V jinak nekonkrétním vánočním poselství připomněl Petr Fiala dva konkrétnější počiny svého kabinetu za loňský rok: reforma důchodů a v energetice „největší kroky za desítky let“.

Zatímco změny v důchodovém systému jdou správným směrem, při vší polovičatosti to je seriózní pokus zmenšit deficit v důchodovém systému, naopak v energetice vláda to, co se jinde pokusí ušetřit, napravit, racionalizovat, úplně neguje. Ceny energie se tak zásadně promítají do ostatních oborů, že se energetická politika takřka vnucuje jako hlavní měřítko, až budeme vládu známkovat.

V dlouhodobém výhledu předvedla pětikoalice správný instinkt, když v létě zadala výstavbu dvou reaktorů v Dukovanech s výhledem na další reaktory v Temelíně. První reaktor, na který jsme nedlouho před rozhodnutím vlády dostali povolení z Bruselu, v ideálním případě najede koncem 30. let.

Už ve střednědobém výhledu je to mnohem horší – vláda působí zcela bezradným dojmem tváří v tvář hrozbě nedostatku doma vyráběné elektřiny, který může nastat od konce 20. let. Povolenky neúměrně zdražují uhelnou elektřinu, manažeři ČEZ hlásají, že koncem dekády z ekonomických důvodů nechtějí uhelné elektrárny provozovat, pak ještě Pavel Tykač pohrozil, že on ty své možná bude nucen zavřít dokonce už letos. Povolení stavět (a dotovat) plynové elektrárny jsme si u Evropské komise dosud nevyžadonili.

Pozoruhodné je, že v Národním klimaticko-energetickém plánu (NKEP), který kabinet aktualizoval a schválil v týdnu před Vánocemi, je tento rozpor v textu obsažen a implicitně přiznán, ale jako kdyby z  něj nevyplýval. Takže se z NKEP hlavně dovídáme, že tzv. obnovitelné zdroje energie (OZE) by do roku 2030 měly téměř zdvojnásobit svůj podíl na výrobě elektřiny (současně vláda plánuje ve stejném čase zpětinásobit jejich instalovaný výkon; rozdíl mezi plánovanou úrovní reálného a instalovaného výkonu má vypovídací hodnotu o účinnosti občasných zdrojů).

A konečně v krátkodobém výhledu počínání vlády v energetice charakterizuje sklon zapírat a mlžit. NKEP měli na vládě už v červenci, tehdy ovšem bylo před krajskými volbami. Teď ho vláda schválila doslova na poslední chvíli, Evropská komise to vyžadovala do konce roku, jinak hrozily vysoké pokuty. Další dva strategické dokumenty takto termínovány Bruselem nejsou, tudíž novou Státní energetickou koncepci a Politiku ochrany klimatu odkládá Praha někam za sněmovní volby, až za září 2025. Tím odkládá i povinnost zavést do českých zákonů emisní povolenky ETS 2, jimiž se nám prodraží benzin, nafta a domácí topení. Tato část Green Dealu, mezitím už skoro tak neblaze proslulá jako zákaz spalovacích motorů, byla dotažena za českého předsednictví v roce 2022. Ale tehdy byly sněmovní volby ještě tři roky daleko a fotografie ze slavnostních večerů s Ursulou von der Leyenovou tak čerstvé. Po sněmovních volbách zas bude zbývat rok a čtvrt, než bude ETS 2 muset vstoupit v platnost. Pro politika, jemuž záleží na každém měsíci u moci, je to jako nekonečno.

Zatloukání následků klimatické a energetické politiky, k nimž se vládní strany před sněmovními volbami 2021 všechny explicitně přihlásily, má systém. ČEZ, který svou zkratku už místo Českých energetických závodů rozepisuje jako Čistou energii zítřka, i tento spolehlivě zelený ČEZ byl tak zaskočen silou druhého solárního boomu v zemi počínaje rokem 2022, že mu vyvstaly neplánované výdaje na rozvoj přenosových sítí. Proto skoro celý loňský rok chtěl po Energetickém regulačním úřadu, aby mu dovolil zvýšit regulovanou složku ceny proudu. To by však znamenalo, že ve volebním roce cena elektřiny meziročně vůbec neklesne (proti roku 2020 i tak bude stát víc než dvojnásobek).

Až do nebe křičí případ správce přenosové soustavy. ČEPS každý rok na jaře vydává zprávu o zdrojové přiměřenosti. Do zprávy z roku 2023 zařadil i dekarbonizační scénář, komfortní s Green Dealem a našimi klimatickými závazky. K roku 2030 v tomto dekarbonizačním scénáři vyšlo, že s dodávkami na území republiky budou potíže až sto hodin ročně a že až 20 procent elektřiny budeme muset dovážet ze zahraničí. Vyvolalo to menší poprask v zainteresovaných kruzích.

Jako na potvoru loni stejná zpráva ČEPS nabrala skluz tři čtvrtiny roku a je mnohem optimističtější. Počet hodin v roce 2030, kdy bychom mohli mít potíže s dodávkami elektřiny, se zredukoval na šestnáct, protože naštěstí průměrný český odběratel je meziročně ochoten zaplatit čtyřikrát víc, aby se vyhnul blackoutu. Díky tomuto zázraku se totiž určitě vylíhnou investoři do nových plynových elektráren.

Nakonec ani v tom, nač je premiér Fiala asi upřímně hrdý, totiž v rozhodnutí o stavbě pátého reaktoru v Dukovanech, dosud nemáme jistotu, že vláda s veřejností hraje rovně. Podmínky, za nichž stavbu v dubnu schválila, naskicovala Evropská komise do krátké tiskové zprávy. Skeptici typu Jaroslava Míla z ní vyčetli, že 70 procent proudu z nového reaktoru se bude muset prodat na burze, hlavně však to, že před ním budou mít na trhu s elektřinou přednost výrobci obnovitelných zdrojů, takže chudák reaktor se bude v létě vypínat a zapínat podle předpovědi počasí. Vláda i ČEZ naznačují, že tak horké to nebude, že Komise tiskovou zprávu naformulovala tak, aby uchlácholila zelené a nepřátele jádra v západní Evropě. Jenže text notifikace neznáme ani po osmi měsících. Prý to vázlo u Komise, prý snad teď v lednu.

To všechno může být neuvěřitelný souběh náhod, anebo můžeme přihlédnout ke kontextu. Podle Eurostatu mají české domácnosti (po německých, irských a dánských) nejdražší elektřinu v Evropě. Slovenská domácnost za ni platí polovinu, maďarská dokonce třetinu naší ceny. Politicky je pro českou vládu jediná možnost se tím promlčet a proboha se nepodříci, že pro zlevnění energií doma ani na unijní úrovni nic pořádného neudělala. A stejně se to neutají.