Barbora Krejčíková vyhrála včera tenisový Wimbledon. V té větě je všechno, víc by k ní vlastně nebylo třeba dodávat, jenže to by na sloupek přece jen nestačilo. Navíc silné sportovní příběhy milujeme všichni – vždyť jsou to heroické příběhy, u nichž se jako diváci fyzicky nenadřeme jinak, než že je sledujeme u obrazovky a nanejvýš si v nervech rveme vlasy. Holt sledovat námahu cizího lidského těla působí nám potěšení větší, než dřít se sami. Nehodlám ovšem zastírat: když chvíli po včerejším zápase přenosová kamera zabírala, jak na tabuli turnajových výherkyň Wimbledonu vylepují k roku 2024 jméno české hráčky, nad nímž stálo české jméno loňské vítězky Markéty Vondroušové, mé oči slzely. Byl to silný obraz.

Mandlíkovou zmiňme ještě v jiné řadě: z Barbory Krejčíkové se stejně jako po jejím vítězství na francouzském Roland Garros před třemi roky všichni snaží dostat nějakou srdceryvnou vzpomínku na první její trenérku v profesionálním tenise Janu Novotnou. Je to vděčné téma, protože kdykoli Krejčíková začne vzpomínat na to, jak někdejší slavné hráčce, která před sedmi lety podlehla rakovině, nesla dopis s prosbou, zda by ji mohla trénovat, vždycky se někdo rozpláče. Často sama vzpomínající tenistka. Je to přirozené, všichni na to čekají, nikomu nevadí, že už to slyšel několikrát (ostatně jen letos na Wimbledonu po semifinále i finále). Zmiňujeme-li však Novotnou, před ni patří právě Mandlíková, zase její trenérka, která Wimbledon jako jediný Grand Slam sice nevyhrála, ale ve finále byla. A před Mandlíkovou zas Věra Suková, její trenérka a rovněž někdejší finalistka Wimbledonu v roce 1962.

Divíme-li se veliké potenci českého ženského tenisu a obdivujeme-li se jí, je dlužno dodat, že to není záležitost pouze již jednou zmíněných posledních čtrnácti let, kdy se na nás valí vítězství ve Fed Cupu, deblových, ale i singlových Grand Slamech nebo medaile z olympiád, takže jsme si (někteří) na takové úspěchy možná už zvykli jako na samozřejmost. Nikoli, ta tradice je delší a silnější. Jen na Wimbledonu trvá, jak jsme si ukázali, přes šedesát let. Ostatně pouhý výčet vítězek nestačí – vždyť několikrát vzpomenutá Jana Novotná hrála wimbledonské finále třikrát a to první patří k nejpamátnějším porážkám v celé historii turnaje.

Barbora Krejčíková letos zaujala také tím, že jako vítězka z Paříže se od té doby výrazného úspěchu v singlu nedočkala, třebaže v roce 2022 byla druhá ve světovém žebříčku singlu. Poslední měsíce se hodně trápila, nešlo jí to. A teď, zničehonic, taková smeč. Když už jí nikdo nevěřil – jako by to bylo ono zázračné koření, které my našinci potřebujeme, abychom se vybičovali k pořádnému výkonu. Nejlíp se nám daří v pozici outsiderů, tam jsme doma, tam jsme na svém. Jsou samozřejmě výjimky – jako Lukáš Krpálek, Jan Železný, Barbora Špotáková, Martina Sáblíková a několik dalších, ale to jsou legendy, které reformovaly celou svou sportovní disciplínu. Jinak nám to jde lépe z krytu. Těžko tedy říct, co čekat od vítězné Barbory Krejčíkové za čtrnáct dní, až začnou olympijské hry. Ale palce jí držet budeme.