Podzim kvalitních žen

Ne, nejde tu o naplnění kvót kulturních tipů, žádná žena zde nebude pouhým tokenem, je to prozaičtější: tento podzim ženám prostě přeje, ať už jde o posmutnělé písničkářky, nebo nyní dámy poněkud… víc do zábavy! „Způsob, jakým se oblékám, je pro mě možnost, jak se vyjádřit a zaujmout místo“, říká Amy Taylorová, zpěvačka a textařka kapely Amyl and the Sniffers. „Je to v mnoha ohledech agresivní, protože většinou je to prostor, kde dominují muži, a já jsem agresivně ženská, jako že: Tady jsou moje prsa, koukejte,“ dodává rozpustile. Rajská hudba pro mé uši! Kdyby vám tenhle sympatický způsob sebeprezentace snad nikoho nepřipomínal, singl Chewing Gum z chystané nové desky Cartoon Darkness už nepřipouští pochyby: stal se zázrak, Amy je novodobou Debbie Harryovou. „Myslím, že moje reakce na svět, ve kterém žijeme, způsob, jakým reaguji na cokoli, co mi připadá těžké, je sklopit hlavu a udělat z toho zábavu,“ přibližuje Taylor svou životní filozofii v rozhovoru pro server The Line of Best Fit. Amyl and the Sniffers nedělají kdovíjak vysoké umění, ale jednak si to uvědomují, a především: dosáhnout téhle úrovně splašené energie není zrovna snadný počin. Zábava není sprosté slovo, Amy and the Sniffers to dobře vědí a zmocňují se bezstarostnosti svých předchůdců, třeba Yeah Yeah Yeahs, nejlepší rockové kapely s ženskou zpěvačkou posledních dvaceti let.

Kelly Lee Owensová tolik nekřičí, vokály jsou, jak naznačuje název desky, skutečně spíš snové a melancholické. Její čtvrtá deska je zatím posluchačsky nejvstřícnější, ale ani pop nemusí být nutně pejorativní pojem. Kelly Lee Owensová by se svým novým albem Dreamstate okamžitě mohla předskakovat na nějakém budoucím turné Depeche Mode (z toho beatu v písni Love You Got muselo Davidu Gahanovi poskočit srdce). Bere si to nejlepší ze současné taneční klubové scény, zároveň se díkybohu vyhýbá únavnému tematizovaní jejích aktuálních „hitů“: přehnaně urputnému intelektualizování obyčejné pudovosti, falešně moralistických obžalob hédonismu, jakési podivné dnešní mantry o tom, že svůj smutek si máme vytančit na parketu. Vrací elektronickou hudbu do jednodušších časů, kdy o „pouhé zábavě“ ještě nebylo nutné psát akademické eseje, jen aby se naše provinilé potěšení něčím ospravedlnilo. Naprosto ideální podzimní deska: chodit ven mezi lidi se vám chtít nebude, rozvlníte se doma. Nejsvůdnější tanec je totiž stejně vždycky ten, u kterého nepřemýšlíte, jak ho co nejlépe zachytit na sociální sítě.

Amyl and the Sniffers: Cartoon Darkness, VGM, vyšlo 25. října. Kelly Lee Owens: Dreamstate, dh2, vyšlo 18. října.

Železniční žal

„Málokdo z nás si dovede představit pohled směrem k Vyšehradu bez tří oblouků železničního mostu. Je mnoho důvodů vzdát hold této památce, která mnohé z nás provází od dětských let a spojujeme s ní osobní i společenskou paměť,“ soudí Magdalena Juříková, ředitelka Galerie hlavního města Prahy. Na výstavě uvidíte i nový soubor výtečných fotografií Karla Cudlína. Ten vznikl na výzvu Revolver Revue, která iniciovala akci na podporu petice Nebourat volající po záchraně mostu. Pro každý případ raději doporučujeme jít se s mostem rozloučit.

1 2 3 – 123 let železničního mostu, Praha 5, Kobka 17, do 24. 11. 2024.

Kultura opět umírá

V rámci studentského programu Media Mondays se v Praze představí Laura Snapesová z deníku The Guardian, jedna z hvězd hudební publicistiky. V konverzaci s publicistou Milošem Hrochem bude dlouholetá externí přispěvatelka vlivného webu Pitchfork hovořit i o tom, jak údajná krize současné poctivé žurnalistiky dopadá na její práci a rutiny v redakci. Prekarizované kulturní novinářstvo to opravdu nemá lehké. Čeká nás tedy asi značně jímavý poslech, ale i takový je třeba. Doufejme, že si tuzemští vedoucí kulturních rubrik budou dělat pečlivé poznámky.

Diskuse s Laurou Snapesovou, Praha, Smetanovo nábřeží 6, IKSŽ na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (místnost č. 215), 4. 11. 2024 od 18.30.

Vlasák čte Bídníky

„V žádném jiném díle není tak logicky a srozumitelně vysvětlena porážka Napoleona u Waterloo. Nikdy nikdo nepopsal tak sugestivně pařížské podzemní město. Filmové verze zná téměř každý, ale troufám si říct, že knihu samotnou málokdo četl,“ myslí si Jiří Buřič z vydavatelství Tebenas, kde vůbec poprvé vychází kompletní román Victora Huga Bídníci jako audiokniha. 1560 stran původní předlohy v překladu Zdenky Pavlouskové (z roku 1975) načetl herec Jan Vlasák, výsledkem je převyprávěný příběh s monumentální stopáží 68 hodin. Mluvil tu někdo o dlouhých zimních večerech?

Victor Hugo: Bídníci, nakladatelství Tebenas a Nemohujinak.cz, čte Jan Vlasák, 68 hod.