Loni se u nás narodilo nejméně dětí za posledních dvaadvacet let. To je špatná zpráva, která může mít mnoho důvodů. Jedním z nich – neříkejme však, že tím hlavním – může být fakt, že mladí lidé mají obtíže se sháněním bydlení. Nedostupnost bydlení je u nás jedna z nejvyšších v Evropě. Podle loňských dat stálo pořízení nemovitosti v Česku v průměru víc než třináct hrubých ročních příjmů. Za posledních pět let vzrostly ceny bytů dvojnásobně, v horizontu deseti let jde o trojnásobný nárůst. Byty jsou zkrátka moc drahé a jejich zdražování má obrovský náskok před růstem českých mezd. Příčinou všeho je dokola omílané tvrzení, že bytů je málo. Z toho důvodu jsou drahé i nájmy. A teď přichází kruciální otázka, zda by do takové situace stát měl uměle zasahovat. Aby porodnost zvýšil.

A stát zasáhl. Vláda spustila program dostupného bydlení, pod čímž se rozumí dotované nájemné pro některé skupiny lidí, které dostanou byty za nižší než tržní nájem. Tito vyvolení nesmějí vlastnit žádnou nemovitost a nesmí jim být víc než 35 let. Stejně tak mají dostupné byty sloužit některým veřejně prospěšným profesím, jako jsou zdravotníci nebo policisté, kteří kvůli práci potřebují bydlet v jiném kraji, než kde mají vlastní nemovitost. Cílová skupina tedy opravdu není úzká, protože pokrývá dohromady až dva miliony občanů včetně části střední třídy.

Ministr financí Zbyněk Stanjura ale tvrdí, že „stát nechce nastavovat závazná pravidla“ a že poslední slovo budou mít obce, které si určí, komu dotované nájemné přiklepnou. Když pomineme otázku, zda má stát takto uměle do trhu s bydlením zasahovat, nabízí se další logická otázka: Jak se to celé bude kontrolovat, aby se nakonec k levnějším bytům nedostávali ti, kdo je podle státních měřítek nepotřebují? Na to úplně jasnou odpověď nikdo nedává. Ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš jen řekl, že se „samozřejmě bude přezkoumávat, jak to, že je čerpán nějaký úvěr, když nejsou plněny podmínky“. Zřejmě tedy spoléháme na poctivost.

Držíme ženy doma

Už sám fakt, že by měl někdo dostávat nájemné pod tržní cenou jen kvůli tomu, že jde o mladého člověka nebo mladou rodinu, není úplně šťastný. Kýžený dopad na porodnost bude s největší pravděpodobností malý, protože zkušenosti a získaná data naznačují, že finanční pobídky velký posun tímto směrem nepřinášejí. Místo umělých státních zásahů by bylo lepším řešením „podpořit“ mladé rodiny tím, že nebudeme držet ženy roky doma, odkázané na rodičovský příspěvek, ale vytvoříme podmínky, aby se mohly dřív vrátit do práce a do rodinného rozpočtu zas přispívat. To znamená kromě zřizování různých dětských skupin hlavně zavádění zkrácených úvazků, což je v Česku stále obrovský problém. Zaměstnavatelé je nenabízejí, protože se jim nevyplatí, a zaměstnanci se z nich moc neuživí, protože české mzdy jsou příliš nízké. Dokud se z takového stavu nedostaneme, budeme zřejmě pořád spoléhat na to, že stát raději peníze mladým rodinám přes slevu na nájemném přerozdělí.

Zpět k dotovanému nájemnému a jak by se mělo financovat. Celé to stojí na spolupráci státu, obcí a soukromého sektoru, tedy developerů. Stát už prý vyčlenil asi dvě stě pozemků, na kterých obce mohou výstavbu dostupných bytů realizovat nebo odkupovat už postavené byty. A to tak, že stát obcím poskytne výhodný úvěr. Buď mohou stavět samy s podporou státu, nebo spolupracovat právě s developery, nebo dokonce mohou dostupné byty stavět sami developeři. Pro ně je to tedy dobrá příležitost, jak se dostat ke státní podpoře neboli dotaci. „Může to být řešeno dvěma způsoby. Buď dotujete ten výhodnější úvěr, nebo tam je nějaká menší subvence. V programu nájemního bydlení to vycházelo zhruba 50 na 50, spíš z  šedesáti procent k úvěrům,“ říká ministr Bartoš. V první fázi má do dostupného bydlení jít osm miliard korun z Národního plánu obnovy. To je náš „strategický plán“, díky kterému můžeme žádat o peníze z EU formou půjček a grantů na předem stanovené projekty a investice. Ovšem další peníze budou doplněny i ze státního rozpočtu. Bartoš už teď pro svůj resort žádá z rozpočtu na příští rok o čtrnáct miliard víc než letos, aby se dotované nájemné zvládalo financovat.

Na tom všem je nejvíc zarážející, že vůbec neřešíme v úvodu zmíněnou příčinu. Tedy to, že bydlení je nedostupné, protože bytů je málo a další se stavějí pomalu. V celém systému je příliš mnoho překážek. Povolovací proces pro rezidenční výstavbu je u nás nesmyslně dlouhý, trvá běžně sedm let, dochází k nekonečnému odvolávání se a zdržování. Developeři běžně vymýšlejí projekty a vědí, že klienti je koupí většinou až za deset let. Stejně tak do jejich plánů velkým dílem zasahují stále nové evropské regulace související s udržitelností, jako jsou požadavky na nízkou energetickou náročnost budov, používání udržitelných materiálů při výstavbě nebo správné chlazení budov. Je toho dost.

Místo toho, abychom odstraňovali regulace a překážky, chováme se jako vždy. Nalijeme do systému několik miliard, někomu umožníme platit nižší nájem a říkáme tomu zlepšování dostupnosti bydlení. Krásnou ukázkou toho, jak stát bez rozmyslu vyhazuje peníze a umožňuje lidem zvykat si na pravidelné dávky, je i příspěvek na bydlení. V roce 2022, tedy v krizovém roce vysoké inflace a drahých energií, vláda přišla s programem Deštník proti drahotě. Vyzývala lidi, aby se neupejpali a žádali o dávky, respektive o příspěvek na bydlení, protože není za co se stydět. A lidé se nestyděli a žádali. A nestydí se ani teď a stále žádají. Příspěvek lze totiž velmi snadno zneužít. Na dávku má nárok každý, jehož náklady na bydlení přesáhnou třicet procent čistého měsíčního příjmu. V nemálo případech si o ni zvykli říkat ti, kdo se nechtějí vzdát komfortu a opustit najatý byt, přestože žádnými finančními problémy netrpí. Takové přisátí se na stát ukazuje, že uvažování části společnosti je nemocné. Vyléčí se někdy?