Jeden z prvních (ne-li ten vůbec první) významných politických střetů na sociálních sítích v Česku se vedl o opodstatněnost – nebo naopak zpozdilost antikomunismu. Měl i nějaké praktické odůvodnění, stoupenci tuzemské levice – a zvlášť její mladší a progresivnější část – se snažili změnit porevoluční zvyklost ostrakizovat na politické scéně KSČM. Důsledkem toho totiž byla faktická nemožnost ustavit v Česku čistě levicovou vládu, která by nutně musela vzít komunisty do koalice, nebo se aspoň opírat o jejich podporu. Aby se tak mohlo stát, musela by se rozpadnout „antikomunistická dominance“, již někteří zapálení debatéři popisovali v podstatě jako formu tyranie.

Po nástupu Andreje Babiše, který vyluxoval hlasy sociální demokracie i komunistů, tahle debata pozbyla smyslu. A primitivní antikomunisté, mezi něž se počítám, by při vzpomínce na ni mohli pociťovat malicherné a v kontextu současného dění nicotné, ale přece jenom libé zadostiučinění. Vnímání Ruska jako bezpečnostní hrozby se ukázalo jako ani trochu zpozdilé. A čeští komunisté se (nejenom ve vztahu k ní) zachovali jako vždycky, s neochvějnou oddaností vůči Moskvě. A někteří z těch dávných kritiků „primitivního antikomunismu“ dnes na české komunistické straně nic pozitivního nevnímají a vůči ruskému vedení cítí odpor. Pokroková levice sice dlouhou dobu vnímala Moskvu jako protiváhu Ameriky a vnímala ji se značným pochopením, ne-li sympatií. Změnilo se to, když se Putinův režim začal stylizovat jako hráz proti západní dekadenci. Stalo se tak z čistě účelových důvodů, Kreml si tuhle cestu vyhodnotil jako nejvhodnější pro oslabování beztak dost oslabeného Západu. Vyšlo mu to.

Tuzemská komunistická strana si ale nemusí zoufat, místo mladé levice si našla mnoho jiných kamarádů. Patří mezi ně i lidé, kteří se označují jako národní konzervativci a považují se spíš za pravičáky (pokud dělení na levici a pravici má dnes ještě nějaký smysl, každý těmi slovy evidentně míní něco jiného). KSČM a na ní založená koalice Stačilo! jsou pevnou součástí „vlasteneckého tábora“. Lidé, kteří jindy s chutí nálepkují oponenty jako komunisty a kritizují poměry jako „horší než komunismus“, projevují až dojemné pochopení pro ty, kdo se ke komunismu sami hlásí. Co to? Když si odmyslíme čistě účelová vysvětlení taktickými ohledy, sdílenou nenávistí, fascinací možností dotknout se moci, dá se pro tuhle relativně novou blízkost najít nějaké dílčí vysvětlení. Komunisti i část národních konzervativců mají v něčem nostalgické představy, rádi by se vrátili do nějakého zlatého věku, pro někoho jsou to spíš osmdesátá léta minulého století, pro jiného spíš devadesátá. Ale i tak to zakládá nějakou příbuznost. Problémem tuzemského konzervatismu navíc je, že moc neví, co chce konzervovat, chce obnovovat tradice, jež většina jeho stoupenců – včetně těch starších – nikdy doopravdy nežila. Na druhou stranu komunismus je – nedá se nic dělat – živou součástí české tradice. Nebyl sem jenom importovaný ze Sovětského svazu, byl tu silný jaksi organicky od vzniku komunistického hnutí. Koncept vlastenectví je v myslích nemála lidí kontaminovaný představami Zdeňka Nejedlého. Je to ani trochu pěkná a cynicky využívaná tradice. Ale pořád tradice. Správný český patriot by si v jejím duchu měl představovat boj za národní věc jako novodobou verzi nějakého velkofilmu národního umělce Otakara Vávry, umělce schopného prosperovat za každého režimu. Ta schopnost se dost možná bude vbrzku taky hodit.