Na Oscarech po dlouhé době uspěl komerčně úspěšný film - Oppenheimer Christophera Nolana

Jak dnes vypadá oscarový film?

Na Oscarech po dlouhé době uspěl komerčně úspěšný film - Oppenheimer Christophera Nolana
Jak dnes vypadá oscarový film?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V noci z neděle na pondělí se v Los Angeles udělovaly ceny americké filmové akademie, Oscaři. Nejúspěšnějším filmem se stal Oppenheimer režiséra Christophera Nolana, získal sedm cen včetně té pro nejlepší film. Vyhlašování Oscarů bylo dlouho považováno za tu nejdůležitější událost světového zábavního průmyslu. Platí to i dnes? Má Oscar v roce 2024 stejnou váhu jako třeba v roce 1984? Redaktor Týdeníku Echo (a příležitostný scenárista a dramaturg) Ondřej Štindl o tom mluvil s Alešem Danielisem z filmové distribuční společnosti CinemArt a Petrem Cífkou, filmovým publicistou a majitelem serveru Moviezone.

Scházíme se pár hodin po vyhlášení letošních Oscarů. Jste ještě pořád ten typ lidí, kteří když se po oscarové noci vzbudí, musí okamžitě zjišťovat, jak to dopadlo?

Danielis: Samozřejmě mě to zajímá.

Cífka: Já dokonce dlouho byl ten typ člověka, který se kvůli Oscarům obere o spánek. Skončil jsem s tím po covidovém ročníku, který se odehrával v nějaké nádražní hale, pod producentským vedením Stevena Soderbergha. Unudilo mě to skoro k smrti. Ale když se v noci probudím, zvědavost mi nedá, takže jsem letos ve 4.20 zjišťoval výsledky a pak nemohl hodinu usnout.

Echo 24

Jak dnes vypadá oscarový film?

0:00 0:00

Stáhnout MP3

Danielis: Zklamáním?

Cífka: Potěšením, že jsem na sázkové kanceláři vyhrál relevantní počet peněz, protože mi vyšly tipy. Ale byl jsem toho plný, myslel jsem na Emmu Stone, která získala druhou sošku, a na tým Oppenheimera, jak se raduje...

Oscaři rozdáni. Zleva Robert Downey jr., nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, Da’Vine Joy Randolphová, nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, Emma Stoneová, nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli, a Cillian Murphy, nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. - Foto: Profimedia.cz

Ptal jsem se proto, že už tak deset patnáct let se o Oscarech píše, že ztrácejí relevanci, ať už jako ukazatel umělecké hodnoty oceněných snímků, nebo jako impulz, který je po udělení ceny postrčí k lepšímu komerčnímu ohlasu, než po premiéře měly.

Danielis: Je pravda, že dlouhé roky neexistovala souvislost mezi Oscary a komerčním úspěchem. To se změnilo až letos, kdy po dlouhé době vyhrál film, který vydělal skutečně hodně peněz. Pokud jde o tu uměleckou hodnotu, tak, myslím, byla zjevná snaha oceňovat filmy, které nejsou hloupé, a přitom jsou nějak jiné.

Cífka: Oscaři jsou pořád ta nejdůležitější cena, i když jejich relevance o pár procent poklesla. Pamatuju si, jak proti sobě v roce 1995 šly filmy Pulp Fiction, Forrest GumpVykoupení z věznice Shawshank, díla, která jsou dodnes etalonem filmové zábavy a formují vkus publika. Ten význam ale Oscaři neztratili, a když píšu o filmu, tak to přídavné jméno oscarový nebo oscarová používám.

Danielis: Když si projdu seznam oscarových filmů za poslední roky, tak naprostá většina z nich se mi líbila. Možná že Oscaři se změnili tak, že dnes přinášejí publiku doporučení podívat se na filmy, na které by jinak asi nevyrazilo.

A funguje to? Stane, že když Oscara pro nejlepší film dostane Moonlight (2016), lidé na něj třeba i v Česku přijdou?

Cífka: Moonlight je extrémní případ. Kdyby nedostal Oscara, neměl bych tušení, že existuje. Ale jsem rád, že jsem ho viděl.

Danielis: Oscar pro Moonlight do kin pár lidí přivedl, u nás jich bylo necelých osm tisíc. To je na oscarový film málo. Ale mě zaujaly třeba snímky Birdman (2014), Zelená kniha (2018), Země nomádů (2020). Jediný oscarový film z posledních let, který jsem neviděl, je V rytmu srdce (2021), ten v kinech nebyl, protože ho zbaštila streamovací společnost Apple TV+. Vždycky je mi líto, když se ty nominované filmy do českých kin nedostanou.

A trochu hudby. Kanadský herec Ryan Gosling a britsko-americký hudebník a skladatel Slash. Píseň I’m Just Ken z filmu Barbie však nakonec Oscara nezískala. - Foto: Profimedia.cz

Musím říct, že vítězství V rytmu srdce mi přineslo dost škodolibou radost. Představoval jsem si Netflix a všechny ty stamiliony, které ta firma nasypala do různých prestižních projektů, a pak toho prvního Oscara pro film natočený streamovací společností dostane... tohle.

Cífka: Ten film měl velkou výhodu, že už na podzim a hlavně během Vánoc předcházejícího roku byl na té streamovací platformě, a tudíž ho všichni viděli a všichni se dojali. Měl tak velkou výhodu nad filmy, které vidělo jenom pár milionů lidí v kinech. Je na tom vidět, jak se situace změnila. V dřívějších letech jsme ty nominované filmy mohli vidět až v únoru, březnu, často po vyhlašování Oscarů. Teď už je všechny předem známe.

Danielis: Kromě těch nominovaných v kategorii neanglicky mluvených filmů.

V rámci snahy zvýšit relevanci Oscarů a zájem o ně se Akademie v roce 2022 pokusila zavést jakési divácké Oscary (Fan Favorite), o nichž se hlasovalo na Twitteru. Úmyslem bylo, aby se na Oscarech objevily i filmy, jež vidělo hodně lidí, kteří by se o vyhlašování pak třeba víc zajímali.

Cífka: Důležitější, myslím, v tomhle ohledu bylo zvýšení počtu nominovaných na Oscara za nejlepší film na osm až deset právě kvůli tomu, aby už nedocházelo k takovým situacím, jako když na Oscara pro nejlepší film nebyl nominovaný Temný rytíř. Musím říct, že to kvituji. Letos se tam tak dostala Barbie. Je dobře, že to není jenom souboj deseti minoritních art filmů.

Danielis: Souhlasím, ale pro českého distributora nemá velký význam, jestli dostane Oscara film, který byl do kin uveden minulý rok v červenci jako Oppenheimer. To už lidi do kin nepřivede, můžete jenom ovlivnit úspěch toho titulu třeba na streamu.

A může zrovna vítězství Oppenheimera nějak ovlivnit způsob uvažování šéfů filmového průmyslu? Protože tříhodinový film o vědci není zrovna představa, se kterou by autor před nějakou správní radou uspěl – pokud by tedy zrovna nešlo o Christophera Nolana.

Danielis: Dlouhých filmů s nějakým komerčním potenciálem bylo v loňské sezoně víc. A Oppenheimer ještě získával kredit během svojí cesty kiny. Jeho vítězství na Oscarech nebylo překvapivé, obecně letos moc překvapení na vyhlašování cen Akademie nebylo.

Cífka: Určitě se to očekávalo, na vítězství Oppenheimera dávaly všechny sázkové kanceláře kurs 1,03. Ale myslím, že to s kinematografií nepohne. Určitě existuje několik málo režisérů, kteří když přijdou s takovým projektem, tak ten bianko šek na dvě stě milionů dolarů, nebo kolik od studia dostanou. Kromě Nolana ještě teoreticky Steven Spielberg, určitě James Cameron. Jinak Oppenheimer jistě je film se silným tématem z americké historie, skvělou výpravou, velkými hereckými výkony silným zvukem a audiovizuální stránkou. Pro mě to ale je také nejslabší film Christophera Nolana. Když jsem ho viděl podruhé, vyloženě jsem trpěl. Ale i tak je ale Christopher Nolan můj velmi oblíbený tvůrce. V jeho filmografii bych našel tři mistrovská díla. Takže Oscara pro Oppenheimera beru jako satisfakci pro tvůrce, který definoval kinematografii posledních patnácti let.

Definoval v jakém smyslu?

Cífka: Určil směr, kterým se blockbusterová kinematografie – když si odmyslím rychlokvašky od Marvelu nebo DC Comics – bude ubírat. Další režiséři od něj přebírají způsob, jakým tvoří sound design, jeho charakteristické táhlé pohyby kamery, Nolanův vliv je vidět třeba ve snímcích Denise Villeneuvea, režiséra Duny. Je celosvětově úspěšný, ale chápu, že zrovna vás to asi trýzní.

Já si nemyslím, že je Christopher Nolan hrozný filmař. To vůbec ne. Ale můj vztah k němu je rozporný. Je obdivuhodné, že ve světě současného filmového průmyslu dokáže točit věci, které jsou původní a pro něj, věřím, velice osobní. Že dokáže spolehlivě fungovat. Zároveň si nemůžu pomoct, ale jeho filmy na mě působí jako díla velice chytrého a velice talentovaného pubertálního mladíka. Ta Nolanova podmračená chmura – víc jeho filmů končí tím, že si hrdina vybírá mezi strašnou pravdou a milosrdnou lží a volí tu lež, protože jinak by se v tomhle strašném světě nedalo přežít – na mě působí mělce a trochu pubertálně. Ale kdyby zrovna tohle byl ten největší problém současné kinematografie, tak žijeme téměř v ideálním světě. To je jasné.

Danielis: Ale zároveň tím svým posledním filmem přitáhl do kina lidi, kteří by na film s tímhle tématem do kina jinak nepřišli, přilákal je svým jménem, svým pohledem.

Jistě je neuvěřitelné, že na ten film přišlo tolik lidí, víc už jen na Barbie, která ale měla výhodu rodinného filmu, na který rodiče vezmou děti. Oppenheimer měl oproti tomu v amerických kinech nevýhodu ratingu R.

Cífka: Mně přijde daleko víc omezující, že to je tříhodinové životopisné drama. Na které se lidi vypravili kvůli skvělé audiovizuální stránce, ale ten zvuk a obraz podle mě přebily myšlenky. To, že Oppenheimer byl nominován na Oscara za nejlepší scénář, prostě nechápu.

Danielis: V pražském IMAXu se jako v jediném kině v kontinentální Evropě promítal z filmové kopie a vím o mnoha lidech, kteří kvůli tomu vyrazili třeba z Holandska do Prahy, aby Oppenheimera mohli vidět právě takhle.

Cífka: Smyslové vjemy v tom filmu přebíjejí jakoukoli hloubku. Ze zvuku mi hučí v hlavě, vidím vybuchovat atomovou bombu, ale na otázku, jestli bylo dobré zabít jednou bombou desetitisíce Japonců, mi to úplně neodpovídá.

A vy jste do kina šel s touhle otázkou a nadějí, že se dovíte odpověď?

Cífka: Jasně.

Danielis: Myslím, že tu odpověď najít nelze.

Cífka: Ale tu otázku film ani nepoloží. Padne jen tak mimochodem. Musel jsem si přečíst až na Twitteru, jak to autoři mysleli.

Na Oppenheimerovi musím ocenit, že ten film má spád, byl jsem na něm dopoledne na novinářské projekci, rozespalý a s vědomím, že před sebou mám tříhodinové životopisné drama. A poprvé na hodinky jsem se kouknul až po hodině a čtyřiceti minutách a předpokládal jsem v tu chvíli, že mám za sebou sotva hodinu. Na druhou stranu, když to dospěje k výbuchu atomové bomby, měl jsem dojem, že ten film najednou začal být o režijních volbách Christophera Nolana, a ne o tom, co se odehrává na plátně. Ale můžu být zaujatý.

Danielis: Já se souvislosti s Oscary snažím najít odpověď na otázku, proč ta americká Akademie nemá ráda Martina Scorseseho?

Cífka: Má. Dostal Oscara za Skrytou identitu, což pro mě bylo docela bolestivé, protože ten film se mi ze všech jeho snímků líbil nejmíň.

Martin Scorsese není jediný případ režiséra, který Oscara dostane za film, který v jeho filmografii není ani trochu důležitý. Dnes už ho mají rádi. A to říkám jako člověk, který přežil jeho na Oscara nominovaný čtyřhodinový film Irčan, jehož poslední hodina mě tak dostala, že mi pak zpětně připadaly dobré i ty předcházející tři.

Cífka: Bolely mě v něm ty scény, v nichž se Robert de Niro, digitálně upravený na čtyřicátníka, hýbá jako osmdesátiletý člověk. Ale také jsem byl překvapen, jak silně na mě ta poslední hodina zapůsobila.

Mám teorii, proč nesoulad mezi vizáží a pohyby hlavního hrdiny v tom filmu nese nějaký význam, dokonce si myslím, že vím jaký. Ale uznávám, že to je jenom moje fanouškovská teorie. A k té údajné nepřízni vůči Scorsesemu. Snad by bylo možné ji vidět v tom, že před udílením Oscarů existovalo velké očekávání, že cenu za nejlepší herecký výkon v hlavní roli dostane jako první indiánská herečka v historii Oscarů Lily Gladstoneová. A to se nestalo.

Cífka: Musím říct, že nad tímhle dilematem jsem si při vyplňování sázkového tiketu dost lámal hlavu. Na jedné straně Emma Stoneová, která v Chudáčcích hraje nespoutanou a sexuálně dost aktivní mladou ženu, a na druhé straně Lily Gladstoneová, která ztělesňuje utrpení a příkoří, jež bílí lidé způsobili původním obyvatelům Ameriky. Jenomže ona v tom filmu tři hodiny smutně trpí, zatímco Emma Stoneová je skutečně živelná...

Danielis: ... a výbušná. Ale výkon Lily Gladstoneové je také skvělý. Určitě to mezi nimi bylo těsné. A film Chudáčci je také obrazem nějakého nového pohledu na známé téma.

Mně film Chudáčci přišel jako příklad soudobého „měšťanského umění“, film pro tu část publika, která má ráda dojem, že sleduje něco radikálního a riskantního a zároveň chce, aby z kina odcházela utvrzena ve svých jistotách. Ale i tak je Emma Stoneová v tom filmu výborná.

Cífka: Ale Oscar přece je cena právě pro filmy, které vaši představu „měšťanského umění“ naplňují.

No právě. Když před patnácti či dvaceti lety slyšel člověk slovní spojení „oscarový film“, mohl mít celkem jasnou představu, jaký ten film asi bude. Asi drama, asi to, čemu se dnes opovržlivě říká midkult. Asi o něčem vážném, ale ne moc do hloubky. Existuje dnes ještě něco jako typický oscarový film?

Danielis: Existuje pojem, který se ve filmovém průmyslu používá dost často a dřív hodně v souvislosti s filmy, které měly oscarové ambice. Je to slovo „upscale“. Označovaly se jím filmy, které to hrály jaksi na obě strany. Snažily se prezentovat se jako velká umělecká kvalita a zároveň si udržet schopnost přilákat do kin publikum. To platilo ještě tak před patnácti lety, teď už to tak docela neplatí. Jsem zvědavý, jestli ten letošní atypický ročník, v němž se Oscaři vrátili ke komerčně úspěšnému filmu, bylo jen jednorázové vybočení, způsobené reputací Christophera Nolana a dalšími věcmi, anebo jestli je to začátek trendu, který bude třeba nějak pokračovat.

Cífka: Souhlasím s tím, že definice oscarového filmu se nějak změnila, jenom ještě nevíme jak. Když si vedle sebe dáme filmy V rytmu srdce, Země nomádůOppenheimer, tři vítěze z posledních let, jsou to naprosto odlišná díla, za nimiž také jsou naprosto odlišné příběhy.

Film V rytmu srdce mi přijde docela blízký tomu typickému oscarovému filmu minulosti.

Cífka: To bych neřekl, je na to příliš lidový, v minulosti byla oceňována spíš dramata a životopisné filmy. Dnes je ta škála daleko širší. Na Oscara už zdaleka nejsou nominována jenom dojemná dramata, která jsou uvedena prosinci do americké distribuce. Do nominací se mohou dostat snímky, na něž lidé chodili do kin během celého roku, které získají reputaci nějakého fenoménu – může to být Zóna zájmu, může to být Oppenheimer, mohou to být Chudáčci. Když kolem filmu vznikne potřebný hype, má šanci se na Oscary dostat.

Danielis: Ale nedá se říci, že by třeba filmy, které uspějí na velkých festivalech, měly zaručený slušný divácký ohlas. Je to u nich velmi kolísavé. Třeba Zóna zájmu měla v Česku premiéru v únoru a přišlo na ni osmnáct tisíc lidí, což je na takovýhle typ filmu skutečně slušný nadprůměr. Podobně i Anatomie pádu, ta má patnáct tisíc, to také rozhodně není propadák. Covidové období, během něhož lidé začali skutečně hodně využívat streamovací služby, podle mě přineslo dvě změny. Jednak propad lineárně vysílajících televizí a v kinech propad průměrného komerčního filmu. Úspěšné komerční filmy jsou stejně úspěšné jako dřív, kvalitní artová produkce je úspěšná jako dřív. Ale průměrný komerční film, který před covidem do kin přitáhl osmdesát tisíc diváků, jich teď přitáhne třicet tisíc. Protože lidi nevidí důvod, proč chodit na průměrný komerční film do kina, když si podobný můžou pustit doma.

Cífka: Lidi si v tom případě řeknou: Počkám si na stream. V kinech teď nejvíc táhnou ty velké kinoudálosti. Když má přijít Duna, ví se už dlouho předem, že kina budou plná. A když teď Marvel dojíždí ty už tak trochu odfláknuté projekty, tak kina zejí prázdnotou. Reakční doba filmového průmyslu je tak tři až pět let, takže teď sklízíme plody rozhodnutí, k nimž došlo před tou dobou.

Mluví se ale i o streamovací bublině, kinematografii by jistě zasáhlo, kdyby praskla.

Cífka: V kontextu Oscarů už asi minula doba, kdy streamovací společnosti sypaly velké peníze do prestižních projektů. Už na sebe nepotřebují upozorňovat a vydobývat si reputaci. Když David Fincher natočí nový film pro Netflix, nepřijde na tom už nikomu nic zvláštního. A Netflix také mění strategii, chce se soustředit na akvizice a seriály, akcie mu teď zas stoupají. Pak je tu ale množství dalších streamovacích služeb, z nichž možná i větší část bude během příštích, řekněme, pěti let nucená fúzovat, nebo třeba i zkrachuje.

Danielis: Streamovací společnosti přinesly lidem svobodu pustit si kdy chci co chci. Ale návštěva kina má pořád i nějakou sociální dimenzi. Pořád má význam vidět film ve společnosti jiných lidí, vnímat jejich reakce, povídat si s nimi o něm, když projekce skončí.

12. března 2024