Po strašných zločinech, jako bylo vraždění na pražské filozofické fakultě, se často apeluje na to, aby nevedly k zásadní změně života společnosti, aby logická snaha zabránit tomu, aby se něco podobného už neopakovalo, nevedla k tomu, že se dominantními organizačními principy společnosti stanou strach a paranoia.

Bezpečnost nesmí být posilována na úkor svobody, zaznívá často. „... jako společnost musíme především překonat strach. Nemůžeme si nechat vzít radost ze života a naději v lepší časy. (...) Můžeme zlepšit zákony, kontroly a opatření, ale nemůžeme se kvůli strachu vzdávat svobody,“ řekl prezident Pavel v novoročním projevu – a je dobře, že to řekl. Jenomže odpověď na to dilema mezi svobodou a bezpečností se nerodí jenom v prohlášeních a politických rozhodnutích, v demokratických společnostech není formulována jen „nahoře“, aby se pak prosazovala dolů. Rodí se také v praxi běžného života, ve způsobech, jímž o něm uvažují ti, kdo ho žijí. A zdá se, nemůžu si pomoct, že v realitě vyhrává bezpečnost nad svobodou na celé čáře. Také proto, že to udržení prostoru svobody má nějakou reálnou, někdy třeba i krvavou cenu, kterou se jen málokomu chce platit.

Podobným způsobem pak spousty lidí řeší rozpor mezi bezpečností a svobodou ve své privátní sféře, nejčastěji ve vztahu k dětem. Nikdo nechce, aby se jeho potomkům něco zlého stalo, nejradši by tu možnost úplně vyloučil. Tak je nepouští z dohledu, kontroluje jejich pohyb přes funkci sledování v mobilu, má o nich prakticky za všech okolností přehled. A mívá to požadované výsledky: toho, před čím měly být uchráněny, díky permanentnímu dohledu skutečně uchráněny jsou. Jenomže tohle bezpečí má nějakou cenu – platí se mimo jiné nárůstem počtu duševních poruch mezi mladými a dospívajícími. A především, člověk, který celý život žil pod dohledem a jiný způsob existence prakticky nezná, se snáz smíří s tím, že na bázi všeobecného dohledu bude organizovaná společnost, může mu to připadat zcela přirozené, snad i žádoucí.

Pokud by svoboda získala převahu nad bezpečností, znamenalo by to, že bude dál docházet k ojedinělým strašlivým událostem, jimž by možná šlo posílením dohledu zabránit. Jistě by se to nedotklo všech, pro některé by ale byla naprosto strašlivá. Bude-li dál bezpečnost válcovat svobodu, nebude těch hrozných událostí tolik, třeba nebudou skoro žádné. Ale ta nová bezpečnost poznamená všechny, přizpůsobí si je a zpracuje k obrazu svému.