Bývaly časy, vlastně ještě nedávno, kdy si člověk znaveně říkal, že by tahle země, respektive její vrcholná politická reprezentace, mohla být trochu nudnější. Ta nudnost měla být atributem toho, že všechno aspoň jakžtakž a předvídatelným způsobem funguje, že i doba je „nudná“, tedy prostá velkých dramat a z nich vyplývajících nebezpečí, a že ve vedení státu jsou lidé, jejichž vystupování je možná nudné, což je ale i příznakem toho, že na sebe nechtějí moc strhávat pozornost, jejich ústy nepromlouvá resentiment nebo bůhvíčím motivované hnutí mysli, nutkavá potřeba toho či onoho. Nudnost jako kdyby znamenala normalitu, absenci nutnosti emocionálně i intelektuálně reagovat, kapacitu mysli uvolněnou pro důležitější věci, než jsou stát a jeho politika, které běží po svém, nudně, předvídatelně a obyčejně, aniž by bylo potřeba o ně projevovat angažovaný zájem.

Pro fanoušky takto chápané nudy mohl být státní svátek důvodem k radosti hned dvojí. Jednak z toho, že se země dočkala dalšího výročí. A také proto, že jeho oslavy byly skutečně docela nudné. Sestava vyznamenaných byla důstojná a jaksi nesporná. Prapor nudy ale pozvedl především prezident Petr Pavel. Zpočátku, když zkušeně sestřelil žerdí standarty čepici vojáka čestné jednotky, se sice mohlo zdát, že sváteční den už zas směřuje ke, klausovsky řečeno, nenudě. Večer ten barvitý moment ale hlava státu kompenzovala víc než dvacetiminutovým projevem, který na publikum mohl účinkovat až hypnoticky. Dlouhý sled jaksi samozřejmých a nejistě podaných truismů, vyčerpávající zpráva o stavu země, vnímaném optikou prozápadní části jejích elit. Nic proti tomu. Žádnému z posluchačů se ale tep jistě nezrychlil. Možná jsou příležitosti, kdy nuda nestačí a kdy se od politického vůdce očekává, že bude schopný také inspirovat, a ne jenom nenaštvat. Anebo aspoň nemluvit tak dlouho.

Veřejné projevy zjevně nejsou Pavlova silná stránka. Z prezidentových připravených vystoupení při oficiálních příležitostech jsou slyšet desetiletí prožitá v armádním prostředí, kde se na velitelských shromážděních podávají podrobná shrnutí stavu plnění těch či oněch úkolů. Často se připomínají slova Václava Havla, který nechtěl být jen „kladečem věnců“. Ambice Petra Pavla jsou v tom ohledu zjevně podobné. A jistě, prezident nemusí být „jen“ kladečem věnců, vždy ale bude „také“ kladečem věnců. A být dobrým kladečem věnců vyžaduje schopnost proměnit nějakým způsobem oficiózní ceremonie v cosi živého, skutečně obsažného. Tahle schopnost se dá v nějaké míře získat, naučit, ve chvílích, kdy Pavel komunikuje s lidmi přímo, nepůsobí jako figurína, je na něm znát, že lidi kolem sebe vnímá. To učení by si ale měl vzít někdo na starost, vystoupení hlavy státu s důležitým projevem je – anebo by měla být – taky týmová práce.

Netvrdil bych ovšem, že Petr Pavel představuje v kontextu zdejší politiky nějaký nový etalon nudy, prudkou změnu ve srovnání s časy zaslíbenými osobitosti, barvitosti a jiskřícímu intelektu. Nuda v jeho podání jen může mít jakousi čistou a vlastně neagresivní podobu. Je možné si ho nevšímat, když se ve státní svátek rozpovídá, nechat jeho slova proplynout kolem sebe a studovat místo nich třeba gotickou klenbu Vladislavského sálu. Je krásná. Nemálo z těch, kdo ve srovnání s Pavlem mohou dnes na někoho působit zajímavěji a osobitěji, jsou ve skutečnosti také strašní nudaři. Mají jen schopnost přitahovat pozornost – třeba agresí a potřebou urážet, bizarním slovníkem, rozehráváním podivných psychodramat hodících se spíš do pracovny terapeuta, arogancí a nezamýšlenou komikou, veledůležitým opakováním se. Jejich schopnost inspirovat, nebo dokonce – omluvte ušlechtilý výraz – povznést je nulová. Dokážou ale – třeba Andrej Babiš a Miloš Zeman – vzít publikum pod krkem a nedovolit mu rozptýlení, sežrat jeho pozornost a přinutit je k reakcím, které nakonec mohou být stejně prázdné a afektované jako slova, jež je vyprovokovala. Taky nuda, jenom hlučnější.