Jmenoval se Jenda a narodil se mé příbuzné, která byla krasavicí se smutným výrazem v milé tváři. Její muž byl štramák, okresní frajer, jezdil s náklaďákem a rozvážel po domácnostech uhlí, což byla tehdy velmi prominentní a žádaná profese. Bylo to tedy před padesáti lety, mně bylo tehdy deset, takže ještě dítě, ale už jsem věci jaksi chápal a vnímal i rozumem.

Tak to bylo první rok, druhý rok, třetí rok i čtvrtý… Širší rodina se scházela o Vánocích a byla tam většinou i ta moje krásná a smutná příbuzná a její štramácký manžel. Jeníka přiváželi samozřejmě s sebou, ale museli ho nosit, rostl, dokonce rostl víc než ostatní děti, ale nechodil, vlastně nedělal nic jako ostatní děti. Ty, které se kolem rodily, a tehdy se rodilo hodně dětí, se batolily a převalovaly a pak i zkoušely chodit a žvatlat, ale Jeník ne, toho museli rodiče nosit nebo vozit, pak ho položili a on jen ležel na zádech a házel hlavou se zlatými vlasy a vydával chrčivé a hýkavé zvuky. Vypadal ale pořád jako andělské dítě s nejmodřejšíma očima, které ale nic neodrážely, na ničem neulpívaly, nic nezračily. Pamatuju si na ten zvláštní výraz, byl jsem tím fascinován a zároveň se toho děsil, zkoumal jsem ho a užasle prohlížel, přitom jsem věděl, že nesmím dát nic znát, jako to dělali všichni kolem. Ti říkali dál, jaké je to krásné děcko, že takové oči snad ještě neviděli, ale když se ty jejich na sebe podívaly, radši je sklopili a tiše vzdychli.

Tak už to zůstalo. Jeník zůstal mentálně andílkem, který se nikdy neprobral k jinému než elementárnímu vědomí. Vídal jsem ho jednou ročně o Vánocích, když se dělaly rodinné obchůzky. Rostl, nakonec snad zvládl i nemotornou chůzi, ale víc ne. Vyrážel skřeky a jiné zvuky, škubal sebou, kroutil sebou, mlátil hlavou. Někdy se ale jakoby zasmál anebo projevil cosi jako emoci, kterou věnoval svým rodičům.

Ti se Jeníkovi věnovali s neotřesitelnou láskou a péčí. Oddali se mu s tichou pokorou, se kterou snášeli všechno, co takový úděl přináší. Nejen tu dennodenní dřinu a nálož, tu permanentní službu a odříkání, ale třeba i útrpné pohledy okolo, údiv nad tím, že Jeníka někam nedají, postranní špitání a pudovou hrůzu, které takové neštěstí vyvolává. Snášeli to všechno s trpělivostí světců, bez odporu, ale asi i bez naděje, že se to někdy může změnit, že to z nich někdo sejme a že se za to dočkají nějakého vděku. Věřili ale nejspíš pevně, že to musí unést, že to jinak nejde, že své dítě nemohou opustit, že před tím nemohou uhnout. Ta bytost na ně zírala svýma bezedně modrýma očima a oni v nich nalézali asi to, co jim dávalo snad smysl. Nebo možná ne, možná to žádný smysl nemá, možná ani pro ně to nemělo smysl, opravdu nevím.

Už jsou všichni dlouho mrtví, Jeník se dožil asi dvaceti let, jeho rodiče umřeli brzy po něm. Vzpomínám na ně nejvíc o Vánocích, kdy jsem je pravidelně vídal. Už je to taky dlouho. Občas si ale vyvolám v paměti ty průzračně modré oči a představuju si, že tak nějak vypadá Boží lhostejnost, Boží mlčení, Boží nepřízeň. Ale možná to je naopak a na dně té modré hlubiny se ukrývalo něco úplně jiného. Prosba o lásku, která je nakonec na světě tím nejtěžším, co se na člověka naloží. A kdo a proč mu to břemeno tam vložil, to ví asi jen ten podivný Bůh. Ten, co nám seslal syna o Vánocích…