Poslední české město na Labi zažívá duchovní obrodu, respektive ji zažívá jeho malá, avšak viditelná část. V centru města se konají pravidelné bohoslužby pod širým nebem, které vede bývalý „pouliční rváč“ a bývalý uživatel drog René Ferko (40). Je veden, jak říká, „božím plánem“, který chce probudit Romy ke křesťanské víře, skrze Romy probudit Čechy a nakonec třeba celou Evropu. Posuďte sami, nakolik má Ferkův pohled na svět rysy pohádky a nakolik rysy těžce vyvzdorované skutečnosti.

Vedete v Děčíně sbor Apoštolské církve, který je skoro celý romský. Jakou má sbor strategii?

Vize našeho sboru je dvojí. Jednak věříme tomu, co říká bible, totiž že žeň je veliká a dělníků málo. Proto proste Pána, ať dělníky vypudí na svoji žeň. A my věříme, že je mnoho Romů jak v Čechách, tak po světě, ale jen málo lidí, kteří jim budou sloužit, kteří se o ně budou starat. Naší vizí proto je vychovat romské vedoucí, i duchovní, aby sloužili svým lidem. Ale, a to je druhá vize, aby sloužili zároveň i bílým. Úžasné pak je, když má ve společnosti Rom nějaké postavení a najednou on slouží Čechovi.

Můžete s tou druhou vizí mít mezi bílými Čechy reálně ohlas?

Je fakt, že předsudky v české společnosti zašly tak daleko, že dnes už se nerozlišuje, jestli je Rom slušný, nebo neslušný. Když typický Čech uvidí hlouček pěti Romů a neví, že třeba mají vysokoškolské vzdělání, jsou slušní, poctiví, pracovití, tak si o nich stejně pomyslí: Ti jsou problémoví. Ale my prostě věříme tomu – a já tomu věřím z celého srdce, je to i moje osobní zkušenost –, co říká Bible: Vy jste světlo světa, nechte své světlo zářit před lidmi, aby až uvidí vaše dobré skutky, vzdali slávu vašemu otci na nebesích. Neboli já to beru tak, že Bůh povolává romský národ k tomu, aby žil boží život. To znamená poctivý život po všech stránkách. Pravda, zatím Čechů, kteří by to u Romů viděli, mnoho není. Ale ve chvíli, kdy vidí nějakého skutečného Roma žijícího poctivý život, se to i u nich mění. Předsudky se lámou. Já všude, kde jsem pracoval, jsem měl vždycky od zaměstnavatele dobrou referenci. Snažil jsem se pracovat tak, aby za mnou šla dobrá pověst. Dobrá pověst je základ.

A jaké práce jste dělal?

Kdysi ve fabrice. A pak různě v sociální sféře, tam když jsem před sedmnácti lety začínal, pracoval jsem jako terénní pracovník Domu křesťanské pomoci Bethel v Litoměřicích. Byl jsem tehdy ještě nevzdělaný, vychodil jsem šestou třídu základní školy se samými pětkami. Ve své generaci jsem tady v Děčíně byl asi nejhorší darebák. Ale ty pětky nebyly, že bych byl hloupej, do třetí třídy jsem byl naopak jeden z nejlepších v matice. Učil jsem se rád. Jenže pak jsme s bráchou zažili, jak přišla profesorka do třídy a řekla nám: Vy cigáni. Načež u mě se vytvořil blok, dneska už ho umím popsat: Ohraničil jsem si srdce. Řekl jsem si, že do něj nikoho nepustím. A moje srdce naprosto ztvrdlo vůči lidem. Ne že bych byl uvnitř zlý, ale dával jsem lidem všechno sežrat. A šlo to se mnou z kopce.

Z jaké pocházíte rodiny?

Maminka i táta jsou oba super rodiče. Byli jsme doma čtyři sourozenci. A žil s námi i bratr maminky, jako kdyby byl náš vlastní. Rodiče nám dali všechno. Jenže rodiče vám stejně vždycky můžou dát jen strop toho, kam došli sami. Děda z tátovy strany po válce přišel ze Slovenska, vždycky pracoval, i babička, a vedli k práci i tátu. Táta dělal výkopy, taky různě po fabrikách. Maminka pocházela z Teplic, kde babička pracovala v cestovce. Naši byli pracovití oba. Ale já jsem se chytil party a šel jsem jiným směrem než oni. Táta sice pořád trval na tom, že musím mít nějaké vzdělání, jen kvůli němu jsem se vyučil zámečníkem. Začal jsem pracovat na železnici, na stavbách. A ve volném čase jsem řádil. Poznal jsem život na ulici. Zkusil jsem, jak já tomu říkám, všechno, co svět nabízí.

Co to znamená, život na ulici? Byl jste součástí gangu?

Ne že bych byl bezdomovec, ale poznal jsem syrovou realitu. Tím, jak jsem se pohyboval mezi klukama z ulice, jsem začal poznávat drogy, celý ten temný svět. Já jsem se hodně pral, byl jsem pouliční rváč. S lidma, co měli předsudky, jsem se hned bil. Vždycky když jsem viděl skina na ulici, když jsem vycítil, že je něco špatně, okamžitě jsem tyhle lidi mlátil. Ale zas i když jsem byl darebák, tak v momentu, kdy jsem viděl Roma ubližovat Čechovi, pomohl jsem Čechovi. Asi nějaký smysl pro spravedlnost, který mi vštípili v dětství, nebo co. Do dneška nemůžu strpět, když vidím chlapa, jak mlátí ženu. No, měl jsem ve své generaci velký respekt, to říkám v pokoře, není čím se chlubit. Dodneška lidi, co mě znali před dvaceti lety, a teď vidí, že jsem pastor, jsou z té proměny v šoku.

Co byl zlom?

Bylo mi osmnáct a v jednu chvíli jsem si musel říct: Buď budeš narkoman, případně někoho zabiješ ve rvačce, jsi toho schopný, můžeš skončit v kriminále. Anebo změníš svůj život.

Dostal jste se někdy do křížku se zákonem?

Jo, ale nikdy nic vážného. Takové ty běžné věci. Něco jsme ukradli, vyobchodovali... Pár výslechů na policii. Nikdy nic, za co bych byl odsouzený. A brali jsme drogy. Kouřil jsem jeden čas marihuanu, zkusil jsem pervitin, dá se říct, že nakonec jsem zkusil všechny drogy kromě heroinu. Mimochodem, i na marihuaně můžete mít silnou závislost, ne že ne. Já ji rozhodně považuju za můstek k tvrdým drogám. Naštěstí jsem se ale nikdy nedostal do stavu, že bych byl rozjetý narkoman na jehlách. A zatímco moji kamarádi v drogách pokračovali a hodně z nich dnes už nežije, já jsem se včas obrátil. Bylo to přes baptistické kazatele z Texasu, kteří přijeli do Děčína. Nestačil jsem to s drogami rozjet, místo toho jsem uvěřil v Ježíše Krista, dal jsem mu svůj život a začala mi nová životní etapa. Jak jsem ale pořád měl před očima narkomany, kluky na ulici, nechtěl jsem ani pro ně takový život, jaký vedli. Nastoupil jsem na střední školu, obor sociální činnost pro etnické skupiny, odmaturoval jsem, dodělal jsem si veškeré kurzy, sociální, pedagogické, a jako romský mentor jsem několik let pracoval na probační a mediační službě. Následovala organizace Naděje, ta se zaměřuje na lidi na ulici, v azylových domech – v té už jsem působil jako kaplan, duchovní.

K tomu potřebujete teologické vzdělání, ne?

V městské nemocnici, kde jsem na částečný úvazek kaplan, je teologické vzdělání podmínka, ale mně udělali výjimku, že jsem mohl nastoupit a dodělat si školu při zaměstnání.

Studujete?

Ano, v Praze na ETS, tedy Evangelickém teologickém semináři. Provozuje ho Církev bratrská. K té nemocnici – myslím, že kromě mě v žádné nemocnici napříč republikou nemají kaplana Roma. Stejně tak jako dřív nebyly romští faráři, já sám jsem jako dítě a ještě dlouho potom nezažil, aby pohřeb nebo svatbu vedl farář Rom. Dneska my na požádání děláme normální oficiální obřady. Jsou to obřady samozřejmě zaměřené církevně, s nějakým romským nádechem, ale někdy, zatím teda ne moc často, nás o obřad žádají i nevěřící, dokonce i nevěřící Češi. A v té nemocnici se mi stává, že se pacienti ptají, jaké jsem národnosti. Já je nechám hádat, většinou nejdřív tipují Araba, a až úplně nakonec dojdeme k tomu, že jsem normálně český Rom. Nastává částečný šok a zároveň z těch pacientů něco spadne. Viděli Roma, který žije jinak, než by měl žít podle jejich představ. A oni se najednou otevřou, někdy do té míry, že mně, Romovi, svěří něco, co v sobě jako tajemství nebo příčinu trápení nosili desítky let. Tím se nějakým způsobem naprosto uzdraví. Nemyslím, že bychom my s naším církevním společenství předsudky mezi Čechy definitivně zlomili, to určitě ne, ale i kdyby to byl jeden případ, tak mi to za to stojí.

Váš sbor je čistě romský?

Od počátku jsme byli rozhodnutí, že budeme sbor, který je otevřený všem národům úplně stejně. Chceme, aby se u nás každý cítil jako doma. Nerozlišujeme, sloužíme veřejné bohoslužby určené naprosto pro všechny. V našem sboru jsou i čeští bratři a sestry. Jsme za ně Bohu vděčni.

Chcete misionařit Čechy, zase je předělat na křesťany?

Věřím tomu, že existuje boží plán a v něm že nastal čas boží milosti pro romský národ. Tam, kde se rozhojnil hřích, se rozhojnila milost, říká boží slovo. Dnes sledujeme probuzení v romském národě, je to až nadpřirozený úkaz. Vidíme ho na Slovensku, kde znám pastory, kteří s Romy pracují už třicet let. Tam mají romské sbory klidně 500, 600 členů. Většinou Romů z osad. Největší osada na Slovensku, Jarovnice poblíž Sabinova, má svůj sbor Apoštolské církve. Samozřejmě jsme s nimi v pravidelném kontaktu. Pořádáme jednou za rok velkou romskou konferenci, kam oni přijíždějí jako řečníci. Letos jsme byli na Slovensku na konferenci, kam přišlo přes tři tisíce Romů, které sváželi romští řidiči z osad. I tady vidíme často změnu, jak říkám až nadpřirozenou. Lidi, co pili alkohol, nepracovali, vedli katastrofální život, dneska žijí úplně úžasný život.

Ale když už je Rom křesťan, je většinou katolík, ne? Nebo to tak aspoň dlouho bylo.

Dřív asi ano, dřív jsme taky neznali letniční a podobné církve. Romové vyrostli na katolicismu, jen to spíš byl povrchní způsob zbožnosti: chodit do kostela, pomodlit se Otčenáš, Zdrávas, Maria, pokřižovat se... Jen ten život, který vedli, tomu stejně neodpovídal. Naopak my kážeme, aby lidi, kteří přijmou Ježíše Krista do svého srdce, ho nadále neměli v hlavě, ale právě v srdci. Když ho máte v srdci, tak to začnete i žít. Nastává proměna, člověk přestane mluvit sprostě, přestane lhát, chce bejt poctivej – a takhle i celkově dochází k nadpřirozené změně v romském národě. Romové jsou duchovně založený národ. My máme blízko k Bohu a máme blízko k duchovnu. Já jsem taky ještě doma, kde jsme mimochodem měli kříž, vždycky věřil, že něco je. Zhruba jsem znal bibli. Ale ten život jsem nežil, dokud jsem se neobrátil.

Je aktivních křesťanů mezi Romy statisticky významný počet?

Tak na Slovensku, kde jsou dál, je to i pro zbytek společnosti hnutí viditelné, hmatatelné natolik, že sama prezidentka si romské duchovní zvala, aby jim poděkovala za jejich práci. Na Slovensku už ale celý proces běží třicet let a postupně sílí. U nás stejný proces teprve začíná, oproti Slovensku to není tak masové, ale například pořádáme konferenci o práci s Romy – zase, je otevřena i bílým a zástupcům všech křesťanských denominací – kde si předáváme zkušenosti. Před dvěma lety jsme konferenci pořádali na děčínském zámku, kam přijelo skoro 300 Romů z celé republiky, i z Moravy. Dalším ukazatelem toho, že hnutí sílí, je, že teď se na mnoha místech České republiky otvírají sbory s romskými vedoucími pracovníky a ve spolupráci s Čechy, kteří mají naši misii v srdci. Moje církev je tomuto vývoji naprosto otevřená. Se zástupcem biskupa jsme vytvořili Romskou platformu, ve které bílí i romští členové řešíme romskou otázku v Čechách, jak co změnit, kde co podchytit. Díky platformě máme přehled, co se děje v jednotlivých městech republiky. Tohle před řekněme desíti lety vůbec nebylo. Prostě i v České republice to rok od roku sílí, povstává víc služebníků, kteří jsou pastoři a vedoucí romských skupin.

Jak jste citoval Bibli s tím hříchem a milostí, byl mezi Romy hřích rozhojněnější?

Jestli mám na vaši otázku odpovědět a vyjádřit to úplně blbě: Kde je v očích společnosti největší problém? U Romů. Ale někdy Bůh, jak říká Bible, vezme v očích tohoto světa nemoudré, aby zahanbil moudré. A pak Čech potká Roma, který je poctivý, chodí do práce, a Čech se diví. Ptá se ho, co se mu stalo, a Rom odpoví: Já jsem uvěřil v Ježíše Krista, Ježíš změnil můj život. Přestal jsem pít, brát drogy, dělat špatné věci, žiju lepší život a vedu k tomu svoje děti. A i ten Čech, který je ateista, pak z toho může být úplně fuč.

Má Rom, který prodělal obrat ve vašich intencích, dobrou šanci najít práci?

Určitě. Kdo chce pracovat, ten si práci najde. Oproti stavu ještě před pár lety dnes Romové pracují nebo chtějí pracovat. Hodně lidí odtud pracuje v Německu, šest dní v týdnu, samozřejmě legálně, ženy většinou jako pokojské, chlapi uklízejí školy, tělocvičny... A mají se všichni dobře.

A na české straně hranice?

Většinou v továrnách, ale třeba vedou i sociální organizace, nízkoprahové kluby. Je mezi nimi mnoho asistentů prevence kriminality, kteří pracují pod městskou policií, ve Středisku městských služeb sekají trávu, sklízejí listí. Makaj, snažej se.

Vaše město má 50 tisíc obyvatel, kolik z nich je Romů, deset procent?

Odhadl bych sedm až deset procent, přesně nevím.

Kolik z nich máte podchycených vy?

Naší církví v Děčíně prošlo určitě víc než tisíc Romů, takže řekněme každý čtvrtý ve městě. Z romských starousedlíků o nás vědí, troufnu si tvrdit, všichni. Já jsem tu vyrůstal a jako Apoštolská církev jsme si tu získali důvěru takovou, že o nás všichni Romové vědí a obracejí se na nás. Většina z nich nějakou naši akci, typicky bohoslužby venku, navštívila. I když samozřejmě ne všichni začali chodit. Ale hodně z nich, většinou těch, co byli zvyklí na katolickou víru, i když do kostela nechodí, co se do církve jenom narodili, změnilo díky nám názor. Jak pořád hlásáme, že boží slovo se musí žít, tak si mnoho Romů uvědomilo, že víra bez skutků je mrtvá, že nestačí jen věřit. A že na sobě mají zapracovat.

Co drogy?

Je tu hodně závislých, nejvíc na pervitinu, tak se za ně modlíme i veřejně. I když Děčín na tom není tak špatně jako třeba některé čtvrti Ústí nebo Teplic, i tady jsou případy, kdy v pervitinu jede celá rodina, a to mezigeneračně. Jinak bych řekl, že u mladé generace jsou drogy problém s romskými i českými dětmi, že se to za poslední roky vyrovnává.

Ti závislí na pervitinu k vám chodí, stávají se členy církve?

Chodí a mají otevřené dveře. Ale členy se stávají, když už na drogách nejsou, když uvěří. Máme případy lidí závislých na pervitinu dlouhodobě, kteří víceméně žili na ulici. Jedna naše rodina byla kdysi tak rozsekaná, že jedli odpadky z popelnice. Pořád přicházeli o bydlení a hledali něco nouzově. Když jsem jejich tátu viděl na ulici pod vlivem, to byla katastrofa. Dnes k nám ten pán dochází už třetí rok, je členem církve. Chodí poctivě do práce. Jeho děti jsou vymóděné a pravidelně chodí do školy, žena se dala po všech stránkách do pořádku, žijí v krásném bytečku v domě, kde jinak bydlí samý Čech. A jdou příkladem společnosti. Lidi, kteří sami byli totálně na odpis.

Vy jste je odlapili, nebo přišli za vámi sami?

Dověděli se o nás a přišli zrovna, když jsme tu pořádali velkou romskou konferenci, tehdy shodou okolností ne na zámku, ale v místní synagoze. Nějak je to oslovilo. Šlo to pomalinku, v některých věcech pán ještě padal, ale dneska už je úplně čistý. Žádné drogy, žádný alkohol, nic.

Vy po svých ovečkách vyžadujete i abstinenci od alkoholu?

To ne. Nesoudíme lidi, když je vidíme se skleničkou. Není hřích dát si pivo nebo panáka. Něco jiného je dát si deset piv a deset panáků. Jde o to, mít svobodu a současně moudrost. Vocaď pocaď. Já si dám taky, ale když si jako pastor církve sednu v centru na zahrádce a dám si jedno pivo, tak člověk, co mě vidí z autobusu, nevidí to jedno pivo, ale dvacet. Musím si dávat pozor, kde si pivo dám, ale nejsem proti lidem, kteří si ho dají.

Jak silné jsou předsudky proti Romům, když srovnáte dnešek a stav před dvaceti třiceti lety?

Dřív bylo víc vidět, když se tu proháněli skinheadi v bomberech a kanadách. Devadesátky tu v tomhle ohledu jely ve velkém. Dneska stejně nastavení lidi už nejsou v bomberech, chodí v civilu. Asi i že je taková korektní doba. Ale když jsem nedávno šel s dětmi k doktorovi do ordinace – a moje děti jsou z církevního prostředí zvyklé, že si je normálně berou do náruče stejně Češi jako Romové – tady v čekárně poprvé zažily předsudky. Nějaká maminka dá svému dítěti najevo, ať si s mým dítětem nehraje. Takové situace se dějí. Na druhé straně mám řadu kamarádů Čechů, bílých, kteří nám pomáhají – třeba děčínský advokát Martin Kolář je takový náš anděl, kterého nám daroval Bůh.

Z Děčína je i známý poslanec kdysi sociální demokracie, dnes SPD Jaroslav Foldyna.

On ví, že jsem křesťan, vždycky se pozdravíme, když jde kolem naší bohoslužby. Nesouhlasím s mnoha věcmi, které on teď zastává. Nevrhám se do politiky, ale chráním náš romský národ. Jsou určité strany, se kterými nesouhlasím.

Třeba jeho SPD?

Ano.

Řekl byste, že jsou protiromští?

Nevím, jak teď, ale určitě to původně hodně postavili na Romech. Tou dobou česká společnost slyšela na problémy s Romy, sociální systém... Hlavně jejich předseda pan Okamura nás byl plný. Ale my se za pana Foldynu i za pana Okamuru modlíme, tak jako se modlíme za každého člověka. Každý člověk potřebuje milost. Celému českému národu přejeme boží požehnání.