V březnu vydala Česká elektroenergetická přenosová soustava (ČEPS) novou zprávu o „zdrojové přiměřenosti elektrizační sítě ČR do roku 2040“. Zpráva navazuje na hodnocení přiměřenosti zdrojů na evropské úrovni, které zpracovává Evropská síť provozovatelů elektroenergetických přenosových soustav (ENTSO-E). Česká zpráva letos probírá čtyři různé scénáře vývoje elektroenergetiky v zemi.

První, tzv. respondentní scénář nebere do úvahy deklaraci vlády, že do roku 2033 chceme skončit s pálením uhlí, předpokládá, že se bude pálit déle. Konzervativní scénář počítá s ukončením výroby elektřiny z uhlí do roku 2038 (a je tak v souladu s tři roky starým doporučením Uhelné komise). Progresivní scénář odráží přání vlády skončit s uhlím do roku 2033, mnohem ambiciózněji navýšit kapacitu tzv. obnovitelných zdrojů energie (OZE) a rychleji elektrifikovat jak průmysl, tak dopravu. Už podle tohoto scénáře, stojí ve zprávě, „by elektrizační soustava ČR nesplňovala požadavek na spolehlivost“. Konečně čtvrtý, dekarbonizační scénář předpokládá konec uhlí v roce 2030 – jak to mimochodem u sebe plánuje ČEZ –, ještě mnohem rychlejší dekarbonizaci a, dodejme my, ještě větší nespolehlivost soustavy. Dekarbonizační scénář je v podstatě popisem budoucnosti, která nastane, pokud se naši politici skutečně budou řídit cílem Green New Dealu, jímž je dosažení uhlíkové neutrality k roku 2050.

Právě nejzelenější, dekarbonizační scénář nejvíc upoutal domácí kritiky přechodu k zelené energetice. V něm by totiž Česká republika, tento tradiční vývozce elektřiny, už za sedm let byla nucena pokrývat pětinu své spotřeby z dovozu. A protože by se zřejmě nedařilo dostatečné množství elektřiny vždycky dovézt, už v roce 2030 by víc než sto hodin bylo charakterizováno nedostatkem v síti, o deset let později by to bylo dokonce víc než tisíc hodin ročně.

K jakým scénářům se kloní ředitel ČEPS Martin Durčák? Jak se podle něho po velké zelené tranzici k nové energetice změní životy nás, spotřebitelů, a má to smysl podstupovat?

Vaše zpráva má v tomto roce čtyři scénáře. Ten poslední, dekarbonizační, jste letos zařadili poprvé. Proč?

Máme takovou snahu tu zprávu každý rok trošku vylepšit. Do Evropy se dřív posílal konzervativní scénář, nově se od letošního roku bude posílat progresivní scénář. Kromě něj vypracováváme tři citlivostní scénáře. V tom dekarbonizačním se zkoušíme podívat, co by se stalo, kdybychom od uhlí odešli v roce 2030. A poprvé se v něm díváme i na plnění cílů souboru opatření Evropské komise Fit for 55 a klademe si otázku, co by se muselo udělat se spotřebou v energetice, kdybychom chtěli splnit klimatické závazky pro Českou republiku a zároveň zachovat stávající rozsah průmyslu. Tedy ozelenit ho a mnohem víc přejít na spotřebu elektrické energie. Hrubá odpověď je, že pravděpodobně budeme šetřit v jiných primárních energiích – ropa, zemní plyn, teplo –, ale budeme mnohem víc konzumovat elektrickou energii.

Dekarbonizační scénář jsme do zprávy doplnili z vlastní iniciativy. Což vzniklo tak, že ve zprávě počítáme i to, jestli splníme emisní cíle. Do rovnice vkládáme poměrně vysoké objemy OZE a zjišťujeme, kde je práh citlivosti, pod nímž ještě obnovitelné zdroje dávají smysl a bude pro ně použití, a kdy se už dostáváme za hranu, protože ještě nebudou k dispozici nové, například vodíkové nebo bateriové technologie, do kterých by se zelená energie dala ukládat. A dokud ty technologie nebudou, musely by se zřejmě obnovitelné, tedy nepredikovatelné zdroje vypínat nebo omezovat.

Mezivládní panel pro klimatickou změnu OSN také vždycky vydává scénáře a některé z nich pak označí za pravděpodobnější než jiné. Který z vašich čtyř scénářů považujete za nejpravděpodobnější vy?

Vláda ve svém prohlášení plánuje odchod od uhlí k roku 2033, ovšem s takovým disclaimerem, podmínkou, že tou dobou už bude dost alternativních točivých zdrojů, například elektráren na zemní plyn s možností přechodu na vodík. Pokud jich dost nebude, může se odchod od uhlí posouvat.

Konzervativní scénář pracuje s odchodem od uhlí k roku 2038 a progresivní k roku 2033. Takže se pohybujete někde mezi konzervativním a progresivním scénářem?

Dá se říct.

Vaše zpráva obsahuje některá třaskavá sdělení. Například že už za tři roky se staneme dovozci elektřiny.

To mi samo o sobě až tak třaskavé nepřijde. My jsme byli zvyklí na to, že Česká republika je výrazný exportér elektřiny. V Evropě naopak je spousta zemí zvyklá na dovoz. No a teď podle našeho odhadu k roku 2025 už v konzervativním scénáři začínáme dovážet zhruba 1,1 terawatthodiny ročně. Aby si čtenáři udělali obrázek: loni jsme z České republiky 13 terawatthodin vyvezli, tudíž ta jedna TWh je taková černá nula, anebo červená nula, podle toho, z jaké strany se na ni díváte. Fakt ovšem je, že rokem 2025 už se bilance překlápí. My ve zprávě pouze upozorňujeme, že pokud budeme postupovat daným tempem za splnění všech předpokladů, jako je růst spotřeby, nárůst elektromobility, nárůst tepelných čerpadel, dekarbonizace průmyslu – že v takovém případě se kolem roku 2025 začne lámat naše postavení exportéra na importéra. Bude to příslovečný bod zlomu. Teprve v roce 2030 se naše pozice začíná výrazně zhoršovat.

Podle dekarbonizačního scénáře se do roku 2030 přestane těžit uhlí a v tu chvíli republika začíná být vážně závislá na dovozu elektřiny. Už tou dobou budeme importem nuceni vykrývat o dost víc než deset procent své spotřeby.

My jsme si ve státní koncepci energetiky z roku 2015 nastavili jakýsi citlivostní limit, že by bylo dobré nedovážet ročně víc než deset procent roční spotřeby. Těch deset procent je pouze psychologický limit. Řekli jsme si kdysi, a platí to pořád, že pro bezpečnost země by bylo fajn nedovážet víc. Ale potom musíme dbát ještě na jeden limit, a to technický, jestli jsme v daném scénáři a v dané chvíli vůbec schopni tolik dovézt.

Proč bychom nebyli?

Ze dvou důvodů. Buď že není dostatečná kapacita v našich nebo evropských sítích – známým příkladem je náhlý přebytek elektřiny z větrníků v Severním moři, který bychom ani nebyli schopni k nám dostat –, nebo že v Evropě prostě nebude dostatek zdrojů, aby potřebnou energii někdo dokázal vyrobit. Problém s výrobou a spotřebou energie je dán takzvaným slunečním klíčem. Klíč zohledňuje banální pravdu, že my nespotřebováváme každou hodinu stejné množství energie, ale že víc spotřebováváme v zimě, víc v pracovních dnech než o víkendu. Spotřeba je korigována dnem v týdnu a ročním obdobím. Jsou období, kdy Česká republika i v dekarbonizačním scénáři může být přebytková – typicky o letním víkendu – a kdy naopak bude vysoce nedostatková. Pak se problém kumuluje. Většinu energie, kterou budeme dovážet, potřebujeme dovézt během tří měsíců: prosince, ledna a února. Je to úplně stejné jako zatížení dálnice Praha–Brno. Na D1 vznikají zácpy ve čtvrtek odpoledne a v pátek odpoledne na výjezdu z Prahy a v neděli na příjezdu do Prahy. Pokud se zrovna nestala bouračka, průměrná libovolná hodina za rok pro D1 je v pohodě. Po většinu času jako řidič nevidíte, v čem by s D1 měl být problém. My ve zprávě vypočítáváme, kolik v daném roce budeme vyvážet nebo dovážet, na jednotlivé měsíce.

A pak ještě vypočítáváte, kolik hodin ročně u nás celkově může chybět proud. Když se přidržím progresivního scénáře, což je tedy přání naší vlády a ČEZ, tak podle vašich počtů budeme v roce 2035 mít 146 hodin problémy s dodávkami proudu a v roce 2040 dokonce 389 hodin. Což mi přijde docela dost.

Pozor, neznamená to, že 146 hodin v roce bude republika potopena v blackoutu, jak z toho občas někdo vyvozuje. My tu používáme dva ukazatele. Jeden udává, kolik hodin ročně nám celkově může chybět energie. Neříká, že bude celá republika bez proudu, ale po jakou dobu může něco chybět. Už jedna chybějící megawatthodina ve spotřebě znamená jednu hodinu, kdy se nepotkají nabídka a poptávka. Ale to v podstatě nikdo nepozná. Jenže taky těch megawatthodin může chybět tisíc. Počet chybějících megawatthodin zachycuje druhý ukazatel, který vyčísluje celkovou nedodanou energii. V dekarbonizačním scénáři, který má určitou predikci růstu spotřeby a přitom počítá se zachováním dnešního množství průmyslu a s ekonomikou lehce rostoucí, už by to znamenalo, že v letech 2035 a 2040 musí do hry vstoupit takzvaná demand-side response. Což není nic jiného než využívání peaků, tedy špiček, a ohlazování peakových spotřeb, například odpoledních, a přesouvání těchto peaků do oblastí nebo času, kde a kdy spotřeba není tak velká.

Dal byste názorný příklad?

Pokud budete provozovat továrnu, máte patrně nakoupenou elektřinu a můžete si spočítat, že ve čtvrtek večer je pro vás výhodnější svou nakoupenou elektřinu nabídnout trhu za vyšší cenu, takže místo na čtvrtek si zaměstnance povoláte na sobotu nebo na neděli, kdy i vy máte elektřinu za třetinovou cenu. Myslím, že tato demand-side response se bude používat stále víc, představuje totiž ekonomicky účinný způsob, jak vyhladit spotřebu ze špiček na plus minus stabilní průběh spotřeby jak v pracovních dnech, tak o víkendech. A i když nejste továrník, potkáte se nejspíš s tímto systémem jako spotřebitel.

No jistě, proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě.

Vrátím se k příměru s dálnicemi. Abychom zamezili zácpám kolem Prahy před víkendem a na jeho konci, museli bychom patrně postavit šest pruhů dálnice dvacet kilometrů od města. Ty pruhy by stály ohromné peníze, a po většinu času by nebyly využity. Proto se postavily tři pruhy a počítá se s tím, že spousta řidičů z Prahy buď vyjede o něco později, nebo o něco dřív, aby se vyhnuli zácpě. Se spotřebou elektřiny je to vlastně ta samá otázka poměru ceny a výkonu. Máte ve svém povzdechu pravdu potud, že kdybychom měli dostatek zdrojů, tak by se asi nesahalo po mechanismu omezování na straně spotřeby. Jenže to by zas někdo musel postavit zdroje a jeho fixní náklady na stavbu by se stejně objevily v ceně.

To vám mimochodem vyčítají propagátoři zelené tranzice, že jste ve svých odhadech nemístně pesimističtí a podstřelujete množství nových zdrojů, které jistě budou vznikat.

Znám tu námitku. My ovšem musíme podle dané metodiky pracovat jen se stávajícími zdroji nebo s potvrzenými projekty na výstavbu nových zdrojů. Taky víme, že projektů je daleko víc, i ČEZ jich má hodně připravených. Ale nejsou ještě ve stadiu, kdy by byly zralé k zahájení stavby. V celé Evropě je elektráren naprojektovaná celá řada, jsou k nim i vyčleněné lokality. Ale vesměs všude se čeká na nějakou finanční stabilitu.

Co přesně investory znejisťuje?

Dnes jsou takové tři základní nejistoty. Zaprvé technické podmínky pro emisní zdroje. Požaduje se nejlepší dosažitelná technologie, v našem případě se hledí především na emisní limity. Ovšem limity se mění v běhu, což vytváří nejistotu, že investujete do zdroje, který za pět roků bude muset splňovat podmínky mnohem přísnější, a vy stanete před nutností investovat znovu. Druhou nejistotou je taxonomie, kdy často nevíte, jestli se vám podaří úvěr, který jste na emisní zdroj dostali dnes, za pět let ještě přeúvěrovat. Třetím prvkem nejistoty jsou povolenky. Pokud ty se stávají obětí spekulací, mohou být přechodně drahé tak, že zase zdroje se stanou obětí ceny povolenek. Ovšem naše zpráva má sloužit i k tomu, aby si ji přečetli potenciální investoři a hledali v ní svou tržní příležitost. Jestli nějakou spatří a jsou kvůli ní ochotni podstoupit riziko taxonomie, nebo jestli dokonce budou mít vlastní peníze a půjdou do rizika povolenek, tak elektrárnu prostě postaví a může to pro ně být zlaté vejce. Mám teď na mysli hlavně paroplynové elektrárny, jejichž technologie se pak může využít i pro nastupující technologii vodíkovou.

A když se soukromí investoři po četbě vaší zprávy rozhodnou nestavět?

Na to vám odpovím, že naše zpráva slouží i pro úpravu politik na úrovni EU. Unie by mohla zareagovat úpravou taxonomie. Tyto zprávy jsou určené taky pro národní vlády, které mohou zavést institut kapacitních mechanismů neboli platit výrobcům, i když nevyrábějí, za to, že jsou v záloze. Vlády mohou převzít část rizika od investorů na sebe, vstoupit do hry, vypsat aukce na výstavbu těchto trhů. Jsou to sice zásahy do trhu, které pak musí notifikovat Evropská komise, ale cesta je to schůdná a řada států už po ní jde.

Můžeme říct, že ve střední Evropě, nejenom u nás, ale i kolem nás, stabilních zdrojů ubývá?

Víceméně ano. Něco se staví, v Německu například mají rozestavěné čtyři netzboostery, což jsou paroplynové elektrárny, které mají především sloužit ke stabilizaci sítě. Ale při nedostatku energie se i ony samozřejmě dají použít. Do nějaké míry se tedy staví, ovšem celkové saldo mizejících a nových zdrojů bude negativní.

Platí ta prognóza i pro příští roky?

Pro Českou republiku určitě. Sám jste zmínil ČEZ a jeho deklaraci, že chce provozovat uhelné elektrárny do roku 2030. My z té deklarace vycházíme. Současně ale vzhledem k metodice nemůžeme počítat s projekty, které má ČEZ sice připravené, avšak dosud neschválené. On totiž zatím nepotvrdil, že ten či onen zdroj postaví řekněme do roku 2028. Do zprávy jsme proto zahrnuli zdrojové výstupy, ale jako vstupy pouze ty zdroje, kde je vysoká míra pravděpodobnosti hraničící s jistotou, že budou postaveny. Jsou už například ve fázi stavebního povolení. Ale vy jste se zřejmě ptal, jestli ubývá klasických, točivých zdrojů. Ano, těch ubývá.

Jak se to podepíše na stabilitě rozvodné sítě?

Musíme se prostě připravovat na novou formu energetiky. S odchodem klasické energie přicházejí obnovitelné zdroje, které mají spoustu výhod a mají i nějaké nevýhody. Jednak nepředvídatelnost, jednak nízké využití: v České republice je to u solárů 12, u větrníků 22 procent například v porovnání s až 40procentním využitím větrníků na moři. Na druhou stranu s novou energetikou přijde agregace flexibility, přijde ono omezování, respektive optimalizace na straně spotřeby, přijdou bateriové systémy. Tyto novinky by nám měly pomoci se s obnovitelnými zdroji sžít.

Co je proboha agregace flexibility?

Flexibilita tady znamená, že buď domácnosti, nebo i větší spotřebitelé, jako jsou továrny, jsou připraveni vzdát se určitého komfortu a nechat si za to zaplatit. Kapacitu energie uvolněnou díky naší rezignaci na určitý komfort vrhneme na trh. Příklad z domácnosti: vaše manželka byla zvyklá prát v šest večer, ale když se svého zvyku vzdá a nastaví si automat u pračky, aby se pralo třeba v deset večer, dostane za to zaplaceno. A když se tímto způsobem začne chovat víc domácností a do systému budou zapojeny tisíce a desetitisíce spotřebičů, dá se z něj vygenerovat určitý objem energie, s nímž se peak spotřeby ohladí a rozprostře do období, kdy domácnosti spí nebo fungují v útlumovém režimu.

Určitě by pomohlo, kdyby několik milionů Čechů změnilo své životní návyky, nastavilo si budík a sprchovalo se pravidelně ve dvě v noci.

To jsou takové až úsměvné scénáře. Ale po pravdě řečeno na agregaci flexibility u domácích spotřebičů máme ještě pár roků čas. Naše zpráva dnes slouží hlavně k tomu, abychom našli investory, kteří vidí dopředu, tak abychom se nedostali do situace, kdy energie v Evropě nebude a kdy nám nakonec nepomůže ani přesouvání spotřeby mimo špičku.

A jak odhadujete vývoj spotřeby elektřiny u nás do roku 2040? I tady vás někteří kritizují, že zbytečně dramatizujete.

Dnes, se stávajícím průmyslem, spotřebujeme v České republice 60 terawatthodin ročně. Pokud jde o rozvoj elektromobilů, použili jsme do zprávy výlučně externí odhady. Dekarbonizační scénář, což je scénář, kdy Green Deal a Fit for 55 bereme vážně, počítá s tím, že v roce 2040 budou po českých silnicích jezdit skoro tři miliony elektromobilů. Dnes v republice jezdí šest milionů aut, takže elektroauta by tvořila polovinu. Počítáme také s tím, že do roku 2040 u nás bude zapojeno 1,5 milionu tepelných čerpadel. Dnes jich je zapojeno 240 tisíc. V těchto oblastech jsme schopni spotřebu energie a přírůstek docela přesně dopočítat. Kromě toho česká domácnost dnes spotřebuje o něco méně než německá domácnost, a protože předpokládáme u nás mírně rostoucí komfort, i z tohoto důvodu si myslíme, že spotřeba elektřiny v domácnostech ještě trochu poroste. Největší neznámou je přirozeně průmysl. Pokud ho budeme chtít uchovat ve stávajícím rozsahu, budeme ho muset dekarbonizovat. To znamená masivní použití vodíkové technologie, která jenom v ocelářském průmyslu podle odhadu samotných ocelářů povede k celkovému nárůstu spotřeby o 17 terawatthodin. Tedy samotné ocelářství znamená 17 TWh navíc. Náročné je i cementářství, velice intenzivní spotřebu proudu má chemický průmysl v severních Čechách. My nedisponujeme úplně přesnými daty od všech. Máme pár klíčových dat, ze kterých vyvozujeme, že pokud bychom měli splnit emisní cíle a udržet průmysl, pak se naše celková spotřeba elektřiny může zdvojnásobit na nějakých 113 TWh v roce 2040. Není to nic strašidelného, podobné odhady uvádí i Německo. To dnes spotřebuje 530 TWh a očekává, že v roce 2030 vyšplhá spotřeba nad 700 TWh a do roku 2040 při zachování průmyslu a splnění emisních cílů na 940, 950 TWh. I u nich je to skoro dvojnásobek. Podobně Francie. Všichni vlastně počítají úplně stejně. Všude v Evropě se předpokládá, že spotřeba primární energie bude klesat neboli budeme šetřit na ropě i zemním plynu a současně poroste spotřeba elektrické energie. A s tím i význam vodíku.

Jak se vlastně díváte na vodíkovou cestu? Zatím skeptici zdůrazňují, že vodík je hrozně nákladný a neekonomický.

Pokud bude přípustný jen zelený vodík, musíme vodík vyrobit z obnovitelných zdrojů. Spotřeba energie na výrobu jedné tuny vodíku je nějakých 55 megawatthodin, což je hodně. Na druhou stranu v roce 1996 stál kufříkový mobilní telefon přes 70 tisíc korun. Dnes ho dostanete za korunu, když na rok podepíšete smlouvu o využívání služeb. Technologie se prostě vyvíjejí. Jistěže vodíková technologie je nákladná, ale masivním používáním pravděpodobně dojde k poklesu. V Řeži dnes provozují ucelený systém od výroby vodíku až po jeho spotřebu a distribuci. Ty systémy v laboratorních podmínkách už jsou a rozšiřují se. Západní Evropa do vodíku investuje nemalé peníze, na všech konferencích vidíme nové projekty. Myslím, že dřív nebo později k masivnímu rozšíření vodíku dojde.

Ještě jsme nemluvili o nákladech na výstavbu a údržbu elektrické sítě.

Celkové investice naše a tří distribučních společností do sítě začínají na 29 miliardách v roce 2022 a postupně se sunou k 36 miliardám v roce 2030. Pochopitelně v dnešních cenách. V této sumě není zahrnuta prostá údržba, je to výstavba nových linek, kterých ovšem neplánujeme moc, a je to obnova. Odhadoval bych, že asi pětina těchto výdajů v každém jednotlivém roce půjde na vrub přechodu k nové energetice. Samozřejmě nějak bychom investovali i bez zelené tranzice, do prosté obnovy sítě. Stačí podívat se na Prahu. Když se v období 60. až 90. let kolem Prahy stavěly tři rozvodny, čítala Praha zhruba 1,1 milionu obyvatel. Dnes jich má 1,3 milionu, kolem hlavního města vznikly satelity...

Budete asi muset reagovat i na druhý solární boom, který se právě rozběhl.

Posílení sítí by šlo hlavně formou výstavby a posilování transformačních stanic. Sítě samotné by nárůst fotovoltaiky pravděpodobně vydržely, musely by se ovšem posilovat trafostanice. Solární panely se připojují do distribuce, my tu mluvíme o přenosové soustavě. Ovšem žádný velký park ve stylu, v jakém se stavěly do roku 2010, jsem v této nové vlně zatím neviděl. Loni byly největší přírůstky panely na rodinných domech.

Nicméně nedávno přijatá novela energetického zákona ruší povolovací řízení a vydávání licencí na projekty až do 50 kilowattů, což je až 100 panelů.

Může být. Ale kdo si dá na střechu výkon 50 kW? Na rodinný dům se vám tolik nevejde, na zahradu taky ne. Ta novela myslím není automat, po jejímž přijetí si každý nainstaluje 50 kilowattů. Podle mě to pomůže hlavně malým výrobním závodům, které mají někde na halách větší střechy a na nich ty panely mohou instalovat. Aktuálně máme boom proto, že loni vystřelily ceny proudu tak vysoko. Ve chvíli, kdy se cena stabilizuje, řekněme, na 120, 130 eurech za megawatthodinu, může kalkulace žadatelů a tím i skutečný zájem vypadat úplně jinak.

Vláda teď jedná o podpoře takzvané komunitní energetiky. K čemu ta povede?

Komunitní energetika stojí na aktivním zákazníkovi. Ruku na srdce: dosud jsme se o spotřebu příliš nestarali. Svět byl jednoduchý, elektřina stála korunu padesát za kilowatthodinu, všichni jsme spotřebovávali, kolik a kdy jsme chtěli, a nijak jsme se tím netrápili. Minulý rok ukázal, že jsme schopni se k problému postavit, že jsme schopni šetřit na plynu i na elektřině. Podstatou komunitní energetiky je, že si sám vyrobím, sám sdílím a kontroluji spotřebu. Dávám si pozor, abych, když už jsem si vlastní energii uskladnil do baterky, tu baterku použil v době, kdy je proud nejdražší. Podle mě je to velmi výhodný nástroj k optimalizaci spotřeby. Vstupuji tím aktivně do procesu výroby a spotřeby, ať už v rámci komunity, nebo sám.

Tak je to trochu komplikace, ne? Dřív jsme nekoumali, kdy co zapnout, a mohli svou pozornost věnovat příjemnějším věcem.

Musíme si zvyknout, že země a některé zdroje země nejsou nekonečné, že se k planetě budeme muset chovat trochu šetrněji.

Myslíte my v Evropě. Co zbytek světa?

Nemohu to moc komentovat. Ale bylo by fajn, kdybychom se k planetě chovali stejně na celém světě.