Americký stratég Tanner Greer v březnu zveřejnil studii čínské politiky nové Trumpovy administrativy, kterou vypracoval pro think-tank Foreign Policy Research Institute. Její název by se dal přeložit jako „Záměrná neprůhlednost“, a jak dále naznačuje podtitul „Konkurující si priority americké politiky vůči Číně“, na této politice se podílí řada lidí, jejichž přístupy se liší. Což je něco, co Donaldu Trumpovi nevadí. Vyhovuje mu, že se jeho podřízení takto vlastně drží navzájem v šachu, přičemž on je tím, kdo nakonec rozhodne.

Greer třídí jednotlivé frakce nejdříve podle jejich geopolitických východisek a pak podle ekonomických. Zde pokračuje podle dvou hledisek: Potřebuje Amerika k tomu, aby ustála ekonomické soupeření s Čínou, široce založenou průmyslovou renesanci, anebo se musí soustředit na prvenství ve špičkových technologických výdobytcích? Druhé hledisko je důvěra v administrativní kapacitu ekonomiku řídit, či se naopak spoléhat pokud možno jen na působení trhu. To mu umožňuje znázornit jednotlivé frakce ve známém formátu čtyř kvadrantů, kde první hledisko tvoří horizontální osu a druhé osu vertikální. Na pravé straně jsou tedy ti, kdo přísahají na „hi-tech“. Věří, že „ekonomická dynamičnost a vojenská síla jsou primárně funkcí technologických inovací. Některá odvětví jsou důležitější než jiná. Chcete-li vyhrát budoucnost, musíte obsadit rozhodující vrcholy ekonomiky zítřka už dnes“. To je robotika, drony, nové energetické technologie, biotechnologie, ale především umělá inteligence.

„Tito republikánští technologové se domnívají, že v tomto závodě jde o nesmírně mnoho,“ vysvětluje Greer, proč nevidí návrat veškerého průmyslu do USA jako žádoucí. „Jako varovný signál často uvádějí rozdíl v celkové produktivitě výrobních faktorů, který dělí Spojené státy od Evropy. To je to, co se stane Americe, pokud technologický sektor jiné země vystartuje dopředu. Čína je jedinou zemí, jejíž technologický sektor tím může věrohodně hrozit. Pokud bude Amerika nerozumně investovat omezené zdroje do neefektivních a zastaralých odvětví, Číňané se poženou vpřed.“

Ty, kteří jsou v tom grafu vpravo nahoře a věří ve státní iniciativu, nazývá Greer „technonacionalisty“, ty dole „dynamisty“. Kdo jsou ti lidé? Člověk asi nepochybí příliš, když odpoví, že to je Silicon Valley. Ale důležité je, že tato subkultura dosáhla v posledních letech značného sebeuvědomění, jak společenského, tak politického. Kdekdo si všiml takřka „stoprocentní účasti“ kapitánů Silicon Valley na Trumpově inauguraci. Ale pro část z nich to bylo něco víc než standardní lobbingová operace, jakou americký byznys koneckonců po volbách vždy provede. Někteří z nich se veřejně přidali na Trumpovu stranu už před volbami. U dalších rozchod s tím, čemu začali říkat „režim“, přesahoval sázku na jednoho kandidáta. Fungování amerických politických, akademických, mediálních a dalších struktur je deprimovalo tak, že začali aktivně hledat alternativy. Začali naslouchat jiným hlasům a stávat se něčím, co sami občas nazývají „kontraelitou“.

Pokud bychom se drželi pouze technologie, můžete nahlédnout do konverzace třeba tak, že se na twitteru (nyní X) podíváte na nějaké účty, které si dávají do jména „e/acc“ (znamená to effective accelerationism – „efektivní akceleracionismus“). Ale výtečnou formulací těchto myšlenek je Technooptimistický manifest, text, který v roce 2023 zveřejnil známý investor Marc Andreessen. Ten svou akribií snadno překlenuje prostor mezi „tech“ a „netech“ lidmi, mezi „ajťáky“ i humanitně či politicky orientovanými lidmi i mezi elitami a „kontraelitou“ (koneckonců přiznává, že až do Obamova prvního funkčního období bez problémů volil demokraty).

Na rozdíl od podobných textů si čtenář neodnese pouze vidinu toho, kolik skvělých domácích spotřebičů bychom mohli mít, ani návod, jak zbohatnout. Asi není moc autorů, či hlavně investorů, kteří by dokázali v jednom textu citovat Miltona Friedmana, Andyho Warhola, Friedricha Nietzscheho a italského futuristu Fillipa Tommasa Marinettiho a pro vyjádření lidského ideálu použili řecké slovo „areté“… Ta šíře není jen exhibice ani shromažďování autorit, nýbrž naznačuje šíři starostí. Jistěže se dostane na standardní friedmanovskou obhajobu volného trhu. Ale taky na připomenutí, že přírodní zdroje jsou omezené a lidé o tyto zdroje soupeří (a navíc už lidí nepřibývá, zatímco technologický rozvoj je zdroj nekonečný). „Věříme, že neexistuje žádný materiální problém – ať už vytvořený přírodou, nebo technologií –, který by nebylo možné vyřešit pomocí dalších technologií,“ tvrdí Andreessen a cituje génia mnoha oborů Buckminstera Fullera: „Technologie vám umožňují dělat stále více a více se stále menšími prostředky, až nakonec budete moci dělat cokoli s ničím.“

Od standardní chvály prosperity se text odlišuje jasným překročením individuálního horizontu. Horizontem je osud celého lidstva. Jednak dnes v těch kruzích bezmála obligátní představou, že jednou budeme žít na jiných planetách, ale i pojetím svobody a rozvoje lidského potenciálu. Andreessen prorokuje, že z řad budoucích pokolení opírajících se o nový technologický potenciál vzejdou „vědci, technologové, umělci a vizionáři, o jakých se nám ani nesnilo“. Jeho představa lidského dobra a vzkvétání civilizace se rozhodně neomezuje na spotřební radosti. Píše o potřebě krásy, odvahy, riskování. Je to vize ekonomická a zároveň romantická.

Kdo se tam nenajde? Konzervativci krve a půdy. Ale obecněji ti, kdo jsou pevněji ukotvení v tradici, v místě, v danostech svého narození a vidina života na Marsu je nechává chladnými, „somewheres“ ve známé dichotomii Davida Goodharta. Stejně tak Andreessen obchází známý problém, že v technologické společnosti nacházejí víc než dřív lepší uplatnění lidé s vysokým IQ, jež je, jak známo, v populaci nerovnoměrně rozděleno. A v jeho textu nenarazíme ani na dvě slova, jež nejvíce formují uvažování progresivní části poslední generace – rovnost a spravedlnost.

K tomu, co Andreessen obchází, se některé jiné osobnosti kontraelity postavily v podstatě čelem. Peter Thiel, politicky nejvlivnější postava technologické scény, je podezírán z toho, že už rezignoval na demokracii. Filozof Curtis Yarvin, s nímž se dobře znají jak Thiel, tak třeba viceprezident J. D. Vance, mluví otevřeně o nahrazení demokracie neomonarchistickým režimem, pro jehož vůdce ovšem raději slova král nebo diktátor používá slovo CEO; ten by taky řídil vládu „jako startup“. (Uvažování Petera Thiela, který je technologistou a taky křesťanem, ovlivněným myšlením francouzského filozofa Reného Girarda, se autor tohoto textu necítí kompetentní popisovat. Zaznamenejme tedy jen, že Thiel se letos v únoru sešel v Bratislavě se slovenským konzervativním politikem Vladimírem Palkem. Hlavní předmět jeho zájmu podle Palkova vyjádření: Antikrist.)

Donald Trump možná dnes vládne monarchistickým způsobem, ale Spojené státy nebyly tím místem, k němuž se upínaly představy radikálních technooptimistických experimentátorů, kteří dávali přednost zakládání na zelené louce. To je třeba koncept „síťového státu“ Balajiho Srinivasana nebo „seasteading“, zakládání plovoucích států, jež podporoval Thiel. Občanství takových států by bylo samozřejmě vysoce selektivní a spíš než starý ideál podílení se na správě věcí veřejných tu jako hlavní práva figurují „opti-in“ a „opt-out“. Ale nejrealističtějšími příklady „hi-tech monarchií“ jsou vlastně emiráty v Perském zálivu. Mají odstupňované občanství – jen malá část populace jsou plnoprávní občané, a i ti vědí, že to neznamená podíl na politické moci. Většina obyvatel jsou přistěhovalci, kteří, ať už pracují manuálně, nebo uskutečňují hi-tech sny, vědí, do čeho jdou.

Experiment, jenž testuje asi nejvíc představy postdemokratických technooptimistů, provádí v Salvadoru prezident Nayib Bukele. Suspendoval ústavu a nastolil pořádek, když zavřel bez soudu několik desítek tisíc členů gangů, skutečných i údajných. A obyvatelstvu se to líbí, reálná práva, třeba nebýt vykořisťován či zabit gangy, trumfují ta politická. Vedle toho upoutal Bukele pozornost technooptimistů flirtováním s bitcoinem a taky tím, že tyto lidi do země láká. Loni nabídl pět tisíc přistěhovaleckých víz „vysoce kvalifikovaným vědcům, inženýrům, lékařům, umělcům a filozofům“ z celého světa. Ti tam budou žít v samosprávných hi-tech enklávách, zatímco většina populace bude žít dál svým způsobem života. A konečně v posledních týdnech můžeme sledovat, jak Bukele nabídl USA „offshoring“ jejich vězeňství.

Z těch pár příkladů je vidět překračování hranic, jež jsou pro to, jak je teď na Západě chápána demokracie, nepřekročitelné. Ty experimenty jsou nepokrytě hierarchické, rovnost, natožpak woke „equity“, není ideál. Místo abstraktních procedurálních práv reálné, hmatatelné „veřejné statky“ jako zejména bezpečí. Migrace je řízená a není právem, má podobu boje o lidský kapitál a do budoucna bude výsadou mobilních elit. Nicméně, jak to popsal jeden reportér po návštěvě Salvadoru, i ty domorodé „neelity“ mají pocit, že se aspoň něco hýbe, že je tu možnost být do budoucna optimista.