Jaká velká stagnace? To si člověk může říct nad zprávami o vybuchujících komunikačních zařízeních libanonského Hizballáhu, jež přicházejí v těchto dnech. Je to zážitek typický pro naše jednadvacáté století. Ne že by se technologický pokrok zastavil, ale jen málokdy máme příležitost zažít údiv nad lidskou vynalézavostí a důvtipem.

V úterý okolo půl čtvrté náhle začaly vybuchovat pagery příslušníků libanonského, Íránem sponzorovaného hnutí Hizballáh v Libanonu. Všeobecně se má za to, že jde o izraelskou operaci, i když ten akci nekomentoval. Pokud by se o tom měl někdy natáčet film, scény ze simultánního výbuchu až pěti tisíc pagerů by byly lahůdkové. Jako model může posloužit pár skutečných záběrů výbuchů, jež máme v dnešním světě prošpikovaném CCTV kamerami k dispozici.

Půvab té operace je vedle té simultánnosti v unikátně přesném, takřka dokonalém cílení.

Jak to víme? A proč vlastně Hizballáh používal technologii, která už je ve světě dlouho na ústupu? Hizballáh se tím sám pochlubil. „Hizballáh se poučil ze svých ztrát a upravil svou taktiku, sdělilo agentuře Reuters pod podmínkou anonymity šest zdrojů obeznámených s operacemi této skupiny. Dva z těchto zdrojů uvedly, že mobilní telefony, které lze využít ke sledování polohy uživatele, byly na bojišti zakázány a nahrazeny staromódnějšími komunikačními prostředky včetně pagerů a kurýrů, kteří osobně doručují ústní zprávy,“ čteme ve zprávě Reuters z 9. července.

Dosavadní poznatky se kloní k tomu, že do pagerů byla vpašována výbušnina, jež byla odpálena přehřátím baterie.

Tak jako česká ministerstva, i teroristické hnutí musí mít nějaké mechanismy centralizovaného nákupu, zvlášť když je fakticky státem ve státě jako Hizballáh v Libanonu. A číhají na něj nebezpečnější nepřátelé než ÚHOS a NCOZ. Ale i z něj unikají informace. Takže se bleskově rozšířila informace, že pagery pocházely od tchajwanské firmy Gold Apollo. Ta reagovala bleskovým prohlášením, že pagery nevyrobila. Má dohodu s maďarskou firmou BAC Consulting, jež smí používat její značku pro zboží prodávané v určitých regionech. Ale s těmi konkrétními výrobky nemá tchajwanská firma nic společného.

Stejně bleskově reagovalo Maďarsko. „Úřady potvrdily, že dotyčná společnost je obchodním zprostředkovatelem, který nemá v Maďarsku žádné výrobní ani provozní zařízení. Má jednoho manažera registrovaného na deklarované adrese a uvedená zařízení se v Maďarsku nikdy nenacházela,“ oznámil vládní mluvčí Zoltán Kovács. „Pro Maďarsko tato kauza nepředstavuje žádné národněbezpečnostní riziko,“ dodal. Což může být chápáno jako konstatování faktu – anebo taky jako zbožné přání.

Ale zdá se, že jsme stále teprve uprostřed dění. Ve středu odpoledne začaly vybuchovat vysílačky (walkie talkies), na které členové Hizballáhu přešli jako na nouzovou náhradou za pagery. Lze si představit, že teď už si šíitští teroristé nemohou být jisti ničím. Každý laik si umí představit, jak efektivní by využití tohoto bezpečnostního provalu bylo, kdyby ho Izrael použil zároveň se zahájením vojenské ofenzivy vůči Hizballáhu. Nedošlo na to, zřejmě proto, že se izraelské zpravodajské služby začaly obávat, že se Hizballáh toho, co se skrývá v jejich pagerech, brzy dopídí.

Ale to ještě není všechno. Další zajímavý moment je, že v Bejrútu začalo vybuchovat všechno možné. Rádia. Skenery otisků prstů. Zakódované elektronické zámky. Domácí spotřebiče.

Vzpomínáte si na „internet věcí“? Kdejaký domácí spotřebič měl být „chytrý“ a napojený na internet. Anebo, říkali kritici, ani ne moc chytrý, jen napojený na internet. Byli tu ovšem bezpečnostní experti, kteří upozorňovali na rizika takto napojených přístrojů a taky snahy je regulovat. Například to, jaké informace a kam odesílají (jeden test například ukázal, že čím levnější přístroj, tím více dat do Číny – kam jinam – odesílá). Ale ta varování potkal stejný osud jako naprostou většinu varování. V dnešní společnosti posedlé „safetyismem“ jsme denně bombardováni kvantem varování, jaké lidská pozornost prostě není schopna zpracovat.

Těžko rozeznat, která z nich je třeba brát vážně a jak reálné je se proti nim zabezpečovat. Vždyť i útok letadly na mrakodrap byl předpověděn – spolu s desítkami dalších možných forem teroristických útoků, při jejichž studiu i kovaní bezpečnostní analytici bojují s ospalostí. V každém případě po dnešku můžete sledovat ten robotický vysavač, který vám rejdí po obývacím pokoji, s o něco větší podezíravostí.

Není to tak, že by se technologický vývoj zastavil. Dokonce to ani nemusí být tak, že by sektor informačních technologií byl výjimkou maskující celkové zpomalení inovací. Průlomy v oblasti umělé inteligence asi ovlivní i širší ekonomiku (byť ne nutně jazykové modely, jež jsou spíš jen příslovečným blýskavým předmětem). V oblasti energetiky je třeba vzít na vědomí, že dostupnost některých nových technologií stoupá rychleji, než skeptici předpokládali.

Jde taky o to, že ten vývoj se neodehrává způsobem, který máme nejvíc zažitý. V ideálním světě, v tom zobrazovaném v optimistických sci-fi filmech či v prohlášeních Evropské unie, se odehrává v podání mužů a žen v bílých pláštích, nositelů doktorátů z nejprestižnějších univerzit, ve sterilních hypermoderních laboratořích. V praxi se může stejně dobře odehrávat ve válečné zóně – na Ukrajině se třeba bojové využití dronů posunulo za dva roky tolik, co předtím za desítky let. A v oboru nečekaného se může odehrávat i mezi barbary. Stovky kilometrů tunelů pod Gazou nejsou sice technologicky průlomové, nicméně se vzpírají naší představivosti.

Ty tuny betonu a ocele se nějak musely dopravit na místo údajně trpící chudobou a nedostatečným rozvojem. Dětská práce je jednou z vynalézavých pracovních metod. A držení a zabíjení rukojmích je jedním z účelů, k nimž je tato infrastruktura využívána. K pocitu hrdosti nad lidskou rasou to zrovna nevede, nicméně inovativní infrastruktura to tedy je.

A něco podobného by se dalo napsat o jemenských islamistech. Schopnost odpalovat přesné balistické rakety je zřejmě kompatibilní s cholerou. Ale koneckonců vedle filmů o vědcích v bílých pláštích jsou tu i filmy typu Mad Max. I to patří do rámce variant budoucnosti, jež se pomalu naplňují.