KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla

Bezpečnost vyhrává nad svobodou. Už dlouho

KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla
Bezpečnost vyhrává nad svobodou. Už dlouho

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Po strašných zločinech, jako bylo vraždění na pražské filozofické fakultě, se často apeluje na to, aby nevedly k zásadní změně života společnosti, aby logická snaha zabránit tomu, aby se něco podobného už neopakovalo, nevedla k tomu, že se dominantními organizačními principy společnosti stanou strach a paranoia.

Bezpečnost nesmí být posilována na úkor svobody, zaznívá často. „... jako společnost musíme především překonat strach. Nemůžeme si nechat vzít radost ze života a naději v lepší časy. (...) Můžeme zlepšit zákony, kontroly a opatření, ale nemůžeme se kvůli strachu vzdávat svobody,“ řekl prezident Pavel v novoročním projevu – a je dobře, že to řekl. Jenomže odpověď na to dilema mezi svobodou a bezpečností se nerodí jenom v prohlášeních a politických rozhodnutích, v demokratických společnostech není formulována jen „nahoře“, aby se pak prosazovala dolů. Rodí se také v praxi běžného života, ve způsobech, jímž o něm uvažují ti, kdo ho žijí. A zdá se, nemůžu si pomoct, že v realitě vyhrává bezpečnost nad svobodou na celé čáře. Také proto, že to udržení prostoru svobody má nějakou reálnou, někdy třeba i krvavou cenu, kterou se jen málokomu chce platit.

Čistě hypoteticky. Kdyby v Praze fungoval stejný systém kamerového dohledu, vybavený technologií rozpoznávání tváří v reálném čase, jako v Číně, vrah by na fakultu velmi pravděpodobně nedošel. Policie by ho dopadla dřív. V Česku naštěstí nikdo relevantní zavedení takového systému nenavrhuje (na Západě ale už použit byl – při korunovaci britského krále Karla III.). Ale hypoteticky. Jednou se to třeba stát může – a to by se pak logicky argumentovalo krví obětí všech těch vražd, jimž by podobný systém mohl zabránit, a třeba by někdy i zabránil. A když se cena za udržení svobody vyčíslí tímhle způsobem, argumentuje se proti bezpečnostním zájmům těžko, nikomu se nechce platit krví nevinných.

Podobným způsobem pak spousty lidí řeší rozpor mezi bezpečností a svobodou ve své privátní sféře, nejčastěji ve vztahu k dětem. Nikdo nechce, aby se jeho potomkům něco zlého stalo, nejradši by tu možnost úplně vyloučil. Tak je nepouští z dohledu, kontroluje jejich pohyb přes funkci sledování v mobilu, má o nich prakticky za všech okolností přehled. A mívá to požadované výsledky: toho, před čím měly být uchráněny, díky permanentnímu dohledu skutečně uchráněny jsou. Jenomže tohle bezpečí má nějakou cenu – platí se mimo jiné nárůstem počtu duševních poruch mezi mladými a dospívajícími. A především, člověk, který celý život žil pod dohledem a jiný způsob existence prakticky nezná, se snáz smíří s tím, že na bázi všeobecného dohledu bude organizovaná společnost, může mu to připadat zcela přirozené, snad i žádoucí.

Pokud by svoboda získala převahu nad bezpečností, znamenalo by to, že bude dál docházet k ojedinělým strašlivým událostem, jimž by možná šlo posílením dohledu zabránit. Jistě by se to nedotklo všech, pro některé by ale byla naprosto strašlivá. Bude-li dál bezpečnost válcovat svobodu, nebude těch hrozných událostí tolik, třeba nebudou skoro žádné. Ale ta nová bezpečnost poznamená všechny, přizpůsobí si je a zpracuje k obrazu svému.