Někdejší propaganda ohledně vypalování trávy dostává s léty povážlivé trhliny a hospodaření s plameny prožívá neobyčejnou renesanci. Ta se opírá nejen o nejstarší tradice a historii krajiny, ale i o docela nové poznatky a využitelné technologie. Lesní požár můžeme vnímat jako příležitost, mozaikovité střídání péče o společenstva kosením se sběrem, mulčováním, vypalováním či pasením tím či oním zvířetem může přinášet zajímavé výsledky podporující pestrost v krajině, a to včetně různých maloplošných území v rámci příměstských zón či města samého.

Podstatné je vědět, co děláme a proč, a umět vyhodnotit výsledky. To je někdy složitější, než se zdá, a postavit se za experimentální přístup znamená jít s kůží na trh. Zahrávání si s ohněm je obecně vnímáno jako akce se značným stupněm nebezpečnosti; úplně vidím některé čtenáře, jak zdvihají obočí. Řízené vypalování ale může přinést u malých ploch velmi zajímavé výsledky. Zbavuje nás stařiny, přináší dost surový popel v různém stupni spálení, ovlivňuje dynamiku druhů, a především otvírá niku pro specifické druhy, které jinak nemají šanci se prosadit. Vytváří nový životní prostor. Samozřejmě to může dopadnout různě a jinak.

Mnozí z nás navštívili (nebo aspoň napjatě sledují tamní vývoj) žhářiště Českého Švýcarska, kde došlo k neoddiskutovatelné katastrofě. V kontextu výše uvedených slov o maloplošném řízeném hospodaření s ohněm to může znít jako donebevolající drzost. Ne tak úplně. Stalo se něco, co si nikdo nepřál, ale když už se to stalo, nenechme si tento okamžik ujít. V tomto měřítku ho nejspíš za svůj život už nebudeme mít příležitost sledovat. Doufejme. Navíc máme s trochou pozorovacího talentu i znalostí možnost porovnávat plochy, které jsou dotčeny velkým požárem, a místa, jež byla nedávno zplundrována kůrovcovou kalamitou. Můžeme sledovat vývoj odborné diskuse, můžeme si tříbit svou vlastní zkušenost.

Scenerie odhalených pískovcových skal s černými kmeny konifer a upečenými bělostnými buky mají samy o sobě mordorovskou děsivost. Zároveň poskytují jakýsi černobílý podklad, který je dostatečně banálním plátnem, abychom nepřehlédli, že se tu něco děje. Vedle nebesky modrých fialek pro mne byly nepřehlédnutelné enormní počty opulentních trsů náprstníků, které se coby dvouletky loni masivně přesely a na letošní konec jara chystají neopakovatelnou podívanou. Pokud se správa národního parku nerozhodne tuto krasavici vyškubat jako neofyt přišedší do naší krajiny teprve před několika stoletími, čeká nás velká květinová show. V některých místech budeme také během pár let v srpnu potěšeni růží vřesovišť, protože i těch je tu požehnaně. Co je nesporné a nezadržitelné, ačkoli to zabere pár let, je březina „jako z ruského filmu“. Semenáčů bříz jsou tu tisíce, nyní sotva na stopu vysoké, ale to bude opravdu rychlá jízda. Ty to poženou a čistý uhlík všude kolem nich je promění v rakety.

Nemůžeme si ale nevšimnout některých jestřábů mezi rostlinami, jejichž atak přijde ruku v ruce. Volný prostor dostala velmi energická kapradina hasivka orličí, která se umí rozdovádět pod zemí a zarůstat obří plochy. Les si s ní poradí, ale chce to čas. Podobně je na tom třtina křovištní, která je o to nebezpečnější, že to umí pod zemí i semenem. Brzy světliny doslova zaplaví její kolonie a omezit ji dokážou až keře a nálety, které ji přestíní. To také chvíli potrvá. Krajina se bude velmi rychle měnit doslova před očima. Je to velké divadlo, které nám přinesl oheň, když přestal být na chvíli sluhou. Umíme to i v malém.