Jedu ze slováckých Babic do Bzence a Hodonína, jsem na nové dálnici, otevřené teprve před Vánoci, skoro sám, a tak jedu fofrem, užívám si volné cesty. Po cestě po přetížené D1 se uvolňuji, sleduji postupný úbytek vozů: za Kroměříží, od sjezdu na Zlín, už nepotkávám skoro žádné auto. Jsem tu sám a čtyři pruhy. Ale není to zbytečně mnoho? Proč stavíme tak velké silnice do míst, kde se kloudně nevyužijí? Proč se neinspirovat třeba v Sasku?

Když přejedete hranice za Chrastavou a zamíříte na Löbau a Budyšín, stačí všem tři pruhy: vždycky po čtyřech kilometrech se střídá strana, která má pruhy dva a která jeden, takže je kdykoli čas předjet kamiony a nahonit trochu času. Proč něco takového, bezpečného, spolehlivého, dostačujícího, nezavedeme také u nás?

Jeho slova také mají voliče ubezpečit, že Kupka není politik na jedno použití, že naopak uvažuje v delších časových horizontech a že v silně automobilové zemi (jak jinak, když její největší podnik vyrábí právě auta) se myslí na motoristy. Potenciálně se tak bude mířit i na voliče strany téhož slova s velkým písmenem na začátku. Konkrétně Kupka říká, že základní dálniční síť chce mít hotovou do roku 2033 – a pak prý bude čas začít ji dále rozšiřovat.

Je fakt, že krajská města jsou u nás pospojována málo, vlastně jen vlaky, což by sice mohlo stačit, ale i tak je problém, že večerní spoje neexistují, takže například nemůžete vyrazit do divadla dejme tomu do Jihlavy a moci se pak snadno vrátit domů do Brna, Budějovic nebo Hradce. Ale neexistence takových spojů také odráží to, že našinci pořád málo migrují zemí v jiných směrech než mezi oběma největšími městy. Možná panuje přesvědčení, že více spojů, respektive více individuálních spojů, ochotu cestovat mezi dalšími sídly výrazně zvýší, a tak se zvýší také obrat mezi nimi a například ochota lidí pracovat jinde, než kde momentálně bydlí. Ostatně v současnosti je načata dálnice mezi Hradcem Králové a Libercem, která vytváří základní potenciál na okrouhlou dálnici mezi všemi krajskými městy na okrajích státu (třeba mezi Pardubicemi a Ostravou přímo, nikoli oklikou přes Olomouc). A taky by se snesla dálnice ze severu na jih (a vice versa), která by spojila Hradec a Pardubice s Jihlavou – třeba. To všecko si lze při pohledu do mapy snadno představit.

A pak je tu realita: jaký dopad mají dálnice na prostor, v němž žijeme – přesněji řečeno na naše duše. V touze rychleji se pohybovat se o tomto asi mnoho nepřemýšlí. Já teď ale přece jen víc, jelikož mám najednou osobní zkušenost se stavbou dálnice přímo za domem. Léta jsem sledoval, jak za bratrovou zahradou a domem roste dálniční nájezd na nový úsek D55 z Olomouce do Hodonína a jak opodál, hned za polem a hřbitovem, jímž pole končí, bují sama dálnice. Dokud se stavělo, nic se vlastně nedělo – moje představivost o tom, jak výsledek naruší krajinný klid, byla slabá. Mezi Babicemi a Kudlovicemi se jezdilo po starých cestách, z babických nížin říčního povodí Moravy se dalo krátkou milou procházkou dojít do kudlovických vršků k prvním vinicím, jež se v těchto místech začínají zvedat nad okolím. Naposledy jsme to s dětmi stihli loni v babím létě.

Teď už to nepůjde. Staré cesty jsou přeťaty novou a nebožtíkům hučí za hlavou auta. Klid zmizel. Už se nemůžu za domem večer v klidu vyčurat ke stromu a hledět k večernímu či rannímu obzoru k majestátu Buchlovských hor, aniž ho rozstřelují světla z jedoucích aut. Je v tom cosi výsostně duchovního: v kraji spojeném s Velkou Moravou, jejím hlavním sídlem Weligradem, s odkazem Cyrila a Metoděje – protože nedaleko odtud stojí Velehrad, jehož poutní cesty také přeťala nová, dychtivá spojnice – starou víru vystřídala ta nová: víra ve spěch, v kvalt, v rychlost a fofr. Škoda. Přece jen bych se zkusil porozhlédnout po Evropě a inspirovat se tím, jak to řeší jinde. Třeba zrovna v Sasku. Tři pruhy stačí. Fakt.