Píše se rok 2003, ve Strakově akademii sedí sociálnědemokratický premiér Vladimír Špidla odmítající jakékoli zásahy do stále bobtnajícího sociálního státu pod heslem Zdroje tu jsou. V britském finančním deníku Financial Times vychází zpráva s titulkem Důchodový armagedon. Richard Hackoson z amerického Centra pro strategická studia v něm popisuje, jakou tikající bombou se starobní důchody stávají pro vyspělé země se stárnoucí populací. Země, kde se lidé díky čím dál lepšímu zdravotnictví a kvalitnějšímu životnímu stylu dožívají stále vyššího věku a zároveň mají čím dál méně dětí. Upozorňuje, že nejohroženější jsou ty, kde se penze financují takzvaným průběžným systémem, pay-as-you-go. Princip je jednoduchý: ti, kdo v konkrétní chvíli pracují, platí důchody těm, kdo už jsou na zaslouženém odpočinku. Státní rozpočet funguje jako velká přerozdělovací mašina od jedněch k druhým. Systém velmi dobře funguje v zemi, kde je hodně těch, kdo pracují, a málo těch, kdo důchod dostávají. Ve stárnoucí společnosti nutně přichází krize. Není, kdo by důchody platil. Stát se musí rozhodovat mezi třemi špatnými řešeními. Buď může snížit důchody, nebo zvýšit odvody těm, kdo platí. Třetí možností je oddálit věk odchodu do důchodu. Všechna tři rozhodnutí jsou mimořádně nepopulární. Richard Jackson v onom roce 2003 propočítával, kterým zemím hrozí s důchody kvůli kombinaci stárnoucí společnosti a průběžně platícího systému největší potíže do roku 2050. Do největšího armagedonu ze sledovaných vyspělých zemí mířilo Japonsko, hned po něm Česká republika.

Kritický nesoulad Staročechů a Mladočechů

Od této doby jsme vyplýtvali spoustu energie a peněz na všemožné důchodové komise. O penzijní reformě se toho namluvilo víc než o čemkoli jiném. Mírně se hýbalo parametry dlouhodobě neudržitelného systému. Věci se flikovaly. Mírně se prodloužil věk odchodu do důchodu a nastavilo se jeho postupné oddalování každý rok o několik měsíců. I po roce 2030, kdy má dosáhnout 65 let. To postupné zvyšování pak ale zrušila vláda Andreje Babiše a sociálních demokratů. Z Babišova hnutí ANO se mezitím vyvinula jediná seniorská strana v Evropě. Kolem padesáti procent voličů Babiše je ve věku přes šedesát let. V této věkové kategorii zároveň téměř každý druhý dává dlouhodobě hlas právě ANO. Politika se tak šila seniorům přímo na míru. V čase covidového rozhazování se stalo pravidlem mimořádné zvyšování penzí nad valorizace, které žádal zákon. Andrej Babiš si nikoho nehleděl tak jako důchodců. Tím se neudržitelnost penzí dostala mnohem dál, než Richard Jackon v roce 2003 čekal.

Letos má státní rozpočet výdaje 2223 miliard korun. Z nich se 671 miliard korun zaplatí na důchodech. Jde na ně téměř každá třetí koruna ve státním rozpočtu. Jestli nepřijde jeden ze tří nepopulárních zásahů, šikmá plocha nabere sklon, který v určitém momentě dostane stát do situace, že buď nebude mít kvůli útratám za důchody skoro na nic jiného, nebo bude dělat takové dluhy, že přijde náraz do zdi. Investoři už mu na ně nebudou ochotni půjčit. O tom, jak je situace vyhrocená, nejlépe vypovídá poměr mezi – „Mladočechy“, produktivní generací mezi 20 a 64 lety, a „Staročechy“, lidmi z generace 65 plus, kteří jsou na zaslouženém odpočinku. A nechme teď na chvíli stranou, že do penze se u nás díky všem možným předčasným důchodům reálně odchází už v 61 letech.

Po pádu železné opony v roce 1990 připadalo na jednoho seniora pět těch, kteří vydělávali. Zjednodušeně řečeno: Pět platilo, jeden bral. Pak jdou křivky rychle opačným směrem. Mladých v produktivním věku ubývá, generace 65 plus sílí. V roce 2020 už na jednoho seniora připadali jen tři, kteří pracovali a platili. V roce 2050, kde Richard Jackson zkoumal penzijní armagedon, už bude Česká republika ve stavu jeden pracující na jednoho seniora. Že se to bez zásadní změny nedá zaplatit, je zřejmé na první pohled. To skóre je u nás jedno z nejhorších ve vyspělém světě. Proto jsme se ocitli hned za Japonci na druhém místě.

Z toho je zřejmé, že ze všech tří nepopulárních zásahů musí zcela nutně přijít jediný. Jen ten dokáže otočit to nepříjemné skóre mezi těmi, kdo pracují a vydělávají, a těmi, kdo penzi berou. Základem změny, jak udržet důchody a tím i sociální soudržnost a společenskou smlouvu, kdy ti, kdo pracují, platí důchody, těm, kdo už nemohou, je oddálení důchodového věku. Jen to dokáže zvrátit nezdravou nerovnováhu mezi těmi, kdo platí, a těmi, kdo berou. Bez toho není žádná změna penzí možná. A na první pohled to vidí každý, kdo se na to skóre dívá.

Každá třetí koruna z rozpočtu jde na penzi

Jednu z nejlepších studií o penzích s jejich srovnáním ve světě zpracovává Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a jmenuje se Pension at a Glanc. Poslední vydání je z roku 2020. Takže od té doby se stav ještě zhoršil. Analytici srovnávají, jak rychle se v různých zemích zvyšují výdaje na penze. Pracují s roky 2000 a 2017. Výdaje na penze vyčíslují jako procento celkových státních výdajů. U nás to v roce 2020 bylo 16,4 procenta. Byli jsme lehce pod průměrem OECD, sdružující třicet nejvyspělejších zemí světa. Ten dosahoval 16,6 procenta. V roce 2017 už to bylo 19,8 procenta všech státních výdajů. Průměr OECD dosahoval 18,4 procenta. Útraty na důchody se u nás zvyšovaly rychleji než v jiných zemích. Z aktuálního státního rozpočtu víme, že v roce 2023 je to už skoro třicet procent. Při prodloužení této křivky je zjevné, že jedeme do zdi.

Pro srovnání. V Dánsku, po malém Lucembursku druhé nejbohatší zemi Evropské unie, to bylo v roce 2000 pouhých 12 procent všech státních výdajů. V roce 2017 se výdaje na penze vyšplhaly na 15,7 procenta. Nedosáhly ani úrovně, na které jsme byli už před třiadvaceti lety. Neudržitelné důchody a potřeba posouvat důchodový věk jsou mimořádně výbušným tématem ve Francii. Prezident Emmanuel Macron aktuálně prosazuje v Národním shromáždění zvýšení důchodového věku z 62 na 64 let. Francouzi masivně protestují a jdou do opakovaných generálních stávek. V roce 2000 vydávala Francie na penze 22,2 procenta všech státních výdajů. V roce 2017 to bylo už 24,2 procenta. Sklon té šikmé plochy není srovnatelný s tím naším. Přesto francouzští prezidenti za obrovského odporu společnosti zvyšují věk odchodu do důchodu.

Další mimořádně rychle stárnoucí zemí, kde se rodí velmi málo dětí a přibývá seniorů, je Německo. V roce 2000 vyplácelo na důchodech 22,8 procenta všech státních výdajů. V roce 2017 to bylo 23 procent. Němci si zjevně svůj velký problém uvědomují a řeší ho. Odstrašujícím příkladem je Řecko. Tam šlo v roce 2000 na penze 21,9 procenta. V roce 2017 už 32,6 procenta. Stejně utrácejí za důchody i Italové. Jsou to země, kterým investoři půjčují za vysoké úroky. Právě proto, že jejich rozpočty považují za dlouhodobě neudržitelné. Obrovský podíl státních výdajů na důchody velmi výrazně svazuje postkomunistické země střední a východní Evropy. Za třicet let transformace se totiž nedokázaly zbavit stavu, kdy jsou lidé ve stáří závislí především na státních důchodech.

Demografické trendy se hned tak nezmění. Poměr mezi mladými a starými zůstane stejný. Potřeba je ale změnit poměr mezi těmi, kdo pracují, a těmi, kdo berou důchod. A toho se skutečně nedá dosáhnout jinak než posunem věku odchodu do penze. A nejde jen o samotné číslo, které v politice vyvolává tolik vášní. Jde i o omezení různých předčasných důchodů a předdůchodů, díky nimiž lidé ukončují pracovní kariéru podstatně dřív, než je oficiální důchodový věk.

Srovnání OECD ukazuje, v kolika letech skutečně lidé do penze chodí. U nás je ten věk jeden z nejnižších ve vyspělých zemích. Data na srovnání jsou z roku 2020. Srovnání ukazují zajímavý trend. V některých zemích lidé pracují v průměru výrazně déle, než je oficiální důchodový věk. V jiných naopak odcházejí dříve.

Ve zdraví žijeme déle než Dánové a Rakušané

Začněme u mužů, protože skutečný věk odchodu do penze se mezi muži a ženami ve většině vyspělých zemí výrazně liší. Vůbec nejdelší průměrnou pracovní kariéru mají Japonci. Muž tam jde do důchodu v průměru v 68,2 roku. Přestože oficiální důchodový věk je už 63 let. Průměrný japonský muž přesluhuje skoro šest let. Stejně dlouho pracují muži na Novém Zélandu. Přestože i oni by do penze mohli odejít už v 63 letech. Pak následuje Lotyšsko. Opět se tam pracuje déle, než žádá zákon. Lotyšský muž odchází do důchodu v průměru v 66,3 roku. Pak je na žebříčku Islandaň, ten pracuje do 66 let. Přestože oficiálně by měl až do 68 let. Za ním je Švéd s 65,8 roku. Oficiálně může odejít na odpočinek v pětašedesáti. V Jižní Koreji muži pracují v průměru do 65,7 roku, v Izraeli do 65,4 roku, stejně tak ve Švýcarsku.

Průměr zemí OECD v reálném odchodu mužů do důchodu je 63,8 roku. Nadprůměrně dlouho pracují ještě Portugalci, Norové, Američané, Estonci, Australané, Kanaďané, Nizozemci a Dánové. Ne náhodou jsou to téměř všechno nadprůměrně bohaté země.

V zemích pod průměrem se odchází do důchodu dřív, než je oficiální penzijní věk. U nás je to u mužů 63,1 roku, stejně jako v sousedním Německu. Ještě dříve odcházejí Finové, Poláci, Maďaři, Italové, Rakušané, Slovinci, Řekové, Turci, Francouzi, Belgičané, Slováci a Lucemburčané. Až na několik výjimek jsou to spíš chudší země. Trend je zřejmý. V bohatých státech muži pracují déle. Dá se jistě dlouho diskutovat o tom, jestli jsou zdravější, protože žijí v bohatších zemích. Nebo jsou ty země naopak bohatší, protože se tam déle pracuje.

U žen je pořadí zemí velmi podobné a stejné jsou i trendy. Nejdéle pracují Japonky: do 66,7 roku. Stejně jako muži by nemusely. Mohly by do penze dříve. Stejně jako ženy na Novém Zélandu, které do důchodu odcházejí v průměru v 65,8 roku. Češky zaostávají za průměrem OECD ještě víc než muži. Pracují jen do 61,5 roku. Průměr žen ve zmiňované třicítce nejbohatších zemí je 62,4 roku. Zajímavé je, že ženy na rozdíl od mužů u nás pracují déle, než je oficiální věk odchodu do důchodu.

Pozoruhodné je ještě jedno srovnání. Kolik lidí pracuje v generaci mezi 65 a 69 lety. Na Islandu, Novém Zélandu a v Japonsku je to skoro 50 procent. Stejně jako v Koreji. Tak vysoko se už žádná z evropských zemí nedostala. V zemích OECD v průměru pracuje jeden z pěti lidí v této generaci. My jsme s jedenácti procenty hluboko pod průměrem. Stejně jako většina zemí Evropské unie. Včetně Němců, Francouzů nebo Rakušanů. Spojené státy jsou naopak s 22 procenty nad průměrem.

Co se týče délky dožití, země OECD se dnes jedna od druhé nijak zásadně neliší. Délka pracovních kariér se naopak liší velmi výrazně. Odpůrci oddalování důchodového věku argumentují tím, že jsou velké rozdíly v délce života ve zdraví. Tím se rozumí stav, kdy člověk subjektivně neprožívá žádné závažnější problémy, které by ho omezovaly v životě. Často se argumentuje tím, že lidé v bohatších zemích se dožívají ve zdraví vyššího věku, takže přirozeně mohou pracovat déle. Poslední srovnání zemí Evropské unie, které udělal statistický úřad Eurostat, je za rok 2020. Opět jsou zde rozdíly mezi muži a ženami. Byť jsou výrazně menší než v celkové délce života. Průměrný evropský muž se ve zdraví dožije 63,5 let. Rozdíly jsou značné. Nejdéle je zdráv Švéd. Až do 72,5 roku. Pak následuje Malťan s 70,2 roku a Ital s 67,2 roku. Český muž nepociťuje v průměru žádné potíže jen do 60,9 roku. Je to podprůměrné, ale ještě hůř jsou na tom Dánové, kteří chodí v průměru do penze podstatně později. Nižšího věku ve zdraví se dožívají i Rakušané (58,2 roku). U žen je pořadí plus minus stejné. I Češky jsou s délkou života ve zdraví pod průměrem. Ten v Evropě dosahuje 64,5 roku. U nás jen 62,5 roku. Ze srovnání je zřejmé, že na těch obrovských rozdílech nemůže mít nic větší podíl než životní styl. Zajímavé je třeba srovnání se žebříčkem nadváhy.

A opět se dostáváme k debatě o příčinách a důsledcích. Řada studií ukazuje, že delší kariéra má prokazatelně vliv na delší a kvalitnější život. Třeba z Harvard Medical School. Ty upozorňují, že prodlužování pracovní kariéry přináší psychickou vzpruhu a víc společenských kontaktů, které snižují chronické nemoci. „Přibývá důkazů o tom, že práce ve věku nad 65 let přináší lidem mnohem víc než jen vyšší příjem. Prodloužení kariéry do důchodového věku prokazatelně zlepšuje zdraví a prodlužuje život. Studie na vzorku tří tisíc lidí v roce 2016 publikovaná v Journal of Epidemiology and Community Health dochází k závěru, že už dokonce oddálení důchodu o jeden rok snížilo o 9 až 11 procent riziko úmrtí. A to bez ohledu na aktuální zdravotní stav,“ píší vědci z Harvard Medical School.

Bez podstatného oddálení důchodového věku nemůže Česká republika v budoucnu prosperovat. Kdyby vláda Petra Fialy nedokázala víc než ho velmi rychle posunout aspoň na 68 let, bude jedním z nejúspěšnějších kabinetů pro roce 1989.