Zvuk New Yorku první poloviny 70. let skutečně existuje, nejde o žádný dodatečný výmysl hudebních publicistů. Je v něm slyšet intelekt nebo alespoň nějaká přirozená chytrost. Oproti pozdějšímu britskému punku působil už tehdy, a to i ve své prchlivosti a neurvalosti, o dost vyzrálejším dojmem. Výhoda punkových kapel z New Yorku je také v tom, z čeho vycházejí – tradice Velvet Underground, beatniků a mnohých dalších. Kořeny punku se dají najít na opravdu nečekaných místech – prokletí básníci, dadaisté, Marcel Duchamp, Antonin Artaud, Brion Gysin, W. S. Burroughs či klidně třeba Situacionistická internacionála. A Blondie? To byla tehdy vůbec nejhitovější kapela ze všech.

Jakub Peřina