S autenticitou si na intelektuály člověk nepřijde. Obrátí oči v sloup a už oznamují, že ten pojem nemá obsah, tuší v něm ideologický nástroj nebo přízemněji omluvu za to, že se člověk chová jako idiot. Mají pravdu, ale není to celý příběh. Autenticita má natolik dlouhý a pohnutý osud, až jednoho zarazí, že ji zástupci společnosti Merriam Webster a nakladatelství Oxford University Press vyhlásili slovem roku 2023. Copak nám již nenabídla vše, co mohla?

Zjevně ne, když ji s takovou intenzitou vyhledáváme ve slovnících. Tím dosvědčila, že se umí proměňovat napříč dobou, a my dnes zažíváme přinejmenším její třetí život. Její kariéra začala v druhé polovině osmnáctého století, tedy v přelomové době, v níž se nově definovaly principy společnosti. Podle některých vyslal autenticitu do oběhu Jean-Jacques Rousseau – člověk, který odevzdal svých pět dětí do sirotčince, napsal knihu o výchově Emil a nařkl svého filozofického kolegu Davida Huma ze stalkingu. Badatel Robert Solomon se proto nerozpakuje tvrdit, že za objev nezaměnitelné duše, již v sobě prý nese každý člověk, vděčíme sociopatovi z Ženevy.

Autenticita se vrátila v šedesátých letech. Jelikož se bojovalo proti autoritám, které v člověku otupují vlastní zápal, proslul třeba slogan „Je zakázáno zakazovat“. O to pozoruhodnější je, že se autenticitě daří natolik dobře dnes, kdy zakazovat rozhodně zakazováno není. Mladí lidé sice znovu projevují starost o svět a redefinují autoritu, nápadné však je, že to jsou oni, kdo jsou nyní nositeli zákazů a autory nových norem. Až se zdá, jako by se pozice dětí a rodičů převrátila. Mladí vychovávají, staří by zákazy spíš zakazovali.

Jedno však sdílí všechna tři období: snahu o novou definici – či její úpravu – člověka i společnosti, nyní zvlášť s ohledem na digitální technologie. Ostatně to je nejspíš důvod, proč se v zesílené podobě vrátila stará dobrá autenticita. Zdá se, že člověk chce tímto slovem vystihnout to, co jej odlišuje od technologií. Ostatně s tím souvisí i záhadné slovo, jež se umístilo na druhém místě v žebříčku top slov: „rizz“ se překládá jako charisma, šarm, kouzlo. Takže převyšujeme počítač tím, jak jsme autentičtí a okouzlující?

Pokrok je zločin, který se uchytil

Budiž. Ale zajímavější odpovědí na to, jak se mohla autenticita stát slovem roku, je možná to, co bývá nově zmiňováno jako základní člověkova přednost: jeho schopnost selhávat, ale své chyby reflektovat, nikoli hned proto, aby je napravil, ale aby je přetvořil ve svůj styl. Autenticita by byla osobnostním rázem postaveným na něčem, co se původně jeví jako omyl, ale s čím člověk nakonec dokáže uspět, volně podle Nietzschovy teze, že pokrok je zločin, který se uchytl.

Jinými slovy je taková autenticita schopností i ochotou něco kazit a jít horšími cestami, neboť navzdory určité iracionalitě v tom spatřujeme větší smysl než v cestách osvědčených. Výhoda této interpretace tkví i v tom, že nám umožňuje navrátit autenticitě něco z její původní temnoty, až rousseauovské sociopatičnosti. Je-li totiž dnes autenticita jen jiné slovo pro úspěch, asi jsme si ochočili, a tím zničili pojem, který mohl otvírat cestu ke kritice, ať už společnosti, nebo sebe sama. To je příznačné. Kritika je totiž disciplína, které se přestává dařit. Místo toho se ocitáme ve světě, v němž máme jedny fakt rádi a druhé nemůžeme ani vidět, natož abychom se s nimi dali do řeči. Což je znak spíš archaické než moderní společnosti.

Pachatel a opravdovost

Temnotu spjatou s původní autenticitou vystihl americký literární teoretik Lionel Trilling v knize Upřímnost a autenticita: výraz authentés původně znamenal mít nad něčím plnou vládu. Kdo byl authentés, byl pánem, ale také tím, kdo bere do své ruky moc, což může být o krk. Totéž slovo se proto užívalo i pro pachatele, dokonce vraha a sebevraha, a na autenticitě tak původně ulpívá něco bezohledného až násilného.

Takto chápe autenticitu i jeden z největších myslitelů druhé poloviny dvacátého století Bernard Williams. V knize Morální štěstí ilustruje britský filozof opravdovost francouzským malířem Paulem Gauguinem. Ten měl ženu a čtyři děti, pracoval u burzovního makléře a vše mu vycházelo nadmíru dobře. Až na to, že ve svém volném čase začal malovat. Velké úspěchy zprvu nezaznamenal, přesto byl přesvědčen, že to je jeho cesta. Jenže také zjišťoval, že se mu dobře tvoří, když není s rodinou, zvlášť když pobývá v dalekých krajích. Zalíbení našel především v neporušené krajině Tahiti – a tu se rozhodl pro autenticitu. Rodinu opustil a odjel do vysněné destinace. Z hlediska umění se to vyplatilo, z hlediska osudu rodiny méně.

Bernard Williams tvrdí, že právě toto odhodlání jít si za svým a riskovat činí z Gauguina etického aktéra. Původně sice správně nejednal, ale úspěch a vytvořená díla retrospektivně obhájily jeho krok jako správný. Máme tedy co do činění s pozoruhodným pojetím etiky. Ta není – jako třeba v Kantově pojetí – schopností dostát normám, které jednotlivcovy zájmy překračují, ale je uměním najít sám sebe.

Williams k tomu dodává: „Existuje jedna idea, možná dokonce posedlost, která spojuje všechno, co mě kdy zajímalo – Nietzschův obrat: Staň se tím, kým jsi.“ Ten výrok sahá do doby, v níž se filozofie rodila z poezie. Básník Pindaros, jeho autor, jej však nemínil individualisticky. Zmíněná opravdovost netkví v tom, že si člověk dělá, co chce. Je tomu naopak. Výrok na člověka klade nárok, aby nahlédl podstatu lidství a ztělesnil ji. Potud jde o pravý opak toho, jak autenticitu chápe Williams, tedy jako troufalé zrušení závazků.

V antice by takové vyvázání z povinností bylo chápáno jako vražedné. To v moderně se atentáty začínají kupit a vzájemně si dodávají legitimitu. Nietzsche je pouhým odrazem tohoto řádění. Zpochybňuje se existence Boha, autorita otců, přejatých norem, tradičních hierarchií. Ale ještě něco je patrné: že toto osvobození jde ruku v ruce se znejistěním a že se za ně platí vysoká cena. Romantici, mezi něž bývá ostatně řazen i Nietzsche, nekončili dobře. Brzy umírali, brzy přicházeli o rozum.

Současná podoba demokratizované autenticity chce být uklidňujícím charismatem, které nepodněcuje k rozchodu, ale značí onen faktor x, na němž se vydělává v televizních show. Člověk nehledá nové cesty, jak existovat, ale způsob, jak se o něco pozvednout nad průměr, třeba i řemeslně kvalitní. Se sebevražedností to nemá co dělat, spíš se snahou zajistit si příjem a stabilitu. Na čemž není nic špatného. Ale také je fakt, že společensky schválená rebelie se stala další budovatelskou normou.

Etika hrůzné autenticity

To Williams nepřestává kroužit kolem intuice, že člověk i společnost potřebují určitou míru destruktivity, svou odvrácenou stranu. Britský filozof proto nepřestává tematizovat tu autenticitu, která je pozoruhodná svou asociální vervou. Mnozí filozofové, třeba další intelektuální hvězda druhé poloviny dvacátého století Derek Parfit, to zhodnotili jako sebestředný, zavrženíhodný podnik. Nejenže takto legitimizujeme neřesti, my tím navíc shazujeme ctnosti. Třeba schopnost omezit se a zůstat s rodinou se z této perspektivy jeví jako projev trapné konformity.

Člověk si právem klade otázku, co s lidmi, kteří jsou velcí i svými – právě svými – neřestmi. Ale což o to. Bernard Williams jde dále: Gauguin prý ztělesnil důležitou hodnotu. Vždyť co je podstatnější než stát se skutečným? Filozof cituje napříč svým dílem výrok spisovatele D. H. Lawrence, který prohlašuje za královskou cestu etiky: „Najdi svůj nejhlubší popud a nech se jím vést.“

Tento cit je zvláštní mimo jiné tím, že člověku není jednoduše vlastní. Ten popud nemáme ve stejném smyslu, v jakém máme třeba určitou barvu očí. Také k němu nedospějeme rozhodnutím, spíš jde o odhalení. Dalším nesamozřejmým výkonem je mít odvahu na tento popud vsadit. Williams navíc tvrdí, že může být nesprávné spatřovat v takovém počínání pouhou sobeckost. Touha vytvořit něco krásného – byť třeba na úkor rodiny – nás překračuje, neslouží jen dotyčnému malíři, novou vrstvu skutečnosti může odhalit všem.

Pointa však je, že autenticita není jen vražedná, protože za ni druzí platí. Platí za ni i pachatelé, nezřídkakdy vysokou cenu. Podstatou risku bývá, že nevychází, ale i když se zadaří, málokdy je odměnou štěstí. Williams to ilustruje na citu blízkém každému člověku. „Touto kombinací – odhalení, důvěra a riziko –, jež je jádrem tohoto pojetí autenticity, se vyznačuje třeba i zamilovanost.“ Ani v tomto případě nejde jen o rozhodnutí, ale vždy zároveň o dar i krádež. Darem je vztah, ale oloupen bývá člověk o dosavadní jistoty, a vždy i o klid.

Láska svádí stejně jako autenticita k nejvyššímu i nejnižšímu. Kdybychom autenticitě navrátili tuto tragičnost, třeba by ten pojem vydal ještě něco zajímavého, přinejmenším vhled, že jsme o vědomí tragičnosti přišli. Domněnka, že co je dobré, je i bezbolestné, nedvojznačné, příjemné, ne-li pečující, je symptomem doby, které hrozí, že se nemine jen s každým plodným pojmem, ale nakonec i s podstatnějšími věcmi než s pojmy.

Netřeba přitom vzývat sociopatii, aby člověku bylo občas úzko z míry, v níž kolem sebe sahá kmenovitost a dozor nad tím, jestli někdo někde ze své skupiny nevybočuje. Že si uprostřed tohoto dozorování ve slovnících vyhledáváme výrazy jako autenticita či šarm, je půvabný paradox. Ale označit to za pouhou trapnost by rovněž nebylo patřičné. Třeba to listování ve slovníku poukazuje k něčemu lepšímu v nás. Kdybychom si čas od času všichni střihli nějaký projev autentického pachatelství – a copak je někdo bez dalšího spokojen se svou partou? –, možná bychom se stali trochu opravdovějšími, tedy i důvěryhodnějšími, třeba bychom se nakonec měli i víc rádi.