Veřejným prostorem se občas šíří závan nálady, že Rusko už je vlastně poražené. A pokud ne poražené, alespoň na kolenou. Ekonomicky i geopoliticky. Přes všechnu propagandu – jež je pochopitelně oboustranná, náleží ke každé válce – bychom neměli přestat vidět pravdu zcela. To by nám v ničem nepomohlo. Tak snad jen dva střípky z poslední doby, které zřejmě triumfalistickou náladu zaženou. K čemu by ale byl falešný či předčasný triumfalismus, neopřený o realitu.

Začněme ekonomikou. Rusko, zdá se, na tom není špatně, alespoň co se inflace týče. Z dvaceti nejvýznamnějších/největších ekonomik světa (G20) mají momentálně nejnižší meziroční inflaci Čína, Saúdská Arábie a právě Rusko, ukazují data Bloombergu. Pořadí je následující. První je Čína s meziroční inflací 0,1 procenta, druhé Rusko s inflací 2,3 procenta a třetí Saúdská Arábie s inflací 2,7 procenta. Například USA vykazují inflaci 4,9 procenta, a eurozóna dokonce 6,1 procenta.

Samozřejmě, problematická je jak srovnatelnost obou časových řad, například už jen z důvodu odlišné metodiky zjišťování, problematická je i sama důvěryhodnost ruských dat. Na druhou stranu platí, „poznej svého nepřítele“. Můžeme si namlouvat, že ruská data jsou zásadně zfalšovaná. Jsme si tím ale jisti? Pokud tomu tak totiž nebude, uniká nám zásadní vysvětlení třeba toho, proč má prezident Vladimir Putin stále tak širokou podporu ruského obyvatelstva; prostě proto, že se mu ekonomicky možná nevede až tak zle, jak si namlouváme.

Pokud si to tedy ovšem namlouváme, zhoršuje se také náš odhad dalšího ekonomického a společenského vývoje v Rusku, což naši pozici ve vzájemné konfrontaci oslabuje. Protože jsme dost dobře „nepoznali svého nepřítele“.

Dobře, to je ekonomika. Co tedy geopolitika? Rusko upevňuje svůj vliv v Libyi. Právě nyní plánuje znovuotevřít svoji ambasádu v její metropoli Tripolisu. Putin skrze takzvanou Wagnerovu žoldáckou skupinu svého spojence Jevgenije Prigožina tudíž rozšiřuje nadvládu nad podstatnou částí severoafrické země a jejími ropnými poli, jeho vliv navíc přesahuje i do Súdánu a Mali.

Evropská unie si přitom slibovala, že libyjská ropa pomůže nahradit ruské dodávky, od nichž se postupně v důsledku války na Ukrajině odvrací.

Západ celkově v severní Africe a na Blízkém východě povážlivě ztrácí, což činí bezpečnostně zranitelnější ponejvíce právě opět EU.

Tradiční blízkovýchodní spojenci USA odmítli během války na Ukrajině Západ podpořit a například Spojené arabské emiráty – včetně (nejen) Čechy turisticky tolik vyhledávané Dubaje – navíc pohádkově vydělávají na přeprodeji sankcionované ruské ropy, resp. produktů z ní do EU.

Saúdská Arábie loni po desetiletích de facto vypověděla ropnou alianci s USA, když dokonce i přes návštěvu prezidenta Joea Bidena v Rijádu nevyhověla americké žádosti o navýšení těžby a snížení cen ropy.

Nedávný volební triumf dosavadního tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana přidělá EU jen další vrásky. Erdoğan se těší mocné podpoře svých „pátých kolon“ v zemích typu Německa, kde je imigrace stále ožehavějším tématem. Německá protiimigrační strana AfD – Alternativa pro Německo – v aktuálních průzkumech preferencí dotahuje sociální demokraty kancléře Olafa Scholze. A to z podstatné části kvůli rostoucí nespokojenosti Němců s rekordní imigrací do země. Turecko tím spíše může Německo a vlastně celou EU dále vydírat skrze zadržování a uvolňování vln imigrantů do EU.

Oslabené blízkovýchodní pozice Západu využívá nejen Rusko, ale také Čína. Ta nyní dojednává oteplení vztahů mezi dvěma hegemony regionu, Saúdskou Arábií a Íránem. Peking tak ovšem hlavně upevní svůj vlastní vliv na Blízkém východě.

Pravda, jde pouze o dva střípky. Střípky, které by ale měly korigovat neopodstatněný triumfalismus. Nepřítele bývá lepší přeceňovat než podceňovat.