Současný marketingový relaunch Petra Fialy, motivovaný jeho dojmem „zdá se mi, že lidé o mně chtějí vědět víc“ (což by tedy chtělo factcheck), si vysloužil přirovnání k Milouši Jakešovi na Červeném Hrádku. Ale všimli jste si něčeho jiného?

Nejdříve řekl v Otázkách Václava Moravce, že bychom si zasloužili mzdy jako „v Německu nebo v Rakousku“ a že potřebuje další mandát na to, aby lidé dostávali mzdy, „jako mají v Bavorsku“. Na tiskovce 27. listopadu se pochlubil, že „digitalizujeme rychleji než Německo“. A o pár dnů později v rozhovoru na Novinkách odvedl řeč k tématu, o němž mluvil už u Moravce, „jestli fakt chcete být někde tam na hranicích Slovenska a Maďarska, anebo mezi tím Rakouskem a Německem a patřit napevno k Západu“.

Ano, Německo. Pořad Německo. Působí to jako regres do populistické infantility, kdy Valtr Komárek na sklonku roku 1989 sliboval, že „bude koruna jak marka“. Ale je tam toho mnohem víc.

Je to, jak mnozí upozornili, ekonomická nepředloženost. Ale navíc se od dob toho regresu hodně změnilo. Češi mají dnes různorodější zkušenosti s cizinou než v době, kdy veksláci měnili marky. V tom Německu jich nemálo pracovalo, nejen na subalterních pozicích, jiní působí v Němci vlastněných firmách u nás. O své poznatky se dělí. Nejsme odříznutí ani od zpravodajství o světě. Takže někdejší vzývání ustoupilo střízlivějšímu pohledu. Víme, že německá ekonomika je dnes v problémech generačního řádu, možná větších.

Protože jsme zaklíněni mezi Rakouskem a Německem, což není, jak to předkládá Fiala, otázka politické volby, nýbrž prosté geografie, bude naše ekonomika vtahována do německé zóny. Úkolem politiků není to opěvovat, nýbrž balancovat. Průmysl závislý na Německu teď postihnou německé problémy. Naše energetika – plyn i elektřina – se samospádem, za nepozornosti politiků, stala součástí nejproblematičtější energetiky v Evropě a budeme za to platit. Když Fiala v onom rozhovoru na Novinkách nabádá k tomu, abychom přemýšleli, jaká je budoucnost této země, tak jsou to tyto otázky, nad nimiž bychom měli my a hlavně političtí lídři přemýšlet, a ne si opakovat banality ze zeměpisu.

Navíc je Fialovo ultimátum, zda budeme patřit k Německo-Rakousku a k Západu, anebo být „někde tam na hranicích Slovenska a Maďarska“, hloupé. Je to výkřik poslední záchrany koaličních politiků, kteří nemají co říct. Jistěže je prvotní, instinktivní reakce většiny z nás, že chceme patřit k Západu. Jenže je třeba si uvědomit, proč. Ne kvůli tomu, že by ten azimut na kompasu byl nějak ze své podstaty lepší. Je a vždy to bylo kvůli konkrétním věcem, které Západ měl a odtamtud přicházely. Na ty věci, na konkrétní výdobytky v ekonomice, politice, vědění, je třeba se dívat a rozumět jim, ne na směrovku.

Komplementární ohrnování nosu nad opačným azimutem je protivný zvyk, typický pro šplhouny, kteří podlézají těm nad sebou a šlapou po těch pod sebou. Člověk, který nespí, zaznamenal, že v těch zemích se politické a civilizační poměry už párkrát radikálně proměnily. V případě Polska to teď dokonce proniklo do obecného povědomí. Ale Fiala, místo aby mluvil o tom, jak by chtěl digitalizovat a pracovat na infrastruktuře a energetické nezávislosti jako Polsko, je pyšný, že digitalizujeme rychleji než země, v níž je dodnes problém zaplatit kreditní kartou a za revoluční krok je tam považováno, že Bundesbanka příští rok přestane používat fax.

Fiala byl ovšem vždy, už jako akademik, výrazně orientován na Německo. Německá CDU byla jeho modelem, na němž popisoval křesťanskou demokracii. Zdá se, jako by se stal zajatcem svého modelu natolik, že nevzal na vědomí, jak se u této strany opakuje suboptimální vůdcovský model. Za našich životů již dvakrát stál v jejím čele lídr, který byl v době svého vládnutí respektovaný a nezpochybnitelný, aby se pak ukázalo, že hromadící se velké problémy – v případě Helmuta Kohla ekonomické, v případě Angely Merkelové nejen ty – vyseděl. Někdy člověk nevidí to, co je mu příliš blízko nebo čím je stále obklopen, a možná proto Fialovi uniká, jak svým vládnutím tento vůdcovský stereotyp naplňuje.