Když vystoupíte z letadla na letišti Bena Guriona v Tel Avivu, tak první, co vás přivítá, je obří nápis „Bring them home“ tedy „Přiveďte je domů“. Cestu k pasové kontrole lemují podobizny Izraelců zavlečených do Gazy. Každému cestujícímu musí být hned jasné, že tato válka neskončí, dokud se Izrael nebude cítit bezpečný. A bezpečný se bude cítit teprve tehdy, až teroristické hnutí Hamás přestane existovat.

Poslední velkou oblastí, kterou Izrael v Pásmu Gazy nemá pod svou kontrolou, je město Rafah. Izrael jasně signalizuje, že je připraven tam vstoupit. Dokud nebude Rafah ovládat, nelze považovat válku za vyhranou. Právě tam se totiž skrývají nejvyšší polní velitelé Hamásu, mezi nimi i Jahjá Sinvár, vůdce Hamásu v Gaze a strůjce útoku ze 7. října. Rovněž předpokládají, že tam Hamás drží rukojmí. Obsazení Rafahu není nějaký krvelačný výmysl premiéra Benjamina Netanjahua, ale klíčový izraelský válečný cíl.

Problém je, že do Rafahu odešli uprchlíci z ostatních částí Gazy. Momentálně tam přebývá asi 1,4 milionu lidí. Celá Gaza má asi 2,3 milionu obyvatel. Útok na město se může lehce proměnit v bitvu s ohromným počtem nevinných obětí. Jak ubíhá čas od masakru nějakých 1200 Izraelců, zapomíná se, že válku započal bestiálním řáděním právě Hamás.

Do Izraele dorazil americký ministr zahraničí Anthony Blinken, aby židovský stát varoval před útokem na Rafah. Prý to „dál izoluje Izrael ve světě a ohrozí jeho dlouhodobou bezpečnost a postavení“. Viceprezidentka USA Kamala Harrisová zas prohlásila, že pokud Izrael spustí svou operaci v Rafahu, mohou nastat nespecifikované „důsledky“.

Netanjahu uznává potřebu evakuovat z Rafahu civilisty a dodat humanitární pomoc. Izrael na tom prý pracuje. Zároveň Blinkenovi sdělil, že „není způsob, jak porazit Hamás, aniž vstoupíme do Rafahu a zlikvidujeme tam jeho zbývající prapory. A řekl jsem mu, že doufám, že to uděláme s americkou podporou, ale pokud to bude potřeba, uděláme to sami“.

K tlaku na Netanjahua se přidal i lídr amerických demokratů v Senátu Chuck Schumer. Podle něho izraelský předseda vlády „sešel na scestí“. A vyzval k uspořádání nových voleb, ze kterých by vzešla nová vláda. To ukazuje na značné nepochopení celé situace. Válka v Gaze totiž není Netanjahuův rozmar, ale operace, s níž souhlasí v podstatě celý Izrael. Odchod Netanjahua z funkce by nic nezměnil. Jeho nejpravděpodobnějším nástupcem by byl Benny Ganc, bývalý náčelník generálního štábu a šéf středové strany Státní tábor. Za protestů proti Netanjahuovi byl považován za liberální alternativu k němu. V domácí politice to platí, v politice ohledně Gazy je naopak Netanjahu často považován za příliš opatrného. Pokud by se Ganc stal premiérem, válka by probíhala nejspíš se stejnou intenzitou.

Izraeli je často vyčítáno, že postupuje mimořádně brutálně. Válka je strašlivá a každý mrtvý je tragédie, nic ale nenasvědčuje tomu, že by se Izrael choval krvavěji, než je v podobných situacích obvyklé. Jediné údaje o mrtvých v Gaze zveřejňuje tamější ministerstvo zahraničí, jež je pod kontrolou Hamásu. Nyní uvádí přes 32 tisíc obětí. Podle analýzy statistika Abrahama Wynera v magazínu The Tablet existuje mnoho indicií, že čísla jsou nadhodnocená. Hamás neuvádí počet padlých bojovníků, ale podle izraelské armády se podařilo eliminovat přes 12 tisíc členů Hamásu. Z toho vychází poměr mrtvých civilistů k ozbrojencům na nějakých 1,5 : 1. Během osvobozování Mosulu od Islámského státu bylo zabito 9 až 11 tisíc civilistů, zhruba jedna třetina všech zabitých koaličními vojsky vedených Američany. Tehdy nikdo o genocidě nemluvil.

Podobné je to s obviněními z hladomoru. Situace v Gaze je vážná, není to však hladovění záměrně vyvolané Jeruzalémem. Jde o komplikace se zásobováním v aktivní válečné zóně a fakt, že Hamás humanitární pomoc často zabavuje. Nicméně i Izraeli nepřátelsky naladěná organizace OSN UNRWA uznává, že zásobování se zlepšuje.

V jistém ohledu je situace stále stejná jako na začátku války. Nejrychlejší cestou k míru je porážka Hamásu.