Názor společnosti, a to nejen české, na zelené energie se výrazně zostřuje. Tento týden proběhl ve sněmovně pokus aspoň trochu srovnat krok s veřejným míněním a ovšem i potřebami státní kasy. Úspěch je jen částečný.

Novela energetického zákona, lidově lex OZE III., obsahovala řadu složitých úprav a detailů (typu zrušit daň z nemovitosti pro některé bioplynové stanice, ale třeba i nižší doplatek pro spotřebitele, když se ještě během kontraktu rozhodne vyměnit dodavatele).

Za prvními dvěma návrhy stál ministr financí Zbyněk Stanjura, dnes v české exekutivě hlavní a často osamělý protivník OZE lobby. Stanjurovi se povedlo prosadit první návrh a druhý ani ne z poloviny. Hranice ziskovosti se nesnižovala, místo toho se zavádějí individuální kontroly, které budou chodit do firem a dívat se jim do účtů, jestli nevydělávají tolik, že už na podporu nemají nárok.

Třetí návrh měl podávat Stanjurův kolega v ODS, předseda hospodářského výboru Ivan Adamec. Nakonec ho sám stáhl, když se zjistilo, že ministerstvo průmyslu, jež ho mělo vyrobit, návrh formulovalo naprosto nešikovně. Zajímavé je, že na něm stejně nebyla koaliční shoda. Ministerstvo průmyslu drží v této vládě ministři za STAN, nejdřív Jozef Síkela, po něm Lukáš Vlček. Ale už v koaličních jednáních dohodu o tomto návrhu zmařil... Vlčkův STAN.

U druhého návrhu, který, jak už jsme napsali, byl oslaben, se do čela odpůrců ve sněmovně pro změnu postavilo ANO. Babišova tvář pro pravicové voliče Karel Havlíček má zdánlivě ekonomický argument: změnou pravidel uprostřed hry odradíme budoucí zahraniční investory. Ale tohle nejsou investoři, jaké si člověk pod slovem investor představí. Majitelé solárních a větrných parků ze zahraničí je už koupili postavené od původních českých nabyvatelů s vidinou mnohaletého garantovaného zisku. Jsou to „investoři“, kteří v nás vidí jen ten pověstný krmelec.

Vedle Havlíčka za zájmy „investorů“ lobbovala velvyslanectví pěti až šesti zemí – Velké Británie, Polska, Rakouska, některých vlád ze Skandinávie... Investor se může cítit být krácen, o správnosti jeho pocitu ať rozhodne soud. Ale vláda jiného státu by snad mohla chápat pohnutky toho českého. Hlavní pohnutkou českého státu tu není potřeba mít kosmeticky hezčí rozpočet (peníze, které v kapitole na dotace pro OZE zatím chybějí, ministerstvo financí skrývá někde jinde a případně je odsud přesune), hlavní pohnutka je makroekonomická. Za 2–3 procenta elektřiny ročně u nás vyrobené musí ještě dalších šest let let stát a jeho občané rok co rok doplácet cca 50 miliard korun. Menší polovina jde z rozpočtu, zbytek hradí domácnosti a firmy. Proč? Jsou to peníze stejného řádu, o jaké se každých pár roků svede bitva mezi státem a zdravotními pojišťovnami, tedy peníze, na kterých závisí zdraví, operace, léčba mnoha lidí. Příští rok nás čeká zase jedna taková bitva. Peníze do zdravotnictví mají v zádech veřejné mínění, solárníci a větrníkáři mají v zádech proměnlivou, někdy překvapivě širokou koalici od sněmovny po jednotlivé ambasády. A ovšem Evropskou unii, bez níž by se nemusel novelizovat lex II. a předtím lex I, protože by žádné dotace pro OZE nikoho nenapadly.