Zájem amerického Úřadu strategických služeb (Office of Strategic Services, OSS) o Československo jako by po debaklu slovenských operačních týmů a jejich povraždění Němci začátkem roku 1945 ochladl. Pouze v rámci operace „Cottage“ byl 19. února 1945 u Červené nad Vltavou letecky vysazen Vlastislav Žuk, vycvičený čs. sekcí středomořského velitelství OSS v Itálii. Mladý agent se bohužel při seskoku zranil a rozbila se mu i vysílačka, takže přes veškerou svou snahu nebyl schopen navázat spojení. Další připravované operační týmy s kódovými názvy „Freedom“ a „Ferndale“ se již do Protektorátu Čechy a Morava vyslat nepodařilo, ačkoli byl v Itálii pod velením Otto H. Jakese připravován zpravodajský tým (City Team Prague) pro urychlený přesun do Prahy. Svou roli přitom sehrál fakt, že klíčový šéf čs. sekce v Londýně zodpovědný za evropské válčiště major Charles Katek se nacházel ve Washingtonu, kam byl odvolán projednat další americké plány ve střední Evropě.

Díky rychlému postupu amerických vojsk do nitra nacistické třetí říše rozhodl 14. dubna 1945 ředitel OSS generálmajor William J. Donovan o vytvoření zvláštního českého týmu, který se měl spojit s jednotkou OSS při velitelství 3. americké armády (3^rd US Army OSS Detachment). Sekce v Itálii zrušila přípravu výsadkových operací a bleskově se připravila na přesun do Paříže, kam mimochodem přiletěla osobním ředitelovým letadlem. O dva dny později bylo čs. vojenské zpravodajství v Londýně informováno, že OSS vysílá zpravodajské týmy k velitelství generála George S. Pattona. Šéf zpravodajského úseku OSS na evropském bojišti William J. Casey (v letech 1981–1987 ředitel CIA) potvrdil Katekovu zástupci Blahoslavu Hrubému pokyn dorazit co nejrychleji ke 3. americké armádě.

Londýnská skupina se po zemi přes rozbité Německo přesunula až do Erlangenu poblíž Norimberku, kde se 26. dubna 1945 spojila s „italskou“ skupinou a v čele zvláštního čs. oddílu (Czech SF Detachment) stanul major Katek. Z předsunuté báze v obci Bodenwöhr, asi 25 kilometrů severozápadně od Chamu, připravila 10 „infiltračních misí“, složených jak z vycvičených agentů, tak z řad osvobozených politických vězňů. Na přelomu dubna a května 1945 všechny tyto zpravodajské aktivity podporovaly postup útvarů a jednotek 3. americké armády do nitra Čech – jednotlivé skupiny a týmy OSS působily z Chebu i Plzně, 8. května dorazily i do Prahy a vybudovaly předsunutou bázi v Berouně. Tato činnost je relativně známa.

Méně známé ale zůstávají plány OSS z počátku května 1945, snahy o přehodnocení svých zpravodajských kapacit, zčásti přesměrované do českých zemí. Členové operačního týmu „Engineer II“, zpravodajský důstojník George Levenine (alias Georges Rudel) a radista Maurice L. Martin (alias Maurice Morange), tak například 4. května 1945 souhlasili se svým vysazením poblíž Prahy v civilním oděvu. Během briefingů, které proběhly následující noc, obdrželi informace, že jejich úkolem bude získávat údaje o koncentračních a zajateckých táborech v okolí Prahy, případně další urgentní operace v tomto prostoru. Do Dijonu na letiště dorazili během odpoledne 6. května 1945, nicméně jejich odlet zhatilo špatné počasí a dalšího dne v důsledku německé kapitulace byla operace zastavena.

Nešlo ovšem o první operaci s tímto úkolem. Z popudu „Divokého Billa“ Donovana byla obdobná operace realizována infiltrací po zemi. Paralelně někdy před polovinou dubna pozval svého šéfa psychologických operací (Morale Operations Branch) majora Patricka Dolana do pařížského hotelu Ritz. Během večeře s odkazem na prezidenta projevil obavy o budoucnost Československa. Za životně důležité považoval zjistit, „co hodlá dělat exilová vláda a zda se zcela nezaprodala Sovětům. Stane se Československo sovětským vazalem?“. Dolan se zájmem naslouchal, netuše, kam to povede.

Po večeři ředitel OSS načrtl s odkazem na propustnost frontových linií obrysy snad nejbizarnější zvláštní operace v německém týlu: považoval za potřebné vyslat zpravodajského důstojníka německým štábním vozem do Prahy, ba dokonce ještě dále na východ naproti Rudé armádě, a pak se s Rusy vrátit pod legendou osvobozeného amerického válečného zajatce zpět ke svým liniím. Dolan s odstupem vzpomínal: „Bill jako stoprocentní právník a skvělý advokát by dokázal umluvit mezka. I ten nejdivočejší návrh zněl velmi prostě, přímočaře a rozumně.“

Dolan zprvu souhlasil s tím, že projde seznamy vhodných agentů z řad německy či rusky mluvících českých kolegů, kteří by byli schopni tuto sebevražednou misi podniknout. Byl nemile zaskočen, když se dozvěděl, že je to akce pro něj. Zaprotestoval: „Generále, především moje němčina je nevalná, zadruhé nemluvím česky a jsem přesvědčen, že jsem pro to naprosto nevhodný chlapík.“ Donovan ovšem prohlásil: „Ne, Patricku, mám k tobě velkou důvěru, můžeš si vzít s sebou, koho chceš, jen se nechci zaplést s Čechy. Ti mají zvláštní zájmy. Co chci zjistit a chce to vědět i náš prezident, je, co mají Čecho(slováci) za lubem.“ Dolan s tímto dost šíleným nápadem nakonec velmi neochotně souhlasil.

Po návratu na své velitelství u francouzsko-německých hranic si Dolan od velitele XII. armádní skupiny generálporučíka Omara Bradleyho vyžádal německou štábní limuzínu – a dostal luxusní Mercedes-Benz se stahovacími roletami i s německy mluvícím řidičem. Během druhého dubnového týdne obdržel od Donovana další instrukce. Z terezínského ghetta měl zachránit dr. Leo Baecka, předního německého židovského teologa a posledního vrchního berlínského rabína.

V polovině dubna 1945 opustil Dolan spolu s poručíky Hermanem Raabem a Josephem Wechsbergem své velitelství v Bad Nauheimu. Vydával se za německého generála a přes americkou polní uniformu si navlékl velký generálský plášť. Na operaci dostali asi 30 tisíc dolarů ve zlatě, říšské marky i českou měnu.

Do německého týlu pronikli východně od Norimberka a u Pasova překročili Dunaj. Jezdili převážně v noci, přes den se skrývali v lesích a na opuštěných statcích. Všude prý byl „pekelný nepořádek“, symbol rozpadu německé obrany. V blízkosti Železné Rudy překročili předválečné čs. hranice. Po vedlejších silnicích se přes jižní Čechy měli dostat až před Brno, kde narazili na tanková čela Rudé armády. Během více než třísetkilometrové mise, která trvala pět dní a čtyři noci, je několikrát zastavily německé hlídky, které pokaždé v domnění, že v mercedesu jede německý generál, jenom mávly rukou. Problémem nebylo ani získat benzin. Dolan vzpomínal: „Všechno bylo docela jednoduché a přímočaré – přesně tak, jak říkal Bill.“

Když Dolan spatřil sovětskou tankovou kolonu, nechal auto v lese, odhodil generálský mantl a vydal se na za prvním důstojníkem – vydával se za uprchlého válečného zajatce. Ruský důstojník byl překvapivě sečtělým čtenářem Shakespeara. Dolan se od něj dozvěděl řadu podrobností o Rudé armádě. „V každém městě, jak jsem zjistil, měli Rusové dva cíle: na základě seznamů zajistit fašisty a kolaboranty, postavit je ke zdi a zastřelit. Druhým cílem bylo vybrat z lékáren veškeré zásoby léčiv – jejich vlastní zdravotnická služba byla stejně primitivní jako jejich systém zásobování.“

Nejasno přesně, kdy a kde se Dolan od Rudé armády odloučil, zabavil cestou tatrovku a nejpozději před vypuknutím povstání – během něj by se do Prahy nedostal – dorazil do české metropole. Ubytovali se v Praze na Vinohradech u divadelního a filmového herce Theodora (Dodo) Pištěka staršího, „Laurence Oliviera českého divadla“, jehož kontakt pravděpodobně obdrželi již před započetím mise. Dolan si dal nejprve horkou koupel, první po čtrnácti dnech, a poté doslova vědro piva. „Byl to ten nejlahodnější nápoj mého života.“

Během povstání Dolan podle vlastních slov „navázal kontakt s českým podzemím“, ba dokonce se označil za „poradce“ povstalců v době pouličních bojů s Němci. Uprostřed chaotických událostí posledních dnů války se rozhodl splnit svůj úkol a osvobodit dr. Baecka. S malou skupinou ozbrojených povstalců odjel – zjevně 9. května 1945 – do Terezína, dostali se přes táborovou bránu, odkud prý je měl esesák pod namířenými zbraněmi dovést do malého domku uprostřed tábora. V zamřížované místnosti horního patra našli menšího pohublého Žida s rozcuchaným bílým plnovousem, jak sedí na okraji železné postele. Dolan se jen zeptal: „‚Doktor Baeck?‘ Odpověděl: ‚To jsem já.‘ Pak prohlásil: ‚Já jsem Patrick Dolan z Úřadu strategických služeb, U. S. Army. Byl jsem vyslán prezidentem Spojených států, abych vás osvobodil.‘“

Leo Baeck, který 6. května 1945 stanul v čele tzv. rady starších (Ältestenrat, orgán židovské samosprávy v terezínském ghettu), byl ohromen. Přesto se na chvíli zarazil a řekl, že by měl spíše zůstat a postarat se o službu v táboře. Dolan odvětil, že nemají mnoho času, a požádal ho, ať si vezme své věci. „Baeck si začal sbírat kartáček na zuby a další drobnosti, a já mu řekl, aby toaletní věci nechal být. A tak vyšel ven s červeným kapesníkem, v němž měl Talmud a nějakou náboženskou drobnost. Pak jsme ho strčili do tatry a během minuty nebo dvou vyrazili z tábora a ujížděli zpět do konspiračního bytu v Praze. Všechno se odbylo velmi rychle,“ popsal celou akci.

Jak Dolan vzpomíná, úkryt se nacházel na adrese Fochova třída (dnes Vinohradská) čp. 172, naproti Olšanským hřbitovům. V den rabínova osvobození obsadila Prahu Rudá armáda a Dolan nechtěl riskovat Baeckův převoz za americkou demarkační linii, natolik se obával rudých politických komisařů. Rozhodl se počkat, až do Prahy dorazí zástupci kontrolní komise (U. S. Control Commission), kteří měli mít diplomatickou ochranu. Dr. Baeck tak zůstal v Praze s Dolanem. Dům opouštěl pouze v noci a procházel se pouze na hřbitově přes ulici.

Dolan si Baecka velmi oblíbil. „Byl to milý, jemný, obdivuhodný člověk a zčásti i vlivem okolností jsme se důvěrně spřátelili. Byl to jeden z největších mužů, jaké jsem kdy poznal. Neuznávám mnoho hrdinů, ale doktor Baeck k nim určitě patřil. Byl to naprosto statečný, ušlechtilý a laskavý člověk uprostřed něčeho, co lze popsat jen jako peklo na zemi.“ Podle vzpomínek tehdy dvanáctiletého Theodora Pištěka mladšího se Dolan s Raabem a Wechsbergem chtěli ubytovat v hotelu Flora, tam však bylo plno, a tak jim jeho otec uvolnil půlku svého bytu, kde měli během svého prvního pobytu v Praze bydlet necelý týden. Vzpomínal také, jak se svým autem kličkovali mezi barikádami na křižovatce Fochovy třídy a Radhošťské ulice, které právě rozebírali němečtí zajatci. „Byli všichni v amerických uniformách, se zbraněmi. Dolan v bytě úřadoval, probíhala různá jednání, spousty schůzek, jedna dokonce s ruským generálem, divil jsem se proč. Měl nějaké poslání, které ale nedokončili.“

Za pomoci majora Charlese Kateka, šéfa nové americké zpravodajské expozitury (OSS Prague Mission), se Dolan snažil etablovat a postupně navázal dobré vztahy s prezidentem Edvardem Benešem a ministrem zahraničí Janem Masarykem. V souladu s původním zadáním své mise zjišťoval, jakou pozici vůči Sovětskému svazu zaujme čs. vláda. Zdroje z řad zastánců tvrdé komunistické linie tvrdily, že Beneš a Masaryk dříve či později padnou a Československo se dostane do sovětského područí. Jedním z těch zdrojů měl být komunistický ministr informací Václav Kopecký, s nímž Dolan vyjednal zásilku několika nákladních aut penicilinu a dalších zdravotnických potřeb, kterou československá vláda nutně potřebovala.

Major Dolan se rozhodl ponechat dr. Baecka v Praze a ještě před koncem května 1945 – s množstvím zpravodajsky důležitých informací o vnitropolitické situaci v Československu – vyrazil do americké okupační zóny. Z Norimberku poslal podrobné hlášení generálmajoru Donovanovi, který podpořil poskytnutí zdravotnických potřeb čs. vládě. Plukovník Eduard W. Gamble jr. z velitelství OSS mu následně poskytl dva plně naložené nákladní automobily ze zásob americké armády. Podle vlastních vzpomínek Dolan do Prahy navíc vezl ještě z Bayreuthu kulisy pro Smetanovu Prodanou nevěstu. Jeho návrat počátkem června 1945, dovezení penicilinu, ale i kontakt „s význačnými členy čs. veřejného života“ a také s americkou vojenskou misí zaregistrovalo Reicinovo Obranné zpravodajství: „Byl i ve spojení s několika osobami, kterým posílal balíčky prostřednictví mjr. Katka, poslal také telegram, ve kterém oznamuje, že se vrátí do Prahy.“

V polovině června se Dolan v americké uniformě zúčastnil slavnostního představení Prodané nevěsty v Národním divadle. O přestávce mu prezident Beneš poděkoval za léky i za kulisy a představil ho čestnému hostu – maršálu Georgiji K. Žukovovi. Před ním i jeho doprovodem Beneš překvapivě zmínil, jak „odcizil“ Wielandu Wagnerovi, vnukovi Richarda Wagnera, kulisy k Prodané nevěstě. Historka sice vyvolala „bouři smíchu“, ale Dolan byl přesvědčen, že tento prezidentův nešťastný nápad k němu obrátí pozornost sovětských bezpečnostních složek.

A tak se i stalo. Během několika dní měl být generálem zdravotní služby a údajně i ministrem Kopeckým varován, že se o něj zajímá sovětská tajná policie NKVD, má být zatčen a vyhoštěn. Dolan byl přesvědčen, že v tom případě bude Sověty zajištěn i dr. Baeck, a proto začal jednat. Za pobytu na velitelství OSS v Norimberku totiž Dolan převzal agenturní radiostanici a domluvil se s plk. Gamblem na signálu, který vyšle v případě ohrožení. Z americké zóny, zřejmě hned za demarkační linií v západních Čechách, měl obratem na nepoužívané letiště na okraji Prahy přiletět upravený noční stíhací letoun Northrop P-61 Black Widow. V reakci na generálovo varování, které přišlo kolem jedné hodiny ranní 20. června 1945, odeslal dohodnutou zprávu.

Dolan posléze vzpomínal, že ve stanovenou dobu zamířili na přistávací dráhu: „Všude byla tma jako v pytli. Od předsunuté letecké základny, odkud měla ‚černá vdova‘ přiletět, nás dělilo sotva několik minut letu. Zapnul jsem světla vozu a k mé radosti se ozvaly letecké motory. Byla to opravdu ‚černá vdova‘, do níž jsme nastoupili, zatímco pilot nechal běžet motory.“ Během vzletu prý mohli s dr. Baeckem pozorovat, jak na letiště mířila auta s příslušníky sovětské bezpečnosti, aby je oba zatkla. „Byl to skutečný filmový úlet, to vám mohu říct. Letěli jsme zpátky do Paříže, a když jsme přelétali Rýn, ukázal jsem dolů a řekl Baeckovi: Doktore, tamhle je Rýn – to zatracené místo už nikdy neuvidíte. Vzal mě zdrženlivě za paži a řekl: Patriku, ve tvém srdci by nemělo být místo pro pomstu. Nic jiného není důležité, než aby zvítězila pravda a spravedlnost.“

Šéf zpravodajské služby v Německu Frank G. Wisner 16. července 1945 hodnotil výsledky Dolanovy „měsíční speciální cesty“ do Prahy jako značný úspěch, včetně jeho krytí coby zvláštního emisara americké armády, přepravujícího čs. vládním orgánům důležitý zdravotnický materiál. Ačkoli stále nemáme k dispozici souhrnné hlášení o průběhu jednotlivých fází této neobvyklé mise, která v sobě spojila Donovanovu ambici zpravodajsky pracovat jak proti hroutícímu se nacistickému režimu, tak i Rudé armádě a zároveň pomoci význačným představitelům evropských Židů, můžeme ji zařadit do kontextu tehdejšího amerického zpravodajské úsilí ve střední Evropě.

Z celého příběhu vyplývá, že americké zpravodajské aktivity byly v průběhu květnového povstání rozsáhlejší, než jsme si dosud představovali. Na samotném počátku byl nejprve v centru Prahy zbloudilou střelou zabit agent OSS Emil Tomeš, vysazený v rámci operační skupiny „Day“ během Slovenského národního povstání s úkolem infiltrovat německý bezpečnostní aparát. V prostoru Vysočan, Pražačky a Libně se do bojů zapojil také agent Vlastislav Žuk, jehož kvůli jeho mladistvému zjevu 6. května 1945 mj. nepustili do vysílání povstaleckého rozhlasu. Příslušníci OSS se navíc zúčastnili také tzv. Velichovské mise, doprovázející z Plzně do štábu Heeresgruppe „Mitte“ plukovníka generálního štábu Wilhelma Meyer-Detringa z OKW, pověřeného informovat vrchního velitele generála – polního maršála Ferdinanda Schörnera o podmínkách bezpodmínečné kapitulace. A ze Strakonic až do zámku na Zbraslavi, kde sídlilo velitelství jedné útočné skupiny SS-Kampfgruppe „Wallenstein“, přijel džíp francouzských příslušníků OSS nadporučíka Paula Pina, Aloise Crafta, Andrého Rémoudeta a řidiče Henryho Bençaye, kteří poněkud překvapivě vyjednali odchod jednotek SS do amerického zajetí.

Jak se zdá, prvními příslušníky OSS v Praze nebyli 8. května 1945 poručík Eugene Fodor a seržant Kurt Taub a následně dalšími pouze major Charles Katek, Otto H. Jakes a Blahoslav Hrubý, kteří 10. května navštívili Vojenské velitelství Velké Prahy „Bartoš“. A kteří se následně téhož odpoledne všichni sešli v hotelu Šroubek (dnes Evropa), mj. aby s čs. orgány projednali otázky týkající se uprchlíků, případně propuštěných z nacistických káznic a koncentračních táborů. Následujícího dne se ovšem v hotelu Alcron vrátili k politickému zpravodajství, když po prvním setkání s představiteli čs. vlády zachytili jejich určitou nervozitu a strach.

Již dne 18. května 1945 proběhlo na velitelství americké XII. skupiny armád ve Wiesbadenu jednání, na němž byl vyjasněn budoucí statut expozitury americké zpravodajské služby pod velením majora Katka a její další působení v obnoveném Československu. Válečná fáze americké zpravodajské činnosti tak definitivně skončila, nová realita však okamžitě přinesla jiné problémy, které souvisely se sovětskou vojensko-politickou dominancí. To neodvratně vedlo až k vypuknutí studené války, jejíž logickou součástí se stalo další bipolární soupeření.