Minulý týden proběhly evropské volby a v českých médiích prozatím byly interpretovány málo – samozřejmě především ve vztahu k tuzemské politice, leč málo bohužel ve vztahu k té evropské a k tomu, jak výsledky promění uvažování a chod Evropského parlamentu. A málo prostoru dostala také interpretace přespolních výsledků. Nabízím proto pohled k sousedům do Saska a do Lužice, kde se dějí věci, jež by nás vzhledem k volebnímu potenciálu AfD v zářijových zemských volbách přece jen měly zajímat, protože se nás patrně dotknou.

Jeden trend je však v Sasku neoddiskutovatelný a zjevný již nyní a měl by nám dělat vrásek: čím dále v Sasku na východ, tím je AfD silnější. Pokud jde o výsledky minulého týdne, znamená to, že v okrese Saského Švýcarska měla AfD 39,5 % hlasů, v budyšínském okrese 39,2 % a v okrese zhořeleckém dokonce 40,1% hlasů. Před jinými okresy vyjma obou velkoměstských je to více o dva až pět procentních bodů, ale i tak lze konstatovat, že AfD je v Sasku nejsilnější na územích, která sousedí se slovanskými zeměmi. Averze ke Slovanům je ovšem dána ekonomicky: v rámci Německa jde o chudé a přestárlé regiony, odkud mladí stále spíše odcházejí, než aby zůstávali, a také o regiony zemědělské, což je zásadní proměnná, neboť spolkové vládě je napříč Německem vyčítáno, že potíže v zemědělství odmítá řešit.

Finanční nelibost v lidech stvrzuje stereotypní a národovecké smýšlení a přesvědčení o tom, že Němci nemají dotovat ostatní, ale naopak mají myslet především na sebe. Na saském východě se toto promítá do úvah, že za mnohé může česká a polská pracovní síla, která místním bere práci. Co na tom, že počet těch, kteří z obou zemí mají zájem pracovat na nejvýchodnější německý venkov, je stále nižší. Ostatně už před osmi lety mi postarší hoteliér v městečku Nízký vyprávěl, že na večerní směnu nikoho nesežene, ani Poláci že nemají zájem, navíc že v okolí žijí jen starci, kteří se vrátili na penzi, jelikož život je tu levnější než jinde v Německu. Konkrétních zážitků, jak jsou Sasové na našince nebo polské sousedy nabroušení, znám od přátel bezpočet – počínajíce těmi automobilovými. Když našinec v Sasku nabourá, jsou si prý místní jisti, že Čech nemá pojištění, a že proto i z drobného ťukance budou velké nepříjemnosti. Samozřejmě lze takové historky vyvažovat jinými, kupříkladu dojemnými vyznáními, jak bezvadně se české komunitě žije třeba v Žitavě, kde je levné bydlení a odkud se vyplatí dojíždět za prací zpátky přes hranici třeba do Liberce.

Nechci paušalizovat ani jedním směrem, pouze podtrhuji, že dominantní emocí Sasů vůči slovanským sousedům není vřelost, nýbrž jsou to lhostejnost, nezájem, opatrnost. Což je ideální podhoubí pro zmíněnou nevraživost. Je dána i historicky: když se v devadesátých letech v regionálních saských novinách psalo o Česku nebo Polsku, nezřídka proto, že slovanská pakáž kradla v Sasku spořádaným místním auta. Kamarádům ze Saska neustále musím vysvětlovat, že se nejen v Praze nemusí bát nechat auto zaparkované na ulici, protože jim ho nikdo neukradne – vždyť vozový park v Česku a Sasku je si velmi podobný, takže proč bychom kradli auto se zahraniční espézetkou, když si můžeme totéž kdykoli ukrást u nás?

Sasko je země, která se Slovany nejen sousedí: má svou vlastní slovanskou menšinu, žije tam národ Lužických Srbů. Ačkoli jim saská vláda štědře přispívá na národní život, je to pro mnohé Němce další důvod k žárlivosti – prý jde o vyhozené peníze, které by mohly být lépe vynaloženy jinde (co na tom, že Lužickým Srbům přispívají také braniborská vláda a vláda spolková). Aktuálně bojují rodiče ve vsi Radwor o zachování lužickosrbské třídy ve čtvrtém ročníku tamní základní školy. Úřady argumentují tím, že dětí je málo, provoz takové třídy je drahý, proto se mají děti rozpustit do tříd jiných a má se ušetřit několik učitelů. Rodiče samozřejmě mají strach, že toto řešení přetne vývoj lužické srbštiny u jejich dětí a ty o ni přijdou a přejdou vlivem spolužáků k němčině. Strach je dán opakovanou zkušeností z jiných vsí. Píšu o tom proto, že místní zastupitelka za AfD Doreen Schwietzerová prohlašuje, že udržet lužickou srbštinu v regionu je sice důležitý kulturní úkol, ale že se nesmí stát, aby všechny peníze na školství v regionu pozřela právě jen lužická srbština a na německé děti nezbylo.

To je ještě umírněná argumentace AfD vůči Lužickým Srbům, ti ale mají ze zemského vítězství AfD strach. Ostatně lužickosrbská společnost v Sasku v minulých třech desetiletích vsadila téměř vše na křesťanskodemokratickou CDU, nyní má v zemském sněmu v Drážďanech dva poslance, v minulém volebním období měla dokonce čtyři a premiéra. Marko Šiman, jeden z lužickosrbských poslanců, v Budyšíně běžně porážel předsedu saské AfD. Letos Šiman bude kandidovat znovu, ale jak mi v soukromém rozhovoru sdělil už vloni, ve své vítězství na podzim příliš nevěří. „Ale pořád mám šanci, nikdo jiný kromě mě nemá ani tu, protože mě a mou práci lidé aspoň znají.“ Přesto Lužičtí Srbové zůstávají věrni CDU: všech šest volebních obvodů budyšínského okresu, v nichž drží prim Lužičtí Srbové, také v eurovolbách ovládla CDU (v Chrósćicích dokonce v poměru 48 % vs. 20,7 % pro AfD).

Školství jako nevyřešený problém a mizerná vizitka všech porevolučních saských vlád trápí východní (nebo lužický) saský venkov dlouho. Nedostává se učitelů, v odlehlejších vsích bývá rušena výuka, protože není, kdo by děti učil. Nedostává se především učitelů v předmětech přírodních věd, ale výjimkou není ani to, že němčinu – tedy mateřštinu – učí děti cizinci. Například na soukromé základní škole v Boxbergu ji vyučují Poláci a Čech. To soužití mezi národy paradoxně neprospívá. V zemi stoupá počet neonacistických projevů, lužickosrbské děti jsou napadány za to, že na ulici mluví lužickosrbsky. Takové chování mezi Němci a Slovany nebylo výjimkou ani u nás, ale už osmdesát let na něj nejsme zvyklí.

Vzrůstající neonacismus v této části Německa – která patří k novým německy osídleným oblastem, protože sem bylo přesídleno obyvatelstvo ze Slezska po druhé světové válce – dobře dokumentuje příběh z loňského roku z vesnice Borkowy v Dolní Lužici v Braniborsku. Tam se dvojice mladých učitelů Laura Nickelová a Max Teske rozhodla vzepřít chování žáků, kteří se na chodbách běžně zdravili hajlováním, vyřezávali hákové kříže do lavic atp. Kantoři se rozhodli uspořádat semináře o nacistické minulosti země, načež se proti nim zvedl odpor rodičů, jelikož politická výchova k úvazkům těchto učitelů prý nepatří. Dnes už na škole ani jeden z nich neučí. Je to exces, nikoli typický případ, ale o posunu v atmosféře na východě Německa svědčí. Paradoxní je, že se příběh odehrál ve vsi, odkud pochází nejslavnější dolnolužickosrbská spisovatelka Mina Witkojcová, kterou nacisté poslali do vyhnanství.

Jde jenom o krátký nástřel toho, k jakým pohybům v Sasku dochází a proč se vyplatí sledovat to, co se bude dít kolem AfD, jejího případného ustavování zemské vlády, její zahraniční politiky i kolem jejího soužití se slovanskými sousedy.