V souvislosti se smrtí prezidenta Jimmyho Cartera nebyla kupodivu zatím připomenuta jeho stopa v české poezii. Samozřejmě bezděčná, nejspíš se o ní ani nedozvěděl, a kdyby ano, byl by nejspíš velmi překvapen a zaskočen. Ale pro generaci, která vyrůstala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, šlo o docela silný zážitek, který nejde jen tak z mysli vymazat. Alespoň tedy z myslí některých. Těm to budiž zde připomenuto, ostatní nechť se poučí.

Nuže byly doby, kdy se na programu Československé televize vysílaly básně. Šlo o pořad Nedělní chvilka poezie, vždy po zprávách v osm hodin večer. A byli lidé, kteří se na to dívali, neboť se buď dívali na všechno, nebo je to třeba i zajímalo.

Byla to nekonečná litanie o tom, co se stane, až se naplní plány onoho mistera Cartera, kterému se tak „líbí smrt, jež zívá v neutronu“, že se pravděpodobně nemůže dočkat, aby začal jadernou válku. Až se tak stane, tak se svět, tedy planeta Země, promění v obrovské spáleniště, kde nezbyde nic, jen nějaké ohořelé příšery, které jdou toho mistera Cartera vyzvat před soudní stolici. Zástupy zmrzačených lidí, mrtvoly zvířat, trosky kontinentů, vyschlé řeky, apokalyptické obludy, ty všechny spáleny neutronovou bombou defilují před misterem Carterem a opakují před ním: No, mister Carter, no.

Mister Carter si však nemůže pomoci, miluje smrt a bombu a má spolu s vojenským koncernem šílené plány, kvůli kterým obětuje celou planetu i s lidstvem a zvířectvem. Nezbývá než ho před tím varovat, vlastně mu vyhrožovat, že mu to jen tak neprojde a lidstvo mu to nikdy neodpustí. Čeká ho nový norimberský tribunál v „sutinách Pentagonu“, a kdyby tam to už nešlo, tak snad na nějakém tichomořském atolu, kde by ho soudili „lidožrouti“, jak píše tehdy svobodně Taufer, kteří jsou proti jeho zrůdnostem učiněnými humanisty. Ale naštěstí k tomu snad nedojde, protože lidstvo se proti záměrům mistera Cartera vzbouří a „to vaše smrti laso lidé přetrhnou“. Lidstvo, jak věří básník, „příliš chce žít. Neshoří. Nezkamení. No, mister, Carter, no!“.

Autorem básně byl Jiří Taufer. To bylo svého času docela známé jméno, komunistický básník se vším všudy, jeden z těch skalních kulturních bolševiků, kteří nikdy ani o píď neuhnuli, nenechali se zviklat, nejspíš tomu až do poslední chvíle věřili: umřel v roce 1986. Překládal Majakovského, ale také ruské formalisty, nebyl to tedy žádný primitiv, i ta báseň je vlastně profesionálně odvedená, expresionistickou obraznost a jaksi vznícenou, až trochu perverzní schopnost vylíčit, co se stane na planetě po výbuchu neutronové bomby, mu nelze upřít. Lze si snad představit, že při psaní zažíval jakousi slast a uspokojení, jak to tomu Carterovi natřel. A jako národní umělec za to dostal zajisté dobře zaplaceno. A soudruh Buchvaldek také.

Do Bílého domu se s největší pravděpodobností báseň nikdy nedostala. Kdyby mu ji přeložili, tak by se hodný a mírumilovný prezident Carter možná podivil, co si to tam někdy v té východní Evropě o něm představují. Možná by se třeba i zasmál. Básníci jsou často k smíchu. Ale někdy z nich jde i strach. Víc než z toho mistera Cartera.