Na berlínskou synagogu dopadly před několika dny Molotovovy koktejly. Hotel Cortés v Barceloně, vlastněný Židem Haimem Tsuffem, byl obsazen propalestinským davem, který sundal všechny vlajky (včetně té posvátné evropské) a nahradil je palestinskými. V Paříži někdo zapálil aspoň dveře od bytu židovských manželů, při stotisícové demonstraci v Londýně se skandovala slova o džihádu proti nevěřícím, na demonstraci ve Varšavě si norská studentka přinesla plakát s Davidovou hvězdou v koši. Incidenty zaměřené proti židovským podnikům hlásí Kanada, Rakousko, Švédsko; synagogy a židovské památky po celém západním světě dostaly pro jistotu dodatečnou ochranu.

Policie je dnes organizovaná lépe než před sto lety a Židů je také v Evropě o hodně méně než před sto lety, takže následky nejsou tak drastické, ale stejně je potřeba si to přiznat: toto jsou přesně ty poměry, které kdysi vedly k pogromům. A jejich základ je náboženský, nikoliv etnický. Antisemitismus v islámském světě je extrémně silný. V anketě o nejvíc nenáviděný stát na světě se Izrael umisťuje na první příčce i ve velmi vzdálených státech, jako jsou Malajsie, Brunej, Kazachstán nebo Mauritánie; přitom většina tamních obyvatel v životě nepotkala žádné Izraelce ani Palestince osobně.

S podivem je, že na tom západě vůbec někdo čekal něco jiného. Demografie určuje charakter země, a pokud v nějakém městě žije 20 % muslimů, budou tam zhruba ze 20 % panovat poměry typické pro islámský svět; pokud padesát procent, tak z padesáti procent. Islám a sekulární liberalismus evropského střihu jsou stejně nesmísitelné entity jako olej a voda – lze přejít od jednoho k druhému, ale těžko být zároveň liberálem a přitom upřímně věřit, že na zemi má jednoho dne zavládnout právo šaría. Většina islámského světa vyhnala po roce 1948 všechny Židy, kteří v něm předtím žili, a bohužel lze očekávat, že čím islámštější město v Evropě, tím více se jeho obyvatelstvo bude snažit o to samé.

Ne všichni evropští antisemité jsou muslimové. Norka, která chodila po Varšavě s plakátem „zameťte špínu“, byla klasický blonďatý nordický typ. To, co ale islámská část populace dodává, je hrubá síla: rozdíl mezi tím, když se někde sejde dvacet lidí nebo když se jich sejdou tisíce. Pokud takové shromáždění přeroste určité meze, mohou si být jeho účastníci téměř jisti faktickou beztrestností, protože i kdyby se stalo cokoliv, takovou kapacitu věznic žádný moderní stát nemá.

V České republice jsou zatím naši židovští spoluobčané v relativním bezpečí; dav, který by tu rád uspořádal nové pogromy, je totiž nepočetný. Jestli ale tento stav vydrží, záleží jen na naší ochotě a schopnosti i nadále odmítat masovou migraci z muslimského světa, ať už formou kvót, či nějakého „dobrovolného“ přerozdělování. Na každém tom člunu, který přistane na Lampeduse, totiž sedí několik lidí, kteří by se k házení molotovů po synagogách rádi přidali.