ÚHEL POHLEDU: Že se dá puzení některých jedinců nechat se ponižovat zpeněžit, dobře vědí specializované pracovnice. Ale využít téhož jevu bezkontaktně, vydělat balík a ještě se dobře najíst, to už chce nějakého fištróna. Prokázaly ho autorky projektu Race To Dinner („Rasa k večeři“) z Denveru, které za úplatu degradují bílé liberální ženy, byť tedy pouze orálně.

Obě podnikatelky, etnická černoška a Indka, parazitují na americkým bělochům intenzivně vnucovaném pocitu viny za dějiny, na kterých se ovšem nepodíleli. Ten ale vywokovaná část společnosti sdílí, nebo to aspoň přesvědčivě předstírá. O co jde? Dámy prodávají bílým liberálním ženám možnost nechat se pozvat na večeři, během které jim vysvětlí, že jsou rasistky.

Klientky někdy předvedou trestuhodně málo sebezpytu a na nic špatného si nevzpomenou. Ha! „Nevědět o vlastním rasismu je bělošská klasika,“ mají je podnikatelky prokouknuté skrznaskrz. Je totiž podprahový, touha bílého jedince utlačovat a vylučovat internalizovaná a boj s vlastní bělostí z principu věčný.

Že se nejedná o ojedinělý výron chorých myslí, ale o rozšířený a akceptovaný způsob přemýšlení o sobě i o světě, dokazují frekventantky, v jejichž životopisu by rasistické tendence nenašla snad ani španělská inkvizice (adoptovaly černošské děti, mají černošské partnery, zaměstnávají černošské spolupracovníky atd.). Přesto mají pocit, že morálně selhávají. Když ho nemají, je jim vysvětleno, že by ho mít měly. Kýženým výstupem příjemně stráveného večera jsou účastnice rozložené na vzlykající prvočinitele.

S bílými muži mimochodem (a bílými republikánkami) podnikatelky pohovořit nechtějí, neboť usoudily, možná moudře, že tyto dvě kategorie jsou stejně ztracené. Projekt funguje řadu let a je tak úspěšný, že cena za ponižovací party z původních dvou a půl tisíce dolarů stoupla na pět tisíc. Dobrou chuť!

Za několik dní skončí Měsíc černošské historie. Je poměrně zvláštní naznat, že protibělošský rasismus je jediný rasismus na vzestupu. Afirmativní programy, povinná rovnost výsledku, ne šancí, školní akce s vyloučením bílých dětí, aby minoritám nekazily odpoledne, nebo kvílení na sociálních sítích nad situacemi domnělé mikroagrese (třeba že bílá osoba složila, anebo také nesložila černé osobě kompliment; kompasy k hladkému pohybu běžnými situacemi byly ceremoniálně spláchnuty a je známo, z čeho se dá uplést bič) – to je stará, ale stále oblíbenější vesta.

Rasismus naruby ale skýtá i jedinečné byznysové příležitosti, jak dokládají movité voličky demokratů nechávající si naplivat do obličeje. (Pořád tedy přemýšlím, co je k tomu vede – jediný ospravedlnitelný důvod je snad rozšíření sbírky bizarních zážitků, které všichni na své cestě životem chtě nechtě nasbíráme, ale jen skuteční mistři jsou schopni a ochotni se pro perly do bahna potápět dobrovolně.)

Race To Dinner je sice populární, ale rozhodně ne ojedinělý projekt svého druhu. Podniků adresujících domnělou bílou vinu je tolik, že sociální masochista musí chrčet blahem. Od veřejných projektů a akademiků po postavy typu kartářky Jolandy. Přiznám se, že pro ty mám slabost, na rozdíl od sucharů za katedrou. Taková koučka jménem Wanda mě vyloženě upoutala tvrzením, že svalová hmota bělochů je přirozeně rasistická, ale ona ji to dokáže odnaučit. Jak se tohle dělá? Kdybych měla o podobné služby zájem, jdu za Wandou.

Je to nejspíš svalová paměť, co mě jako bumerang – ach, omlouvám se za kulturní přivlastnění, to víte, jsem jen běloška s internalizovanou touhou utlačovat a vylučovat – vrací zpátky k Rase k večeři. Agilní duo totiž dovedlo přijít s atraktivní nabídkou také pro černošky, Hispánky, americké Indiánky a další marginalizované ženy a dívky (pomohou jim s „hledáním autentického já ve světě, ve kterém jsou v podstatě neviditelné“). A to se mi zase líbí. Schopnost obrat úplně všechny je doklad skutečné inkluzivity.