Imponoval mi už tenkrát váš odchod z Babišových Lidových novin: vzdáleně mi to připomnělo náš, ale nucený odchod z Literárek na podzim 1967 – vy jste ovšem měli možnost zůstat, my měli jen možnost odejít, to znamenalo vyklidit redakci do poslední krabice. Pro týdeník ministerstva kultury stejného názvu, podobné grafiky, zkrátka pro „erárky“, jak se těm novinám tenkrát říkalo.

Někteří z vás, i výrazní novináři, z Lidovek neodešli. Moc by mě zajímalo, co si tom myslí dnes. Říkalo se, že na schůzi redakce Mladé fronty prý přišli muži, kteří se představili, jako že jsou ze „sekce červeného masa“… (z Kosteleckých uzenin, rozuměno).

Pak jsem žasl, jak se vám podařilo obnovit se dokonce na papíru s Týdeníkem Echo! Ale to hlavní, proč vás rád čtu, je, že umíte psát! Snad to je také nějaká vzdálená, přerývaná tradice „Lidovek vůbec“ – ano, už od roku 1898, kdy začaly v Brně vycházet Lidové noviny. Už tam přece psali i literáti... A dnes? Vaše paní Matějčková je paní filozofka! Váš pan Peňás je pan spisovatel! Kdo z vás to má, řekl by pan Paroubek…

Píšete ostře a mě potěšuje třeba i nesouhlasit s texty, které jsou dobře napsané. Přečtu si je dvakrát, pana Daniela Kaisera třeba i třikrát. Mne ostatně vždycky víc zajímali ti, kteří si mysleli a psali něco jiného, než jsem si myslel já, než se mnou souhlasící, přikyvovači a adorátoři. Dnes bych řekl, že pro politika to není zrovna dobré nastavení. Ale pro mne to dobré bylo a už zůstane. Jsem víc psavý než vůdcovský typ. A pak: máte smysl pro dějinný rozměr toho, co se děje ve světě a u nás. To většina periodik nemá anebo odbývá. Nebo ani neumí.

Takže vás rád zdravím, k čemuž mne vyzýváte. Představte si, že mám známé, sami píší, a i dobře, a ti určitě mně udiveně říkají: Ty je můžeš číst? Ti jsou přece tak napravo! Pravičáci! Vždy mě podobné nálepky rozesmutní. Nejde to bez nich? Přičemž bychom měli mluvit jasně, pojmenovávat, třeba také ostře, vysvětlovat, ale nálepky?

Co je vlastně nálepka? Jak, čím se liší od pojmenování? To mně vrtá hlavou. Nálepka je už intencionálně zbraň, má někoho, něco poškodit. Zranit. Střelba od boku. Onálepkovaný je pak ten, kdo se musí bránit, že ne, že takoví nejsme, nejsem… Musí se bránit, a to už je vždy nevýhoda. Nálepka se často pozná už z dikce. Zkratkově, jedním nebo dvěma slovy zevšeobecňuje – tedy bez kontextů.

Pojmenovávání usiluje poznat, odlišit, najít rozdíl, rozdíly. Pojmenování v sobě obsahuje otázku, tím, že slovo, slova, často adjektivum, dává do souvislostí, byť i přímo nevyslovených. Nesnese se s celosvětovou mánií za každou cenu zkracovat. Právě tato mánie je v době mnohačetných krizí pociťována zřejmě až nutkavě.

Přeji redakci, ať ostře, ale přesně pojmenovává, vysvětluje, zasazuje do kontextů v prostoru i v čase. A pěstuje žánry (váš skvělý zahradník!), jak tomu bylo v těch nejlepších Literárkách. To je můj vzkaz, vzkaz starého zbrojnoše.

Echo je ozvěna. V ozvěně je už i odstup. A pak také: ozvěna se ozve ne jednou, ale i několikrát! To vyzývá k reakci rozvážné, k rozvaze. A to je zárodek, možná, i moudrosti. Tu vám přeji – nad vřavou dnů.