Vít Rakušan, předseda STAN a ministr vnitra, si trochu naběhl. Stane se. V reakci na výsledek slovenských voleb se pokusil "vyvodit poučení", sepsal ho a zveřejnil na Twitteru (vlastně na X). Podařilo se mu tak, oblíbenou floskulí řečeno, rozpoutat debatu. Pravděpodobné ovšem debatu jiného typu, než bylo ministrovým úmyslem. Ve způsobu jeho komunikace někteří lidé viděli nikoliv pokus vyjádřit se k nějakému problému a hledat jeho řešení, ale nezamýšlenou ilustraci toho problému.

Rakušan napsal: "Výsledek slovenských voleb je pro nás varováním i poučením. Obavy lidí, kteří žijí na okraji zájmu, nemusejí mít reálný základ, ale nejsou proto méně skutečné. Pokud chceme v Česku udržet liberální demokracii, musíme vysvětlovat její výhody i těm, kdo z nich neprofitují, nebo jen málo. Lidem ve vyloučených lokalitách, lidem chudším, zklamaným. A vytvářet společnost odolnou vůči strachu."

Vůbec nechci zpochybňovat Rakušanovy úmysly, v tom twitterovém statusu vyzývá lidi - zřejmě ty lépe situované, příslušníky elit a další, kdo výhody liberální demokracie užívají, aby se snažili mluvit s těmi na druhé straně dělící linie, ať už ekonomické, politické, kulturní. Snažit se o takový rozhovor je - beze vší ironie - záslužné. Jenomže se to asi nedá dělat takovým způsobem, respektive dá, ale těžko to pak k něčemu povede. Hodně lidem přišla Rakušanova výzva jako "hraběcí rada" odtržená od všední reality. Vyjádření naivní představy, že člověk, který třeba žije ve značné chudobě, ze všeho nejvíc potřebuje, aby mu nějaký dobře mínící hodnostář vysvětloval, že se ve skutečnosti nemá tak strašně.

Nemám ale za to, že za rozšířením konspiračního nebo nějak protisystémového smýšlení byly jenom ekonomické a další materiální důvody. To bychom na tom vlastně byli ještě dobře, protože by pak stačilo je nějakým způsobem vyřešit nebo aspoň zmírnit a zařídit, aby se všichni ti lidé měli trochu líp a to konspirační myšlení a především vztah ke světu, jehož je symptomem, by pak zmizely. Obávám se, že to tak není. Stejně tak mám dojem, že by situaci mohlo výrazně změnit to trpělivé vysvětlování a vůbec komunikace, lidský kontakt, po nichž volá Vít Rakušan. Nebo přesněji. Mohly, ale musely by vycházet z nějaké jiné premisy.

To přesvědčování a oslovování nemůže být infantilizující. Není velký rozdíl v tom, když se o nějakých lidech nebo vrstvě lidí opovržlivě mluví jako o beznadějných "dezolátech" nebo jako o de facto pacientech, kteří akutně potřebují empatického doktora - tedy mě -, jenž je s pochopením vyslechne a vymyslí pro ně vhodnou léčbu. Dělá se z nich tak pasivní objekt bez autonomie a s ní související důstojností.

Vůbec netvrdím, že je nutno mluvit - třeba o těch konspiračních teoriích - s úctou, taky nehodlám nadále mluvit o tvrzeních, která mám za, řekněme, strašidelné pitomosti, jako o zajímavých názorech, které si zaslouží širokou pozornost a debatu. Spíš mám na mysli vykročení za to pedagogické nebo medicínské vnímání. Nejenom proto, jak může působit na objekty všech těch lékařských a učitelských snah. Ale kvůli tomu, že je vyjádřením nějakého sebeklamu. Snahy utvrdit se v tom, že "nemocní" jsou jenom ti druzí. Možná jsou. A my jsme taky. Akorát symptomy můžeme mít různé (a jistě, třeba i různě závažné). Vít Rakušan psal o "společnosti odolné vůči strachu", vyznívalo to ale, jako kdyby se tu bál jenom určitý typ lidí. A úkolem "nebojsů" je jim to rozmluvit. Cesta k nějakému aspoň trochu smysluplnému dialogu s těmi, koho jako výhradní nositele strachu vnímáme, je připustit si a možná i říct jim, že se bojíme taky.