Francií se opět přelila vlna násilí, která se zase bude vysvětlovat frustrací, špatnou integrací, nezvládnutou rolí státu. Někteří, ti radikálnější, přijdou se strukturálním rasismem, který je prý zakořeněn v evropských společnostech, jež jsou pořád moc bílé a moc evropské. Budou se hledat viníci, odsouzen bude ten policista, který střílel, padne ale i několik tvrdších slov vůči rabujícím, aby byla uklidněna veřejnost. Na nějakou dobu se možná situace uklidní – a pak zase vybuchne.

Mezitím procentuální zastoupení mládeže, která nenávidí zemi, do které se už narodila, zase vzroste. Doutnající podhoubí násilí se bude zalévat eufemismy a miliardami eur a bude se čekat na další erupci. Mezitím k břehům Evropy poplují další lidé věřící a doufající v lepší život. Ti také budou mít děti, které pak naplní předměstí.

Umožnil to Hitler. To on imunizoval normální instinkty a obranné mechanismy, které by se u každého společenství projevily. To Adolf Hitler je totiž největším spojencem a pomocníkem všech těch lidí, kteří dovedli i tak krásnou zemi, jako je Francie, až tam, kde jsme ji zase viděli v minulých dnech a kde ji zase uvidíme někdy příště.

Nikoli totiž humanita, solidarita, lidská práva a všechny ty velké ideály, ke kterým má jistě smysl se hlásit, ale on, krysař z Braunau, umožnil, že všichni ti zastánci a propagátoři velké migrace, velkého stěhování z jihu do Evropy, otevřených hranic a hesel No borders! měli a mají takový silný hlas. Oni by možná křičeli i bez něj, ale Hitler jim dodal obrovskou sílu a působivost. S jeho pomocí lze přeřvat i ty nejracionálnější námitky.

Vždy když se někdo opováží ozvat, zasyčí se na něj jeho jménem nebo mu ho připomenou. A slušný člověk se raději stáhne a dál mlčí. Nechce mít přece nic společného s tím odporným zjevem. Tak dál se smutkem a beznadějí vidí, jak se jeho země rychle mění, jak už to není vlastně ani země jeho a jeho předků, jak se naopak on sám stává cizincem, který nechodí do nějakých čtvrtí, kam ještě o generaci dříve lidé běžně chodili, a jak raději v některých dnech nevychází ven a modlí se, aby ty rabující hordy vynechaly jeho čtvrť. Ale raději mlčí, neboť přece to nejhorší, co ho může potkat, je, že o něm někdo řekne, že je rasista a že se podobá Hitlerovi.

Desetiletí probíhá v západní Evropě (v té nejkrásnější, nejkřehčí a nejzranitelnější části světa) to, co se sice nesmí nazývat „velká výměna“, ale co se ve skutečnosti děje. A už desetiletí se na každý kritický hlas okamžitě zasyčí nejhorším možným obviněním naší doby, tedy rasismem, za nímž se objeví silueta Adolfa Hitlera. Každý, kdo není úplně zaslepený, vidí destruktivní dopad masové migrace (ta probíhá desetiletí a spíš nabírá na intenzitě), ale ruku v ruce s ní jde zesilující se ideologický tlak a převýchovná masáž, jež má z mozku vytlačit pochybnosti a kritický rozum.

Čím více se důsledky masové migrace vymykají kontrole, tím více se stupňuje nátlak na povinnou slepotu, v níž má zmizet i tak přirozená věc, že lidé mají různou barvu kůže a že příslušnost k nějaké kultuře se nějak projevuje, někdy i značně problematicky. Celé dějiny Evropy jsou v nějaké míře snahou národů udržet si svou svébytnost, identitu, kulturu a území – a celé dějiny to byla ta nejpochopitelnější a nejsprávnější věc.

Hitlerův temný odkaz umožnil, aby se ho jako obušku zmocnili lidé, kteří ve skutečnosti svou vlastní kulturu nenávidí, a tak jím mlátili po hlavě každého, kdo se jim dovolí oponovat. Tohle je vítězství „druhé kariéry“ Adolfa Hitlera, prodloužením jeho zločinů, které nebožtík páchá na evropských národech, jejichž život a obranu zalehl svým neblahým stínem. Jeho prokletý duch se může ze záhrobí tetelit radostí nad zkázou, kterou v převrácené podobě jeho odkaz způsobil a dál působí.

Hitlerova zrůdná ideologie, která byla za cenu obrovských obětí poražena, vyvstala znovu ve své inverzní podobě dogmatického antirasismu, toho komunismu 21. století. Dogmatický rasismus je totiž fantastická reinkarnace hitlerismu. Až se zase někdo uvědomělý na vás osopí za to, že si nemyslíte, že Evropa dělá v té věci dobře, nezapomeňte, komu ten člověk může poděkovat.