Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Chcete jako první třeba tu špatnou? Tak tedy v neděli 8. září skončila ve vídeňské Albertině úchvatná retrospektiva Gregoryho Crewdsona. A teď ty dobré zprávy. V německém Kunstmuseum Bonn bude tatáž výstava k vidění příští rok (od 9. 10. 2025) a do té doby si lze kvalitně ukrátit čas s touto knihou. Ta totiž nabízí mnohem víc než pouhý sborník zmenšených fotografií, dokonce si troufám tvrdit, že lepší publikaci o fotografii si letos asi nepořídíte.

Crewdsonovo zachycení života je unikátní. Už jen ten základní rozpor mezi tím, kolik příběhů se na jeho snímcích odehrává a zároveň jak málo se toho na nich skutečně děje! Postavy jsou tam často vytržené ze života, nevíme, čemu se právě věnovaly či na co se chystají, bývají jakoby zamrzlé v čase, snad zrovna stojí před nějakým rozhodnutím nebo se moment předtím už pro ně něco zásadního stalo a ony to právě teprve zpracovávají. To se ale nikdy přesně nedovíme. U některých fotografických cyklů se co do mysteriózní atmosféry i volby barev píše o jasné inspiraci filmy Davida Lynche, ale jeho odkaz je patrný snad ještě víc právě v tomhle, v té zatvrzelé touze nikdy nic nevysvětlovat, nechávat diváka vždy raději s touhou vědět mnohem víc… nebo nevědět vůbec nic.

Přitom stejně jako v Lynchových nejlepších filmech nejde o nějaké manýristické matení diváka, není to umění pro umění, spíš otevřený dialog. V jednom z mnoha skvělých esejů, které knihu doprovázejí (zmiňme určitě ještě Danielu Hammer-Tugendhatovou a její stopování vlivů u holandských malířů 17. století a Beate Hofstadlerovou, jež z psychoanalytického hlediska řeší právě onu zvláštní osamělost zachycených), se touhle přitažlivou nejednoznačností zaobírá i David Fincher, jeden z vizuálně nejvýraznějších tvůrců současného filmu. A srovnává Crewdsonův tvůrčí proces s dalšími režiséry: „Hitchcock vám nikdy neukázal nic, co by nemělo přesný záměr a vy jste nevěděli, co si z toho máte odnést. Matoucí je, že ty fotografie jsou vždy prezentovány všedním, neproblematickým způsobem. Vy si ale řeknete: Nevím přesně, co se tu děje, ale myslím, že by někdo mohl jít sedět.“ Pro úplnost – na Hitchcocka, respektive fatálnost filmu noir upomíná nejaktuálnější Crewdsonova tvorba, cyklus černobílých fotografií nazvaný Eveningside.

S filmem má Crewdson společný i proces inscenované fotografie, není neobvyklé, že na place je spolu s ním obří štáb, tedy bez přehánění jde o takové malé hollywoodské natáčení, a to i s následnou několikatýdenní postprodukcí. Jako kdyby si malíř Edward Hopper a režisér Luchino Visconti zkoušeli, jaké jsou limity fotografie. Výsledkem jsou často tísnivé obrazy, které ale paradoxně působí jako místa, kde byste se chtěli schovat a rozplynout. Ale zdaleka nejde jen o tuhle pohlcující monumentálnost. Co znamenají všechny dráty a elektrické vedení ve stylu estetiky režiséra Petera Greenawaye? Rozdělují totiž nejen záběr, ale i naši realitu, která je jimi až násilně rozlámána. Jsou to právě na první pohled bezvýznamné detaily ve spektakulárním celku, které z Crewdsona dělají jednoho z nejinovativnějších fotografů posledních dvaceti let.

Realita je podle něho něco, co nás šálí, a zachycení jakéhokoli okamžiku je už se zmáčknutím spouště falešné. Možná i proto jeho inscenované fotografie z amerického Zapadákova působí jako pravdivé dokumenty o tamních životech. Umělost je nerozpoznatelná od skutečnosti, kýč od pravdy. Čím víc se snažíme to pochopit, tím méně jsme si jisti, co se zde vůbec odehrává. A skutečná podstata těch obrazů nám uniká, ale když se zadíváte dostatečně dlouho, třeba jí zahlédnete. Může být schovaná kdekoli, snad v jednom letmém záběru do očí, možná i ve vší té mlze nad nimi.

Gregory Crewdson, připravil Walter Moser, vydal Prestel, 2024, 280 str.