Postavit vládu na široké koalici stran, které mají ve svých krajních proudech neomarxisty a na opačném pólu neokonzervativce mísící se s levicovými liberály, progresivisty, konzervativci, eurofederalisty s reformisty hájící v Unii autonomii národních států, muselo přinést neakceschopnost, zmatky a někdy i chaos.

Vláda Petra Fialy vznikla jako důsledek boje proti něčemu a zcela nepřekvapivě těžko může prosazovat srozumitelnou konzistentní politiku. Ostatně je to případ i prezidenta Petra Pavla, který byl volen proto, aby nebyl zvolen Andrej Babiš. Nemožnost hlavy státu vystoupit s výročním projevem ke vzniku republiky přesahujícím parametry slohové práce studenta průměrného gymnázia ani s podporou nové sady poradců je další potvrzení, že máme marketingového prezidenta. Pro mnohé zůstává útěchou a omluvou představa, že ten druhý by byl horší. Více zatím nic.

Vládě je třeba přiznat, že se jí přes chmurné představy z jara zřejmě podaří udržet schodek státního rozpočtu na 300 miliardách korun nebo pár miliardách nad, pomohla inflace, kterou zaplatili lidé, ale nehrozí 500 miliard, jak se obávali někteří ekonomové. Je to úspěch v duchu Není to tak strašné, jak jsme čekali. Horší je to s úsporným balíčkem „za pět minut 12“, který byl odbornou veřejností přijat se skepsí a rozpaky pro bezzubost. To horší přichází v posledních dnech. Nedávno oznámené záměry, které vycházejí z ministerstev, jsou vysloveně útokem na svobodu občana a jeho soukromí. Nejprve přišel šéf Pirátů Ivan Bartoš s novou regulací pro nájemní smlouvy, lidovecký předseda Marian Jurečka přišel zase s nápadem, aby zaměstnanci věděli vzájemně o výši svých platů, nebo s dalším prolomením bankovního tajemství, které by po finančních úřadech mohly chtít i úřady práce.

Regulace, kontrola, rovnostářství, socialistické řízení společnosti, které se nakonec projeví hospodářským úpadkem. To, co vymýšlejí ministři, je ryzím levicovým populismem. Předstírají, že napraví diskriminaci, bytovou krizi, zneužívání sociálních dávek. Ve skutečnosti jsou represivním státním nástrojem. V čele vlády přitom stojí předseda nejsilnější strany, která se v ekonomických, ale i společenských otázkách deklarovala jako pravicová, hájící svobodu jednotlivce a omezování zásahů státu do života občana.

Hlavním motivem vlády je evidentně dovládnout do konce řádného volebního období. Nedovolit, aby se k moci opět dostal Andrej Babiš. Potvrzením této strategie je sestavení společné kandidátky ODS, TOP 09 a lidovců, přitom těžko budeme na jedné kandidátce pro evropské volby hledat tak protichůdné kandidáty, jako je eurofederalista Luděk Niedermayer a reformista Alexandr Vondra, který svým úspěšným bojem proti normě Euro 7 přispívá, aby automobily zůstaly přístupné i sociálně slabším vrstvám, a stal se nejvýraznějším českým europoslancem v historii. Kolega Martin Weiss v našem podcastu Echo Porada to dokonce nazval důkazem popření demokratické politiky, protože tak vedení Spolu říká: Můžete volit, koho chcete, a ono je to nakonec jedno.

Logika Spolu a Petra Fialy je pochopitelná, nechce oslabovat protibabišovskou koalici hlavně do příštích voleb. TOP 09 i lidovci se v průzkumech preferencí potácejí nad kritickou hranicí 5 procent a rozpad Spolu přináší riziko propadnutí jejich hlasů, které by posílily opozici. Kardinální otázka je, zda Petr Fiala a jeho ODS nepokládá na oltář obětí až příliš ze své politické identity, ale také zda po něm existuje významná společenská poptávka.

Do aktivního dospělého života přichází generace, které nesvobodu, omezování, příkazy, řízení a kontrolu životů nezažily. Možná se o tom doslechly jen v hodinách dějepisu, jsou to pro ně jen slova bez prožitku, zaměstnává je klimatická změna, bojí se zániku světa, ze kterého viní bezohledný život předchozích generací. Odmítají jejich zkušenosti i vzdělání. Dorůstá více a více mladých lidí, kteří nevěří mezilidským a partnerským vztahům, institut rodiny zažili jako nefunkční model, pochybují o své identitě, dost často nevěří ani sobě. Vytrácí se všeobecně sdílený základní systém společenských hodnot, vědomí elementární společenské shody. Přichází doba, a doufejme, že jen dočasně, nenázoru. Politický program už nehraje roli jako kdysi, politika osobnosti nepřitahuje, protože většinou každého ve vrcholných funkcích osobnostně zničí a nejtěžší je mít svou představu a něco změnit.