Možná je dobré si připustit, že nevíme vždycky, co potřebujeme

Uvězněni v očekáváních

Možná je dobré si připustit, že nevíme vždycky, co potřebujeme
Uvězněni v očekáváních

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Ten a ten (případně ta nebo to či ti) „nemůže za vaše posraný životy“. Tahle sžíravá hláška se stala pevnou součástí zdejšího diskurzu, poprvé byla, myslím, použita místní Antifou směrem k českým rasistům (Cikáni nemůžou za vaše posraný životy!), během let se v roli toho, kdo „za to nemůže“, vystřídalo mnoho lidí, skupin, jevů. Ty „posraný životy“ jsou ale konstantou, jejich existence je nezpochybnitelná, proměnlivá je jenom skupina těch, kdo je žijí. Ten skutečný viník ale dál zůstává neznámý. S mírnou nadsázkou by se dalo říct, že k jeho odhalení dospíváme procesem postupné eliminace, vysvětlujeme si, kdo za to nemůže (Romové, uprchlíci, Havel, Klaus a další a další), až vyčerpáme všechny, kdo za to nemohou, budeme moci konečně ukázat na viníka: To je on! Snad to ty „posraný životy“ napraví.

V tom internetovém sloganu se dá vidět zkratkovité vyjádření mechanismu obětního beránka, jak ho popisoval v posledních letech velice čtený francouzský myslitel René Girard. Je to – velmi zjednodušeně řečeno – mechanismus, jehož pomocí se nastoluje rovnováha ve společnosti destabilizované nenaplněnou touhou. Povaha té touhy je mimetická. To znamená, že nevychází odněkud z hloubi lidské duše, není vyjádřením „autentického já“ toužícího jednotlivce. Podle Girarda vzniká prostou nápodobou, člověk k něčemu upíná svou touhu, protože ji tam upnuli i jiní, právě kvůli tomu pak ta touha nemůže být naplnitelná, aspoň ne pro všechny. To do společnosti vnáší narůstající tenzi, jež ji existenčně ohrožuje. Společnost pro to najde obětního beránka, toho, kdo „může za naše posrané životy“, a obětuje ho, tak aby se již nemohl vrátit, mstít se nebo dožadovat spravedlnosti (obávám se, že existuje jediný způsob, jak tohoto výsledku dosáhnout). Tou obětí se nashromážděná tenze vybije, do společnosti se vrátí jakás takás rovnováha a celý cyklus může začít nanovo. Není to zrovna nadějeplný pohled na svět, Girard, který v dospělosti konvertoval ke katolicismu, věřil, že křesťanství, Kristova oběť, ukazuje, že ten cyklus je možné přerušit, vystoupit z něj.

Giuliano Amidei (1446–1496): Bičování Krista. - Profimedia.cz

Destruktivní síla nenaplněné touhy, nenaplněných očekávání je tématem mnoha dalších autorů, kteří právě v ní vidí potenciální hrozbu i pro současný Západ, společnost, v níž se podle mnoha kritérií vede ten nejbezpečnější, materiálně nejzajištěnější život v zaznamenané historii. Nemusí to ale moc znamenat, pokud lidé, kteří v ní žijí, čekali víc, a třeba ani to „víc“ nedokážou přesněji popsat. Revoluční změna – například podle britského publicisty Willa Storra, autora knihy Hra o status (Status Game) – nepřichází v zemích nejchudších, v nejtvrdších tyraniích, tam, kde nerovnost mezi nejmocnějšími a bezmocnými je obrovská, ale tam, kde se rozevírají nůžky mezi očekáváními a realitou především mezi příslušníky elit a lidmi, kteří věří, že by k elitám měli patřit. A k něčemu takovému na současném Západě (v různých zemích v různé míře) také dochází. Vysvětluje se to různými způsoby, například často citovaný specialista na matematické modely Peter Turchin píše o nadprodukci elit – v situaci, kdy se výrazně rozšířila možnost získat elitní vzdělání, nemůže vzdělání samo o sobě zajistit příslušnost k elitám jako dřív, což vede k frustraci a bojům uvnitř elitní vrstvy (podle Turchina právě tenhle boj o status pohání současné kulturní války).

Společný pocit ohrožení

Známý americký komentátor David Brooks psal v lednu letošního roku o posunu americké mentality od individualismu ke kolektivismu, založeném ovšem na nepřátelském vymezování se. Komunalismus jednadvacátého století je specifický. Pro začátek je velmi politický a sociálně uvědomělý. Ať už jste na MAGA pravici, nebo mezi bojovníky za sociální spravedlnost nalevo, je pro vaši identitu definiční, že se vnímáte jako člověk, který stojí proti dominantním strukturám společnosti. Skupiny na obou stranách politické rozdělení nedrží při sobě sdílené sympatie, ale společný pocit ohrožení a zkušenost kolektivního útlaku. Komunální kultura dneška je založena na sdíleném přesvědčení, že společnost je rozbitá, systém je prohnilý, pravidla jsou cinklá, nespravedlnost převládá a všechny nás chtějí dostat zkorumpované elity. Existuje v pravicové a levicové verzi, které ale sdílejí manichejské vidění svět my versus oni.

Francouzský historik a filozof René Girard (1923–2015). - Profimedia.cz

Brooksovi se, myslím, podařilo popsat jeden významný aspekt kulturních válek (jistě výraznější třeba ve Spojených státech než v Česku): jsou formou boje o moc a zároveň o to, kdo má právo připadat si jako „člověk, který stojí proti dominantním strukturám společnosti“. Protože od tohoto postavení se odvíjí status, víme přece, že hlásat neohroženě pravdu proti většině a proti moci je odvážné a správné, je to hodno nejvyššího respektu. Pro nemálo lidí, zejména z řad těch, kdo rádi ventilují svoje názory na sociálních sítích, je dosažení téhle pozice žádoucí meta. Jenomže všichni uchazeči o status osamělého spravedlivého odvážně čelícího nemyslícímu davu nemohou být uspokojeni, nikdo nechce slyšet, že si svůj útlak jenom namlouvá, že je ve skutečnosti součástí utlačující „dominantní struktury“. Také proto mohou bitvy kulturních válek být tak zuřivé a absurdní zároveň.

Pro významnou část bojovníků v nich totiž nejde o konkrétní předmět sporu, ale o snahu zabránit zpochybnění toho, co považují za definiční pro svou identitu. Centrální otázky každého sporu pro ně mohou znít: Kým jsem? A pokud nejsem tím, za koho se chci považovat, a přesvědčuji o tom svět, tak jsem tedy kdo? A to jsou přece životně důležité otázky, možná v něčem i život přesahující. Těžko se v nich uznává omyl, zvlášť v současnosti, kdy se klade velký důraz na právo být přijímán tak, jak se sám definuji, být viděn tak, jak toužím, aby mě druzí viděli. A člověk, který sám sebe definuje jako odvážného bojovníka proti „stádem“ přijímaným lžím a proti arogantní moci, se potřebuje zbavit konkurence, nejenom z té druhé strany, ale i mezi svými – může to být jedna z příčin zuřivých a někdy dost legračních vnitřních bojů, v nichž se ti nejčistší a nejpravověrnější vypořádávají s různými úchylkáři, dá se v tom vidět i forma toho obětování, prováděného ovšem (aspoň zatím) nekrvavě.

Velí jim tak jejich touha, neochvějné (byť třeba ne přesně artikulované) přesvědčení, že tak dosáhnou naplnění svojí základní potřeby. A touha je dnes často jaksi absolutizovaná. Není vnímána s tou Girardovou skepsi, jako něco vzniknuvšího také nápodobou, přebíráním cizích vzorů, ale jako to nejautentičtější vyjádření jednotlivce. Každý přece nejlíp víc, co potřebuje, a kdo se naplnění té touhy staví do cesty, anebo jenom vyjadřuje pochybnosti, vážně se proti němu provinil. Jistě se v tom dá vidět reakce na časy, kdy ty touhy a potřeby byly sešněrovávány různě definovaným zájmem společnosti, jejími striktními normami, které každému (nebo aspoň většině lidí) přidělovaly jeho místo. Je ale možné, že ta osvobozená touha člověka uvězní jiným způsobem, uzavře ho do klece očekávání. Naučí ho být jejich „auditorem“, průběžně a detailně je porovnávat realitou, což ho fakticky motivuje shledávat skutečnost nedostatečnou. A ona jistě je, pro každého aspoň v něčem.

Jenomže v situaci, kdy nenaplněnosti touhy, neuspokojení potřeby je přisuzován výrazně větší význam, může být důsledkem toho také výrazně větší frustrace. Navíc ten účetnický přístup k touhám a potřebám může být účinnou překážkou jejich naplnění. Přistupovat třeba ke vztahu se seznamem požadavků v ruce, soupisem potřeb, jejichž uspokojení je potřeba průběžně kontrolovat a z nenaplnění vyvozovat důsledky, může vážně ohrozit schopnost jedince udržet vztah. Podle jednoho psychologického výzkumu existuje nepřímá úměra mezi tím, jak často si člověk klade otázku, zda je šťastný, a mírou jeho schopnosti štěstí prožívat. Rozhodně tím netvrdím, že by lidé neměli toužit a místo toho by se měli spokojit s tím, co mají, poslušně stát, kam je společnost postavila, atd. Troufám si ale říct, že by nám asi prospěla větší schopnost připustit si, naše definice potřeb a tužeb nejenom nemusí být závazná pro svět, ale může se v něčem i míjet cílem, že nejsme jedinou autoritou, která je dokáže definovat.

Nikde není psáno, že jejich naplnění vždycky a nutně přinese to, co si od něj slibujeme. Lidé si dlouho a dlouho vyprávějí příběhy o těch, kdo dosáhli, čeho chtěli, a nepřineslo jim to nic. Asi to vychází z nějaké zkušenosti. A když už jsme u té zkušenosti. Když si vzpomenu, po čem všem jsem kdy toužil, o čem všem jsem věřil, že to potřebuji, tak nemůžu říct, že by uspokojení všech těch nároků udělalo můj život smysluplnějším a naplněnějším, že bych vždycky věděl nejlíp, co by se s ním mělo stát.

Známý psycholog Viktor Frankl napsal, že to nejhorší, co člověka může potkat, je absence smyslu. To upínání se na vlastní očekávání, v naději, že smysl se objeví, když budu mít všechny položky na seznamu potřeb odškrtnuté, může takovou absenci navodit. Tím, že přehnaná očekávání mohou takhle definovaný smysl učinit nedosažitelným i tím, že ten příslib může být v něčem falešný. Kdo by v takovém případě mohl za naše „posraný životy“?