skutečnosti, což vědí i vědci, jejichž představivost pracuje na plné obrátky. Jeden z předních současných amerických filozofů Kwame A. Appiah tomuto rysu poznání věnoval knihu Jako by: Idealizace a ideály. Uvádí v ní třeba příklad atomu. Francouzský matematik a fyzik Augustin L. Cauchy jej definoval jako „bezrozměrnou entitu, jež je nositelem síly“. Ale jak může být nositel bezrozměrný? Ač je sama definice vnitřně sporná a takový atom fikce svého druhu, posloužila k lepšímu poznání skutečnosti.

Podstatné, zdá se, je mít smysl pro irealitu, aniž jí člověk propadne. To ostatně ilustruje druhý, o dost chudší příběh vyprávěný v knize Nůž. Pojednává o dnes šestadvacetiletém útočníkovi Hadim Matarovi, Američanovi libanonského původu. Rushdie jej označuje výhradně písmenem A, zkratkou pro asshole (v americké angličtině kretén, debil, idiot, hovado – pozn. red.). Nejmenováním nevyjadřuje bezmoc tváří v tvář člověku, který na něj působí tak zdrcující silou, že jeho jméno raději nevyslovuje. Ostatně hned po nabytí vědomí si o něm začal shánět informace a ocenil, že poskytl rozhovor pro New York Post.

Z popisů se zdá, jako by se Rushdie těšil na setkání s ďáblem, zatímco ze stránky na něj vykoukl pomatený hlupák. Proč si ten mladý muž rozhodl zničit život? „Mně se ten člověk prostě nelíbí. Nemyslím si, že je to dobrý člověk. Nemám ho rád, vůbec ho nemá rád.“ Když se novináři tážou, zda spisovatelovo dílo četl, potvrdí, že pár stránek. Další člen klubu patnácti stran. Načež následoval hlavní argument pro útok, za nějž pachateli hrozí třicet let odnětí svobody. Na YouTube zhlédl několik videí a seznal, že jde o nečestného člověka, a tyhle lidi Matar prostě nemá rád.

Touha setkat se Rushdieho přešla. V knize atentátníkovi nevěnuje kdovíjak široký prostor. Ale stín, který tento „skorovrah“ vrhá, podstatný je. Nůž totiž pojednává ještě o jednom tématu: jak ustát nenávist. Rushdie se celý život pere sám se sebou, aby nepsal knihy úzkostlivé ani mstivé. Krom toho svádí boj s pozicí oběti.

Vlastně už nesvádí. Tenhle boj prohrál. Uznává, že v tom jsme zvítězili my. Navždy pro nás bude hlavně ten, na něhož byla vydána fatva a ta fatva byla skoro naplněna. Ale vítězství a porážky se mnohdy prolínají. Něco o tom ví i první věta Satanských veršů: „Aby ses znovuzrodil,“ pěl Džibríl Farišta padaje z nebes, „musíš nejdřív zemřít! Hej, hej! Hola hej!“

Salman Rushdie: Knife. Meditations after an Attempted Murder, New York, Penguine Random House, 224 str.