Výmluvnější ilustraci paradoxní povahy soudobého „diskurzu“ aby jeden pohledal. V sobotu odpoledne jsem zabloudil na homepage BBC; většina zpráv se týkala bojů na Blízkém východě a různých reakcí na ně. Relativně vysoko se ale dostal i text o známé herečce Emily Bluntové. Ukázalo se totiž, že v roce 2012, tedy před jedenácti lety, v talkshow Jonathana Rosse vyprávěla o tom, jak ji v Americe v restauraci řetězce Chili’s obsluhovala „obrovitá“ (enormous) servírka. Klip s výrokem se – oblíbeným eufemismem řečeno – „objevil“ na internetu, nějací lidé pocítili příležitost se jím cítit dotčeni jakožto projevem fatfobie, tedy předsudku vůči lidem s nadváhou. Omluva promptně následovala.

Vlastně na té historce není nic moc zvláštního, podobných se už odehrálo docela dost. Hodnou zaznamenání ji ale dělá momentální kontext vraždění a války. A především to, co se v západních reakcích na ně ukázalo. Lidé, kteří jsou jindy schopni se pobouřeně dožadovat omluvy za slova, jež padla před jedenácti lety a nebyla v té době vnímána jako šokující či nevhodná, často projevují pozoruhodnou „velkorysost“, když přijde řeč na povahu zločinů teroristů z Hamásu. Nad zprávami o sadistickým způsobem zavražděných dětech či znásilňovaných ženách mávnou rukou jako nad nutným průvodním znakem „osvobozeneckého boje“. Ale když na někoho praskne, že kdysi použil nešetrně zvolené adjektivum, jímá je hrůza. Je to paradox, nikoli jediný. Krveprolití na Blízkém východě totiž nějakým způsobem zpřeházelo role, jak se v západní veřejné debatě během posledních let ustálily.

Kulturní válka, která už několik let dominuje veřejné debatě v zemích Západu, se vede na několika „frontách“. K těm nejdůležitějším dílčím bitvám v ní patří střet o svobodu projevu, respektive o její přípustnou míru. Zapálení pokrokáři termín svoboda projevu často popisovali jako ušlechtile působící zástěrku pro rasismus, sexismus, útlak, agresi... Privilegium jedněch beztrestně urážet druhé a dopouštět se tím na nich symbolického i faktického násilí, ohrožovat je na životě a zdraví, šířit potenciálně nebezpečné předsudky. To vše doprovázeno posouváním hranice přípustného a dožadováním se postihu za její překročení v duchu poučky To, že máte zaručenou svobodu projevu, neznamená, že za svoje slova neponesete následky. Kritici v tomhle vidí rodící se autoritářství, nebo dokonce totalitářství, popření základních principů, na nichž západní společnosti stojí, snahu nahradit je diktátem velice sporně a rozporně definovaného dobra.

Nová tvář antisemitismu

Útok Hamásu na Izrael inspiroval některé stoupence pokroku, aby ukázali, jak moc ty svoje deklarované principy berou vážně. Pro člověka, který soudobou debatu trochu sleduje, výsledek nebyl moc překvapivý. Ukázalo se, že mnozí lidé, kteří se jindy ohánějí zájmy a city obětí, mezi těmi oběťmi striktně rozlišují. Patří-li oběť do skupiny, která je v pokrokářském prostředí vnímaná jako součást tábora „těch druhých“, v tomto případě Izraelci a zastánci existence Státu Izrael, nezaslouží si žádné ohledy a nevztahuje se na ně žádný z principů, o nichž někteří pokrokářští aktivisté mluví jako o univerzálních.

Internetem se rychle šířily klipy z propalestinských demonstrací, screenshoty statusů různých aktivistů, které to jasně ukazovaly: Na propalestinské demonstraci v New Yorku jeden z řečníků nadšeně popisuje, jak palestinský odboj u hranic s Gazou pobil „několik desítek hipsterů“, publikum uznale tleská. Učitelka University of California v tweetu volá po krvi lidí, kteří pracují v médiích podle ní proizraelských. Tváří evropského antisemitismu už není nevzdělaný venkovan ovládaný atavistickými hnutími mysli, ale dobře oblečená norská studentka medicíny, která na propalestinské demonstraci ve Varšavě mává transparentem s nápisem „Udržujme svět čistý!“ doplněným obrázkem odpadkového koše s Davidovou hvězdou uvnitř. Ve tváři má přitom široký a bezstarostný úsměv jako z reklamy na zubní pastu.

Ta kombinace hrůzy přesahující představivost a jejího okázale bezcitného zlehčování a popírání mohla někoho vybudit k touze po odvetě. Otevřela se možnost naložit s těmi, kdo dřív s chutí volali po ostrakizaci a perzekuci lidí kvůli jejich slovům a názorům, podle jejich vlastních zásad a měřítek, obrátit metody „cancel culture“ proti těm, kdo ji prosazují. Někdo by v tom mohl vidět i jakousi poetickou spravedlnost. A objevují se náznaky, že se tak už děje. Objevilo se několik videí zachycujících lidi, kteří v ulicích amerických měst strhávají plakátky s fotografiemi tváří zavražděných či unesených Izraelců. Některé z nich se internetovým pátračům podařilo „ztotožnit“ a zveřejnit, kde pracují, dát to zaměstnavatelům na vědomí. Dneska už tu práci nemají. Podobně dopadli i někteří uživatelé sociálních sítí, kdo projevili nadšení pro Hamás a jeho zločiny. Studenti Harvardu patřící ke spolkům, jež po útocích za jediného viníka krveprolití prohlásili Izrael, byli ostře veřejně kritizováni a někteří z nich přišli o pracovní nabídky. V Evropě roste odpor vůči propalestinským demonstracím, jejichž někteří účastníci vyjadřují podporu Hamásu a vyzývají k džihádu. Francie se snaží prosadit jejich zákaz, volalo se po něm i v Česku, jakkoli jsou zdejší propalestinské akce v mezinárodním srovnání malinké. Co to všechno znamená?

Svoboda pro strašná slova

Většina kritiků „cancel culture“ jako snahy omezit a oslabit svobodu projevu nemá za to, že ta jimi obhajovaná svoboda by měla být úplně bezbřehá a ani v nejmenším omezená. Neměla by se například vztahovat na přímé výzvy k násilí. Jestli v rámci propalestinských akcí nějaké zaznívají, jistě by proti jejich šiřitelům měla zasáhnout policie a soudy, a pokud tak neučiní, zpronevěřují se svému poslání. V Česku platí zákazy projevů podpory hnutím usilujícím o potlačení lidských práv, nedávno k nim přibyl i zákaz schvalování terorismu. Co si ale počít s vyjádřeními, která jsou z toho pohledu jaksi na hraně? Mám plné pochopení pro ty, koho děsí stoupající a v posledních dnes prudce akcelerující počet veřejných projevů antisemitismu v Evropě. Jako kdyby se to mnohokrát opakované a odhodlané „Nikdy víc!“, známé třeba ze shromáždění připomínajících památku obětí holocaustu, měnilo v „Už zase! A vlastně proč ne?“. Nedomnívám se ale, že by nějaké výrazné rozšíření postižitelnosti veřejných projevů mohlo situaci změnit k lepšímu.

V něčem se to podobá situaci po ruském vpádu na Ukrajinu. Snaha zakázat některé nevýznamné proruské weby se ukázala jako spíš kontraproduktivní. Kdyby se naplnily záměry těch nejzapálenějších bojovníků proti ruským dezinformacím a zakázaly se proruské demonstrace, situaci by to, myslím, nijak nezlepšilo, jakkoli ruské dezinformace a vůbec snahy Moskvy ovlivnit veřejné mínění nepochybně existují. I po útoku na Izrael je to, myslím, podobné. Stoupenci restrikce svobody projevu v zájmu domnělého společenského pokroku vykreslují pro někoho lákavou utopii. Svět jako jeden velký bezpečný prostor, v němž nikdo (nebo aspoň žádný příslušník některých skupin) nikdy neuslyší nic, co by se mohlo dotknout jeho citů. Zastánce svobody projevu takovou perspektivu nabídnout nemůže. Nasazuje se za svět, v němž každý čas od času slyší věci pro něj nepřijatelné, odpudivé, amorální. A ani se nemůže utěšovat tím, že čas jednou v takových slovech odhalí nějaký zatím nerozpoznaný přínos. S největší pravděpodobností už taková zůstanou. Jenomže alternativa, tedy posílení dohledu nad tím, co se na veřejnosti říká, bývá o dost horší.

Před dvěma roky do Česka zavítala Nadine Strossenová, někdejší prezidentka Americké unie za občanské svobody (ACLU), organizace orientované spíš levicově, která se ale zasazovala i za práva názorových odpůrců, včetně extremistů (mluvila o tom i v rozhovoru pro Týdeník Echo). Teď už to nedělá a Strossenová ji za to silně kritizuje, stejně jako tendenci americké pokrokářské levice umlčovat a postihovat oponenty. Pochází z židovské rodiny a je velmi proizraelská, po útocích Hamásu ale publikovala (spolu s Pamelou Pareskyovou) text, v němž varuje před přehnanými reakcemi na protiizraelské projevy pomíjející nebo oslavující násilí:

„Měli bychom mít na paměti i kulturní dopady takové odplaty. Lidé pořád říkají nepromyšlené, hloupé, nebo dokonce zlé věci. Měli by za to být vyhnáni někam do divočiny? Měli by přijít o živobytí? A pokud ano, tak na jak dlouho? Nezdá se pravděpodobné, že mladí lidé, kteří kvůli svým nenávistným názorům přišli o pracovní perspektivu, v důsledku veřejného zostouzení ty názory změní. (...) Když bráníme Izrael, jejž milujeme, musíme bránit také svobodu i toho projevu, kterým opovrhujeme. Proč? Protože dialog porazí krutost spíš než mlčení. Můžeme být k takové dobré vůli skeptičtí, ale historie nenechá místo pochybnostem: cenzura nakonec selže.“

Ta slova někomu mohou znít naivně, zvlášť v kontextu toho, co se zrovna děje. Jenomže vždycky se něco děje. A byla by strašlivá chyba se v zájmu obrany západní civilizace vzdát jednoho z těch jejích ideálů, kvůli nimž má ta obrana smysl.