Rafaela Treistmanová o masakru 7. října

Nepoznala mě vlastní matka

Rafaela Treistmanová o masakru 7. října
Nepoznala mě vlastní matka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když 7. října 2023 teroristické hordy Hamásu vtrhly do Izraele, jeden z nejhorších masakrů se odehrál na hudebním festivalu Nova. Zemřelo 364 lidí a dalších 40 bylo odvlečeno jako rukojmí do Gazy. Jedna z přeživších je dvacetiletá Rafaela Treistmanová.

Jak to na festivalu Nova vypadalo, než začal teroristický útok Hamásu?

Je to mírový festival, eco-friendly festival. Když jsem tam přijela, viděla jsem hodně cedulí, jež vyzývaly, aby lidé nepohazovali odpadky. Nebo každý dostal na celý festival jen jeden kelímek. A dostali jsme popelník, který jsme museli celou dobu mít u sebe, pokud jsme chtěli kouřit, abychom nedopalky neházeli na zem. Očekáváte, že je to bezpečný prostor, ve kterém můžete být sami sebou, tančit, vzít s sebou lidi, které máte rádi, seznámit se s novými. Jsou tam místa, kde se dá malovat, umělecky tvořit, dokonce tam přivezli několik umělců ze zahraničí, kteří tam malovali naživo. Byli tam dýdžejové z celého světa. Je to festival míru a lásky.

Když jste se rozhodli tam vyrazit, měli jste nějaké indicie, že by to mohlo být nebezpečné?

Nebylo to nebezpečné. Na tom místě není nic nebezpečného, byly tam i jiné festivaly.

Na místě masakru účastníků festivalu Nova samovolně vyrostly pomníčky obětem. Izraelská vláda už chystá oficiální památník. - Foto: Profimedia

Můžete popsat události 7. října?

Dorazili jsme 6. října večer autobusem do Beer Ševy spolu s mým přítelem Rananim Glazerem a kamarádem Rafaelem Zimmermanem. Odtamtud nás svezl autem kamarád. Byli jsme nadšení, že můžeme tančit, potkávat se s novými lidmi, povídat si. Nejhezčí noc mého života. Většinu času jsme byli pod hlavním pódiem. Pokud jste viděli videa z místa festivalu, tak tam, kde byl velký Buddha. Když začalo svítat, tak to lidi nabilo, byli nadšení, protože bylo lépe vidět po okolí i lidi, se kterými tančíte. A potom najednou hudba ztichla. Všichni nejdřív volali: Co se děje? Hrajte dál! Mysleli jsme si, že je to technický problém. Ale potom jsme uslyšeli spoustu výbuchů, podívali jsme se nad sebe a z Gazy letěla hromada raket.

Vyděsilo vás to?

Když žijete v Izraeli, jste na takové situace zvyklí. Ale většinou jde o tři čtyři rakety. Ale tady teď nad námi byly stovky raket. Takže jsme si řekli, že musíme zmizet. Najít úkryt. Vzali jsme si věci ze stanu, našli našeho kamarádu Rafu a vydali jsme se k silnici 232. Ta spojuje jih Izraele se zbytkem země. Nyní jí říkají Silnice smrti. Šli jsme pěšky. Povídali jsme si a potom jsme běželi směrem k městu Rheim. Zastavili jsme se u krytu u silnice, byl to blok cementu velký jako autobusová zastávka, určený pro ty, kdo se potřebují ukrýt na pár minut, když cestují. Neměl ani dveře. Vlezli jsme dovnitř a povídali jsme si. Trošku jsme se nudili. Museli jsme jen přečkat ty rakety. Pak ale začali přicházet další lidé z festivalu a brzy nás v tom krytu bylo 40. Bylo to strašně klaustrofobické. Ale říkali jsme si, že musíme zůstat v klidu, za chvíli přece půjdeme zas ven. V tom jsme se mýlili. Najednou se všude okolo začala ozývat střelba. Myslela jsem, že je to teroristický útok, protože k nim občas dochází. Potom jsme slyšeli policistku před krytem, jak křičí do vysílačky, že ji střelil terorista z Hamásu a že potřebuje posily. A potom ji zabili. Slyšeli jsme, jak řvou, oslavují a jak do ní dál střílí. Začali pak střílet na další lidi i na náš kryt. Nevím, kam přesně mířili, byla jsem vevnitř.

A co se odehrávalo uvnitř krytu?

Snažili jsme se být zticha, doufali jsme, že si neuvědomí, že tam jsme. Myslím ale, že to věděli. Hodili dovnitř plynový granát. Asi minutu se nedalo dýchat. Vůbec nemůžete dýchat, nejde to. Pak začali dovnitř házet hodně granátů. Plynové granáty, normální granáty. Pak sami vlezli dovnitř a začali střílet, zase vylezli a házeli další věci dovnitř, Molotovovy koktejly a já nevím co ještě. Pak začali vynášet lidi, těla i některé ještě živé, a začali je venku pálit. Kouř se začal dostávat dovnitř. Byla tam kvůli kouři a plynu naprostá tma.

Takže to byl soustředěný útok?

Dělali to v cyklech. Hodili věci dovnitř, pak čekali venku. Někdy zůstali přibližně pět minut zticha, abychom si mysleli, že odešli. Čekali jen, jestli někdo nevyjde, a pak začali zas od začátku. Dva lidi unesli. Rafa se bál, že unesou mě. V jednu chvíli na mě spadla žena. Začala jsem křičet na svého přítele a kamaráda, aby ji ze mě dostali. Ona křičela a byla hysterická. V záchvatu Rafu kousla do boku, dodnes tam má jizvu. Panikařila, chápu to.

A dál?

Ranani, můj přítel, byl klidný a snažil se mě uklidnit, tak ji okřikl, protože se snažil dostat ji ze mě, ale ona neposlouchala. V tu chvíli pochopil, že pro mě nemůže nic udělat. Řekl, že musí něco zkusit, že nemůže umřít, aniž něco udělá, a pokusil se vyjít ven. Já jsem to neviděla, protože jsem stále ležela na podlaze, ale Rafa to viděl, ale něčím ho střelili a on upadl.

Rafaela Treistmanová o masakru 7. října. - foto: Michal Čížek

Jak dlouho to celé trvalo?

Byla jsem tam asi pět hodin. Upadala jsem do bezvědomí a zase se budila. Modlila jsem se, abych umřela rychleji. Všechno mě bolelo, nedalo se dýchat a bylo vedro. Kolem mě byli zranění lidé a spousta krve.

Jak to skončilo?

V jednu chvíli dovnitř vběhl muž a něco křičel. Nejdřív jsem mu nerozuměla a myslela jsem si, že je terorista, tak jsem byla zticha. Kvůli výbuchům jsem měla poškozený sluch, stále špatně slyším. Také jsem se narodila v Brazílii, takže v hebrejštině hůř přemýšlím. Nechápala jsem, co ten muž chce. Byl to jeden z těch, kteří se schovali v krytu, ale minutu předtím, než dorazili teroristé, se šel ven vyčurat, zůstal tam a schoval se mezi těla. Uvnitř měl přítelkyni a své dva nejlepší kamarády. Přežil jen jeden kamarád. Po pěti hodinách spatřil asi šest policistů, přesvědčil je, že není terorista, a dovedl je dovnitř krytu. Po nějaké době jsem pochopila, že křičí hebrejsky: Kdo žije? Kdo žije? Nějak jsem vstala a řekla mu, prosím dostaň mě odtud. Řekl mi, ať jdu za ním. Najednou jsem zamrzla. Uvědomila jsem si, že v cestě je hodně těl. Snažila jsem se hledat Rananiho, ale lidé byli k nepoznání. Vtom jsem si uvědomila, že jim zvoní mobily. Na displejích bylo: máma, táta, brácha, sestra. Uvědomila jsem si, bože, volá jim rodina a já jim ani nedokážu popsat, jak vypadají.

Našla jste Rananiho?

Ano, ale v tu chvíli jsem si nechtěla přiznat, že to je on. Říkala jsem si, že to nebyl on. Vylezla jsem ven a Daniel, to byl ten muž, co vlezl dovnitř, mě objal. Uviděla jsem ohniště a těla tak spálená, že jsem nemohla říct, jestli jsou to muži, nebo ženy. Daniel mě odvedl za kryt a tam čekalo pět nebo šest policistů. Tam jsem uviděla na zemi Rafu. Byl v šoku, neustále se sebe dotýkal, snažil se zjistit, odkud proudí krev, protože jsme byli celí od krve. Ironií osudu, ti, kteří v krytu zemřeli, byli k nepoznání, ti, kteří přežili, neměli zranění od jediné kulky. Ze čtyřiceti přežilo deset.

Bylo to stále nebezpečné?

Ano. Policisté nám řekli, že se odtamtud musíme dostat, teroristé jsou stále v okolí. Slyšeli jsme výstřely, rakety, protitankové střely. Řekli nám, že musíme do aut. Hádala jsem se s Rafou a s policisty, že neodejdu bez Rananiho a že ho musíme najít. Po nějaké době mě prostě naložili. Ale po pěti nebo deseti minutách jízdy jsme zastavili. V okolí byly výbuchy, báli se, že nás vyhodí do vzduchu. Vylezli jsme ven a schovali se pod nejvzdálenější auto, kde jsme leželi asi hodinu. Policisté nás zavezli na vojenskou základnu ve městě Ofakim, bylo to jediné místo, kam zajížděly sanitky, protože všude pořád byli teroristé, nemyslím lidi oblečené ve vojenském, ale normálně v civilním. Odtamtud nás odvezli do nemocnice. Neustále jsem upadala do bezvědomí. Nevydržela jsem vzhůru ani dvě minuty. Záchranář mě musel budit celou dobu cesty do nemocnice v Beer Ševě. Uvnitř to vypadalo jako ve filmu. Doktoři běhali, sestry křičely, všude těžce zranění a mrtví, rodiny pomocí fotek v mobilu hledaly své děti. Já jsem jen křičela: Můj přítel zemřel. Chtěla jsem, aby se mnou někdo nesouhlasil. Pak jsem zas omdlela.

Kdy jste se shledala s rodiči?

Věděla jsem, že mě máma a její přítel nakonec najdou, protože mám v mobilu aplikaci na určování polohy. Po třech nebo čtyřech hodinách jsem uviděla doktora, jak mluví s mou mámou. Řekl jí: Vaše dcera je tady a rozhrnul záclonu. Máma začala křičet: Zbláznil jste se? Jak to můžete udělat matce? Nemůžete lhát. Chci vidět svoji dceru. Nepoznala mě.

Jak to?

Moje vlasy byly celé černé, byla jsem celá černá od krve a špíny. Zavolala jsem: Mami. Vrátila se, byla celá zmatená. Nemohla jsem téměř otevřít oči, protože mě kvůli plynu pálily, když ale uviděla moje oči, tak mě poznala a rozplakala se. To byl v podstatě můj 7. říjen. Moje matka řekla doktorům, že mě chce domů, a protože jsem nebyla v kritickém stavu, tak to dovolili.

Jak jste se s tím vypořádala mentálně?

Zpočátku jsem byla jak zombie. Nevěděla jsem, co dělat. Nemohla jsem jíst. Nemohla jsem spát. Jen jsem plakala. Chtěla jsem zpět svého přítele. Po dva dny jsem si nechtěla připustit, že je mrtvý. Týden po 7. říjnu měl 24. narozeniny. Týden po události jsem začala docházet na terapii.

To bylo nějak organizované?

Dozvěděla jsem se o tom díky Rafovi. On předtím nebyl nijak blízký kamarád. S Rananim se viděli dvakrát v životě. Takže on v tom úkrytu vlastně nikoho neztratil. Byl hlavně vděčný, že je naživu. Já jsem pořád myslela na Rananiho, Rafa byl více organizovaný a našel terapeuta, který to dělá dobrovolně. A moji přátelé byli u mě doma každý den. Neopustili mě ani na vteřinu. Rananiho přátelé měli pocit, že je to jejich úkol, postarat se o mě a chránit mě. To mi pomohlo na začátku nejvíc. Dva měsíce po události jeden kyperský Žid dal lidem z Nova festivalu k dispozici svůj hotel. Bylo tam spousta terapeutů-dobrovolníků. To mi hodně pomohlo. Pochopila jsem, jak jsou lidé z Novy dobří a o čem ta komunita je. Docházím stále na terapie, setkávám se s lidmi z Novy, v sousedství mám sociální pracovnici.

Když vidíte v Evropě a Americe antiizraelské protesty, kde lidé popírají tyto ukrutnosti, nebo je dokonce schvalují, co vás napadá?

Bojím se o tuto generaci. Kdy lidé začali věřit, že mají přebírat informace od teroristů? Nerozumím tomu. Nebo jak mohou tvrdit, že je to celé lež, když sami teroristé to vše publikovali. Natáčeli to, slavili to, smáli se tomu, jako by to bylo to nejlepší, co kdy vykonali. Koluje hodně dezinformací. Média si hodně vymýšlejí, Hamás hodně lže. Někdy aranžují video a zraněné, i když nemusí. Civilistům se nepochybně ubližuje. Nemusí si vymýšlet. Je to smutné. Rodina mé babičky zemřela v holocaustu. Přežil jen pradědeček. Před ghetty a koncentračními tábory to začalo nějak takto. Najednou se Židé nedostanou dovnitř univerzit, profesoři se bojí o svoji bezpečnost. Nemůžete viditelně nosit symboly, protože jinak jste cílem. Židům ničí obchody jen proto, že jsou Židé.

Přestěhovala jste se do Izraele v 16 letech. Byl antisemitismus jeden z důvodů?

Ne, ale zažila jsem ho. V Brazílii jsem chodila do sekulární školy. Byla to malá škola, takže se vědělo, že já a můj bratr jsme jediní Židé na škole. Když to zjistili, tak třeba jeden kluk začal hajlovat, kdykoli jsem vešla do třídy. Jiní mi nadávali a říkali mi, že bych měla shořet se zbytkem své rodiny a podobně. Když se ale narodíte jako Žid, tak si zvyknete, že to lidé dělají, a snažíte se nevšímat si toho a nebrat to vážně. Do Izraele jsem se přestěhovala, protože jsme bydleli v São Paulu, což je velmi nebezpečné město.

V Izraeli se cítíte bezpečně?

Necítím se bezpečně na sto procent, kdysi jsem se tak cítila. Ale stále se cítím bezpečněji v Izraeli než kdekoli jinde.

Co si myslíte o operaci v Gaze? V mnoha částech světa je kritizovaná, že zašla příliš daleko.

Ztráta nevinných životů je vždy tragédie. Nemyslím, že jedinému člověku v Izraeli se líbí lidské utrpení. Bohužel to je cena války. A přivodili si to sami. Prioritou číslo jedna v Izraeli je dostat rukojmí domů. V Gaze stále máme 120 rukojmích. Nevíme, kolik jich žije. Nevíme, jaká je jejich situace. Víme, že některé z nich denně znásilňují, mučí. Lidé, kteří se odtamtud dostali, vyprávěli, co se tam dělo. Je to šílené. Nemůžeme vyjednávat s teroristy. Médiím tvrdí, že schválili dohodu, i když to není pravda. A i tak požadují za jednoho rukojmího propuštění tisíc teroristů, což dále ohrožuje zemi. Říkají, že nevědí, kolik Izraelců ještě žije. Sám Hamás říká, že neví, kde všichni jsou. Takže Izrael se snaží udělat vše pro to, aby dostal rukojmí domů, a to je možné, jen pokud bude zničen Hamás a jeho základy.

Izraelská společnost je rozdělena ohledně dalšího postupu. Příbuzní unesených požadují jejich návrat za jakoukoli cenu a demonstrují za tímto účelem. Jiní žádají pouze rozdrcení Hamásu. - Foto: Profimedia

V Izraeli je povinná vojenská služba pro všechny. Byla jste v armádě?

Měla jsem nastoupit 22. října. Kvůli tomu, co se mi stalo, nemusím. V Izraeli není vojenská služba povinná pro Araby. Ale hodně se jich hlásí do armády dobrovolně, což mi přijde krásné. Přemýšlím, že narukuji dobrovolně.

Proč jste se vlastně rozhodla vyprávět svůj příběh?

Zaprvé potřebuji mluvit o Rananim. Byl to výjimečný člověk. Zachránil mě, položil za mě život. Dělám to také proto, že stovky těchto příběhů z Novy nebude nikdo vyprávět, protože ti lidé jsou mrtví. Já žiju a můžu, tak proč ne? Potřebujete vysvětlovat, proč se to děje. Politici mluví o politice. Ale politika potřebuje i lidi, jako je třeba Josef Haddad, což je jeden z největších izraelských mluvčích. Mimochodem, je to arabský křesťan. Jezdí po světě s izraelskou vlajkou a mluví o tom, jak židovské a arabské komunity fungují dohromady lépe. V Izraeli žijeme pokojně, ale je stále co zlepšovat. A pak myslím, že je důležité mít lidi, jako jsem já. Protože mnoho lidí říká, že 7. října se nic nestalo, což je šílené a štve mě to. Ale jejich problém jsou lidé, jako jsem já, kteří o tom mluví.

Jaká je teď nálada v Izraeli?

V Izraeli je to nyní složité. I před 7. říjnem byla izraelská společnost semknutá. A když říkám izraelská, myslím izraelská, ne židovská, muslimská, křesťanská nebo jakákoli jiná. Držíme při sobě. I když někdo má na ulici jen malou nehodu, tak se vždycky najde někdo, kdo mu pomůže. I před nynější válkou to bylo tak, že když padl voják, truchlila celá země. Nyní všichni navzájem cítíme bolest. Každý v Izraeli zná někoho, kdo byl zabit. Máte lidi z jihu Izraele, kteří už osm měsíců bydlí v hotelích, protože se bojí vrátit zpět. Máte lidi ze severu, kteří museli odejít, protože tam útočí Hizballáh a sever hoří. Máte útoky z Íránu. A i když se vlastně nic nestalo, tak se nemluví o tom, že každoročně utrácíme miliony dolarů za obranné systémy. Máte rukojmí a jejich rodiny a přátele, kteří protestují v ulicích a žádají je dostat zpět za každou cenu. Musíte dál žít, ale cítíte se provinile, protože sedíte v kavárně a myslíte na těch 120, o kterých nevíte, jestli jsou naživu. Ti, kteří se vrátili, budou potřebovat léčit celý život. Sama trpím posttraumatickou stresovou poruchou. Ti čtyři, kteří se nyní vrátili, budou potřebovat pomoci také.

Změnil se nějak vztah mezi izraelskými židy a muslimy?

V Tel Avivu máte Araby všude, na tom se nic nezměnilo. Druhým oficiálním jazykem Izraele je arabština. V Jaffě, což je na jih od Tel Avivu, máte velkou arabskou komunitu. Máte arabské řidiče, lékaře. Muslimští doktoři léčí židy, židovští muslimy. Žijeme pohromadě. Co se změnilo, je to, že předtím každý den z Gazy do Izraele dojížděli lidé za prací. To už se neděje.

 

27. června 2024