Před mnoha a mnoha lety jsem navštívil New York, místní kamarádi mě varovali, abych se při cestách metrem vyhýbal očnímu kontaktu se spolucestujícími. Člověk tam prý může narazit na všelijaké typy, třeba i nebezpečné, mají sklon vyložit si přímý pohled jako pobídku ke konfrontaci, projev nedostatečného respektu. Tou radou jsem se řídil, moje představy o podobě newyorské každodennosti taky formovaly dost drsné filmy.

Když jsem byl před pár lety v Dánsku, udivilo mě, jak často se tam člověk dostane do očního kontaktu s kolemjdoucími nebo jedoucími na kole. V okamžiku, kdy se naše pohledy protnuly, se dobře vychovaní Dánové vždycky usmáli. Přišlo mi to hezké, i když jsem věděl, že to je projev nějaké konvence, že ty úsměvy pravděpodobně nejsou nijak osobní, spíš jen naučené. Taky jsem se na ty Dány smál a zkoušel se podle toho vzorce chovat i po návratu domů, moc dlouho mi to nevydrželo. Politika pohledu může být složitá věc. Kdo sleduje „diskurz“ v českém virtuální světě, asi tuší, kam mířím.

Ano, ke sporu o kampani proti obtěžování v pražské veřejné dopravě, strhla se kolem ní taková debata. Samozřejmě byla svou šíří, intenzitou, měřítkem naprosto nepřiměřená významu tématu. Na sociálních sítích to jinak být nemůže, spočívá v tom jejich smysl.

Součástí té kampaně je i plakátek s nápisem Zírání je obtěžování. Přičemž slovo „zírání“ je na něm vyvedeno velikými písmeny. Menším písmem je tam ta teze rozepsaná, v textu je i výzva zasáhnout ve chvíli, kdy je člověk svědkem takového obtěžujícího zírání, třeba přistoupit k jeho oběti a zapříst s ní konverzaci, což často stačí na to, aby se obtěžující čumil stáhl. V tom občas agresivním sporu se střetli lidé, kteří za jistým způsobem obtěžující považovali tu kampaň – další z rostoucí a rostoucí řady „výchovných“ pobídek a zákazů ve veřejném prostoru, sama je svým způsobem obtěžující, protože agresivní „zírače“ nijak neovlivní, představuje jen další kapku v průběžné „šikaně“ lidí, kteří tuhle formu agrese neprovozují a jež je z jakýchsi důvodů nutno poučovat a vést k tomu, aby si uvědomovali další a další nedostatky svého chování. Kritikům kampaně – především mužům – bylo naopak vytýkáno, že nemají ponětí o tom, jak moc je tahle forma obtěžování (především žen) rozšířená a jak moc je nepříjemná. Troufl bych si v tomhle ohledu muže hájit. Velká část z nich to ví, protože se někdy v životě stali objektem nepříjemného zírání – většinou ne ve veřejné dopravě, ale v hospodě. Znají tu situaci, kdy si je vyhlédne agresivní hromotluk a upře na ně dlouhý a nepřátelský pohled, a podá jim tím způsobem zprávu: Chci se porvat, konkrétně s tebou. Nic moc. Věřím, že žena obtěžovaná zíráním nějakého podobného agresivního týpka si může připadat ještě hůř.

Dívej se!

Ano, zírání může být obtěžování, jenomže ta část kampaně se dá vyložit i tak, že obtěžováním je i dívání se či čumění. A proti tomu se jako celoživotní čumil musím ozvat. Svého účelu by, myslím, dosáhla lépe, kdyby apelovala na angažovanost – když něco vidíš, zasáhni, navíc to většinou nemusí být nijak dramatické. Vyjadřovala by tak přesvědčení o schopnosti adresátů jednat samostatně, projevovat nějakou (třeba nevýznamnou) míru odvahy, pobízela k zájmu o lidi a svět kolem něj. Měla by říkat: Dívej se!, místo toho nabádá: Nezírej!

Na stará kolena jsem se stal příležitostným pedagogem, učím předmět se vznešeně znějícím názvem tvůrčí dílny. Očekává se ode mě, že studentům poradím, jak psát. No, nevím. Ale existuje jedna rada, o jejíž správnosti jsem naprosto přesvědčen: Dívejte se kolem sebe. Protože to je elementární způsob komunikace se světem. Dívat se na něj, poslouchat ho. On se občas podívá zpátky. Koho svět zajímá, chce ho poznávat anebo i popisovat, musí ho především smyslově vnímat. Při jízdě vlakem či tramvají koukat z okna a po spolucestujících, dívat se na opadané omítky, stromy ve větru a lidské interakce, být trochu čumilem. Občas i zazírat, když se mu před očima objeví něco, co za to stojí.