Kladenské Sládečkovo muzeum, které jsem chtěl konečně poznat zevnitř, zrovna na hodinu zavíralo kvůli polední přestávce. Paní, která vycházela ze dveří, mi doporučila, ať si zajdu na oběd. Jenomže mně se nechtělo vracet se do města, tak jsem vlezl na elkolo a pokračoval z Kladna ven, dál tou nadreálnou krajinou industriálních druhohor a třetihor, jury, triasu a karbonu, zaprášených ruin, skeletů, potrubí, rour a plechů, dávných a docela nedávných technických útvarů, které působily, jako by je někdo uvedl do spánku a nechal je pomalu se rozpadat a měnit v kulisy zapomenuté divadelní hry. Je málo tak fantastických, a přitom snadno dosažitelných věcí jako zírat na opuštěnou nebo poloopuštěnou průmyslovou krajinu, na trosky budov užíraných bídnou vegetací, jež prorůstá vrstvícím se bordelem skládek, ohrad, přístřešků, rozbitých cest a náletovými břízami obrostlých hald.

Na okraji zóny se v Dubí objevili první obyvatelé. Zrovna jich pár vylezlo na slunko a zdravili podivného cyklistu bezzubými ústy. Lili do sebe nějaké patoky z plastových lahví a smáli se, když jsem jim položil zdvořilý dotaz, zda je tu nějaké pohostinské zařízení. Tady není nic, jenom Vietnamec ve Vrapicích, musíte zpátky do Kladna, poradili mi znalecky. Ještě jsem se jich zeptal, co to je na obzoru za stavby, jež se jevily jako nějaké obří hangáry pro vzducholodě, oni se otočili a zírali na to, jako by to viděli poprvé. Shodli se, že nevědí, a věnovali se dál patokům. Po prašné cestě kolo dojelo k podivuhodné železniční zastávce Kladno-Dubí, která vypadala jako lázeňský pavilonek na smetišti. Na návrší nad kolejištěm se vypínaly trosky obrovských budov katedrálního typu, v nichž se kdysi celebrovaly masové bohoslužby průmyslovým božstvům. Opodál z horizontu trčelo žezlo monumentální věže, která vypadala jako maják nad vyschlým mořem. Z něho vystupovaly komíny a kýly ztroskotaných tankerů a korábů, továren a hutí, které vpluly na mělčinu a uvázly v téhle postindustriální krajině, o níž nelze rozhodnout, je-li jednoduše strašná, nebo svým způsobem nádherná.

Do Kladna se mi zatím vracet nechtělo, elkolo mě vezlo směrem k Švermovu, obci zvláštního ražení. Nízké domky se v dlouhých řadách táhnou po vlnícím se terénu, jeden navazuje na druhý, přitom každý je úplně jinak barevný, většinou už ošklivě zateplené, ale už zase zešedlé, občas nějaká divoká cedule, vyvrácený plot nebo šedá ohrada. Tady žádná estetika neexistuje, čímž vlastně nějaká vzniká: možná to podobně vypadá v Mexiku nebo v Albánii, možná v Sowetu, ale je to u nás, doma a Čech to tady poznává: český anarchismus, směs divoké ledabylosti a bordelářství s kutilstvím a touhou udělat si pohodu, kříženci bytovek a obytných bud a budek, do toho neúprosný vpád úpadkových prefabrikátů z hrobachu a ubi.

Původně jde o dvě spojené vesnice s důstojnými jmény, Motyčín a Hnidousy: v roce 1949 byly posmrtně darovány komunistickému agitátorovi Janu Švermovi jako náhrada za to, že mu Rudolf Slánský dal do slovenské vánice malé boty. V tu chvíli mě napadlo, že nedaleko opravdu leží město Slaný a za ním Slánská hora a tato tajemná okolnost možná nějak magicky souvisí s popravou Slánského, která na sebe nedala dlouho čekat. Obával jsem se však, že hypotézu nebudu mít s kým probrat, žena, která prodávala pomlázky na rozcestí u autobusové zastávky Kübeck, dříve Na Cikánce, se jevila sice jako vědma, ale ne právě pro tuhle konverzaci vhodná. Hned u zastávky, která to jméno má po dolu pojmenovaném po konzervativním politikovi 19. století Karlu Friedrichu Kübeckovi, což vědí odhadem tak dvě procenta Kladeňáků, stojí a chátrá hospoda, kterou jsme kdysi, není to tak dávno, nějakých patnáct let, s přáteli navštívili. Byla to pozoruhodná knajpa, která otvírala v šest hodin ráno a zavírala ve čtyři v noci. Dokonale kopírovala pracovní dobu v hutích a na šachtách: odpolední a noční. Pracující ani nemuseli jít ze směny domů, na ty dvě hodiny to někde zalomili. Tehdy, před těmi patnácti lety, už byly doly zavřené, ale v sobotu dopoledne byla hospoda plná chlapů, kteří vypadali, jako by opravdu vylezli z podzemí. Zeptal jsem se: „Promiňte, pánové, vy jdete ze šichty?“ Muži na mě matně pohlédli a jeden řekl. „Jo, ze šichty. Byli jsme ra…“ Špatně jsem mu rozuměl a myslel si, že řekl „ramlovat“ čili rozmnožovat se po králičím způsobu, což mě překvapilo. Zároveň jsem odhadoval, že na Kladensku se mluví jinak, takže jsem se moc nedivil. „Ramlovat?“ zeptal jsem se. „To je, prosím, co?“ „Rabovat,“ řekl muž výrazněji. „Taháme kovy, železo. Vono se to nesmí, ale tady se toho všude válí.“ „Aha, vlastně uklízíte,“ řekl jsem. „Jo, a nějaký peníze z toho taky jsou. Práce tady není, všichni jsme na podpoře, přitom pijeme, kouříme, na to se těch pár korun hodí.“ Tak ta hospoda je už nejspíš léta zavřená, paní, co prodávala ty pomlázky, nevěděla, jak dlouho, já si jednu koupil, abych jí udělal radost. Strčil jsem ji za bundu a týden před Velikonocemi s ní vjel do Švermova.

Možná, kdyby mi osud umožnil pobavit se o tom s Jaromírem Jágrem, jehož rodina odtud pochází, zeptal bych se ho na Švermu. V devatenáctém století tu měli starostu Jágra. Jméno Jágrov by nebylo špatné, třeba k tomu ještě dojde… Po roce 1989 se chvíli uvažovalo, že se k původním názvům Motyčín a Hnidousy vrátí, ale asi se jim nechtělo přepisovat doklady. Chudák Šverma, rodák z Mnichova Hradiště, přitom s Kladenskem neměl nic společného, ale sociální radikalismus tady byl vždycky silný: Antonín Zápotocký ze Zákolan tu byl jako doma a komunistická senátorka Róza Hajníková tady má pěknou pamětní desku se srpem a kladivem a zaťatou pěstí v domě na náměstí či na návsi, nebo jak tomu prostranství říct. Tam jsem zašel do cukrárny na oběd, měli tam indiánky s ajerkoňakem za třicet korun, kávu do sklenice a věnečky, k dokonalosti chybělo jen rádio po drátě. Prolnutí nostalgie se suburbánní exotikou mě dojalo a zalitoval jsem, že tu nejsem s přáteli, se Zbyňkem, s Ludvou…

S těmi jsme tehdy došli k hornickému skanzenu Mayrau, kam jsem za chvíli dojel na elkole. Poslední vozík s uhlím tu byl vytěžen v roce 1997. Tím skončila aktivní éra, jež trvala od roku 1874, kdy tady, na kopci Homolka, začala Pražská železářská společnost s hloubením jámy. Za tři roky, když vykopali do země díru hlubokou přes půl kilometru (515 metrů), narazili na uhelnou sloj. Důl dostal jméno po předsedovi správní rady Kajetánu Mayerovi z Mayrau: v roce 1946 mu to vzali a pojmenovali po zrádci Zdeňku Fierlingerovi, jenže v roce 1958 ještě přitvrdili a pojmenovali po zločinci Gottwald II., a tak se jmenoval až do roku 1990, kdy se přejmenoval jen na Důl II. Jméno Mayrau se mu vrátilo v roce 1995, těsně před zavřením. Mezi lidem se mu však vždycky říkalo Majrovka, což ale nebylo po Marii Majerové, jak by se mohlo zdát, i když by taky mohlo, neboť část její Sirény se odehrává také tady, na Majrovce.

Skanzen má vypadat jako v „poslední den“, nikoli však lidstva, ale práce na dole. V převlékárně zůstaly na řetízcích viset montérky a holínky připravené na šichtu. Iluzi posledního dne odpovídá též skutečnost, že průvodci jsou tu bývalí horníci. My jsme tehdy byli přiděleni jednomu pánovi, jmenoval se Uváček. Byl to sympatický a věci znalý člověk. Pracoval tady od roku 1950 až do důchodu v roce 1990 jako střelmistr. S ním jsme prošli celým Dolem Mayrau, tedy, tím, co je z dolu nahoře. Díry jsou dávno zasypány, takže se tu země nehýbe jako třeba v Karviné. Prohlídka trvala dvě a půl hodiny a trvala by ještě déle, kdybychom pod záminkou, že máme ještě nějaké vyřizování v Kladně, neprchli. Pan Uváček si nás oblíbil a věnoval nám zvláštní pozornost. Když jsme procházeli asi čtvrtou strojovnou, několikátým uhelným sklepem a třetí kotelnou, bylo to, jako bychom sami složili hromadu uhlí.

Vrátil jsem se sem po patnácti letech. Byl jsem tam sám, koupil jsem si lístek a za chvíli přišel můj průvodce. Zaradoval jsem se, že ho poznávám. Dobrý den, pane Uváčku, pozdravil jsem starého známého. Ale ne, řekl ten milý muž, pan Uváček umřel před třemi lety. To si mě pletete. Ale rád vás provedu…