Kapela Laura a její tygři koncertuje už třicet devět let. A právě vydává své nové album: jmenuje se Zoo Zoo! a je to druhá dětská deska, kterou Laura za dobu své existence nahrála. Zároveň kapela vystoupí na narozeninovém večírku redakce Echa, a tak jsme měli už dva dobré důvody, proč si pohovořit s kapelníkem Karlem Šůchou. Nakonec ovšem témat hovoru bylo mnohem víc…

Jste spokojen s novou deskou?

Jsem, u dětských to mívám hned, zatímco u dospělých ne. U těch nejsem nikdy spokojen, respektive když už jsem spokojen, tak až za dlouhý čas, kdy zapomenu všechny své ambice, všechno to, co jsem si představoval, že zachytím, když jsem desku tvořil, ale co se mi nakonec nepodařilo, protože na to nebyl čas nebo ani schopnosti. Takže svá dospělá alba dlouho nemůžu slyšet, a dokonce kolikrát když přijdu domů a novou desku poslouchá syn, prosím ho, aby ji vypnul.

Dokážete se s časovým odstupem, o kterém mluvíte, zaposlouchat do své desky jako do cizí?

Stalo se mi to dvakrát. Jednou, když mě Supraphon vyzval, abych vybral věci na Best Of – to jsem musel poslouchat opravdu pozorně. Podruhé letos na začátku roku. Od dětí jsem totiž dostal k Vánocům gramofon, a protože první tři alba Laury mám na vinylu, z nostalgie jsem si je pustil. Když už si pouštíte gramofon, sednete si k němu a posloucháte. Byl jsem pak skutečně překvapen: moje muzika je lepší, než jsem si myslel, když jsem ji nahrával.

Vida, nostalgie – přitom tvrdíte, že nostalgik nejste. I když bych myslel, že právě nostalgie je pro tvorbu podstatná, protože při hledání nových cest pomáhá neztrácet ty osvědčené.

To je pragmatismus, ne nostalgie. Byla období, kdy jsme zkoušeli hrát liché rytmy a polyrytmy, ale to nebyla Laura. Potom mi to někdo vysvětlil, že Tatra dělá dobré náklaďáky, a tak je po ní všichni chtějí a nekoupili by si od ní motorku, i kdyby vyráběla sebelepší. S kapelou je to stejné: Laura se udělala na energické a taneční muzice, takže když někde přebývá doba, lidi jsou z toho zklamaní.

Za rok vaše kapela oslaví čtyřicátiny, pořád nemáte nouzi o publikum?

Nejslavnější jsme byli asi na konci osmdesátých let, vlastně chvilku potom, co jsme začali hrát. Byli jsme noví, jiní. A potom jsme udělali zásadní chybu: na čtyři roky jsme odtud zmizeli a hráli hlavně venku. Neuvědomili jsme si, že tady nám to ublíží. Po návratu jsme museli začít vlastně od začátku, protože po revoluci nezůstal kámen na kameni. Byly tu jiné kluby, vznikla nová rádia, noví vydavatelé, nová republika… Vytvořila se celá nová scéna a my tu po celou tu dobu přerodu nebyli.

Ale venku jste se přece chytli, byl to úspěšný pokus uspět před jiným publikem.

Je to složitější. Už proto, že jsme zpívali česky, jsme nemohli uspět tak, jak si lidi běžně myslí, že vypadá úspěch. Ale etablovali jsme se, hráli na velkých festivalech v hlavních programech. Zvali nás do rádií, v Paříži jsme se ocitli v televizi. I když nakonec jsme se prosadili „jenom“ v rockových kruzích. S odchodem Jany Amrichové ale naše zahraniční cesty začaly skomírat. Manažerka tehdy říkala: Kluci, v Čechách vysvětlíte, proč jste Laura bez Laury, ale venku ne. No a než jsme našli novou Lauru, přestali jsme být známí. Ačkoli my bychom tehdejší tempo stejně nevydrželi. Když jsme venku začínali, byli jsme oslnění tím, na jaké aparatury hrajeme, s kým nebo po kom nebo před kým hrajeme. Když nám řekli, dneska jste v Hamburku, zítra hrajete v Marseille, sedli jsme po koncertě do autobusu a jeli celou noc. Ale po roce takového života je kapela utahaná, nadšení mizí.

Navíc někteří už asi měli i rodiny.

Je to tak. Dneska když se někdo z kapely žení, obhlížím si jeho partnerku, abych věděl, do čeho jdu. Protože už jsem zažil reakce od „nic nevydělává“ po „on vůbec není doma“. Vždycky něco vadí. Kluk sám ledasco skousne, ale když do něj po večerech doma vrčí manželka, už je to těžší.

Když někdo odejde, musíte kapelu přestavět. Jste z Mostu, ten se taky předělal. Proslavili jste se v době perestrojky. Přestavba je asi váš osud! Nepřekvapuje mě, že jste se živil jako horník.

Ale jenom půl roku. Ve třeťáku na fakultě jsem nedostal zápočet z mechaniky hornin, z které jsem paradoxně později skládal státnice. Tak jsem musel do práce a zkusil jsem to na šachtě. Lhal jsem a vymyslel si, že umím razit. Prokoukli mě za pět minut, ale šéf byl fér chlap a řekl, že mi dá týden, že mě za každou chybu nakopne, a že jestli se ukáže, že se nechytám, půjdu, protože oni na mě dělat nebudou. Zaťal jsem se a vydržel. Když jsem dostal první výplatu, to ještě nebyly pětistovky, nestačil mi stůl a skládal jsem peníze i na koberec. Vydělal jsem asi třikrát víc než můj táta a říkal si, že bych byl pitomec, abych se vracel na školu. Jenže mě to přešlo, protože je to beznadějná dřina. Dostatečně silný na takovou práci jste mezi pětadvaceti a pětatřiceti, to ještě tělo stihne regenerovat na další směnu, po čtyřicítce jste vyřízený. Mně bylo po dvacítce, v pondělí jsem byl na šachtě nejslabší, ale v pátek nejsilnější. Protože mi stačilo se vyspat, abych se obnovil, ale těm chlapům už ne.

Když kluk z Mostu odešel do Ostravy, našel podobné prostředí, nebo jiné?

Podobné v tom, že to byli horníci, takže chlapi, kteří dělají rukama, jsou na to hrdí a vydělávají hodně peněz. Ale jiné v tom, že na rozdíl od Ostravy Most byl několikrát zničené město. Po mnichovské dohodě odešli do vnitrozemí Češi, kteří měli intelektuální potenciál dělat i jinde než na šachtě. Po válce zas byli vyhnáni skoro všichni Němci. Most je příběh neustálého odlivu nejlepších lidí… Načež bylo symbolicky zbořeno celé město. Ale kdyby jenom město! Sto vesnic kolem.

Pamatujete si staré město?

Samozřejmě, chodil jsem tam do lázní, plavat, do divadla, tancovat. Město padlo až v sedmdesátých letech, to jsem chodil na gympl. Do tanečních jsme chodili přes zbořeniny do starého kulturáku, protože nový ještě nestál. Byl tam most, pod ním tekla Běla, špinavá, smradlavá řeka, a my přes ni chodili na tramvaj. Na začátku tanečních tam stál kostel, když jsme končili, už tam nebyl. Sci-fi.

Jste z kraje zmaru: zmizeli lidé, město, krajina. Je vaše veselá muzika reakcí na to všechno?

Spíš je odrazem mojí povahy než místem, kde jsem se narodil. Nevypadám veselý, ale jsem veselý a byl bych veselý všude. Ostatně v Mostě už nikoho nemám, rodiče zemřeli, teta taky, jsem už vlastně z rodiny nejstarší. Ale brácha se do Mostu vrátí, na penzi, takže tam Šůchové zas budou. Od půlky osmdesátých let žije v Americe, ale vrátí se, už jsme mu koupili byt.

Tvrdíte, že jste mohli hrát i díky perestrojkovému uvolnění – to nevadil ani bratr emigrant?

Ne, nechali mě úplně na pokoji. Akorát jednou pro mě přijeli, když jsme měli jet s kapelou poprvé ven. Na šachtu přijela volha, v ní soudruzi, a to se leknete. Naivně jsem jim tvrdil, že s nimi nemůžu jít, protože dělám do tří. Šéf, taky ho jejich návštěva vyděsila, mě před nimi ubezpečoval, že mě samozřejmě pustí, že to není problém. Tak mě naložili a odvezli, StB v Mostě měla sídlo v jedenáctém patře, nechali mě čekat u otevřeného okna asi hodinu a půl. A to mi pomohlo, protože jsem si řekl, že mě takhle asi chtějí vyděsit. Myslel jsem si, že jsem asi někde něco kváknul v hospodě, ale protože disident jsem nebyl, přestal jsem se bát a trpělivě čekal, co mi budou chtít.

A co chtěli?

Bylo to jak z humoresky, protože se ptali: Víte, proč tu jste? Já na to, že čekám od nich, že mi to řeknou. Spustili na mě, že máme s Laurou odjet do Německé spolkové republiky a že tady – vzali do rukou Mladý svět – o naší kapele píšou, že „by se uživila i venku“. Významně mi to přečetli, podívali se na mě a řekli: „Budeme se bavit na rovinu – chcete utéct, nebo ne?“ Měl jsem chuť říct: Ano, ale nikomu to neříkejte. Ale samozřejmě jsem odpověděl, že nechci. A že když na mě mají složku, tak jistě vědí, že jsem byl na americké ambasádě a přísahal na bibli, že do Ameriky nechci.

Počkejte, cože?

Víte, nejenom že mi utekl brácha, ale utekla taky moje žena s naším synem. Američané tenkrát zkoušeli spojovat rodiny, a tak si mě pozvali na ambasádu a velvyslanec se mě ptal, jestli chci za rodinou. Už jim jsem řekl, že ne, ale musel jsem to ještě odpřisáhnout na bibli.

Proč jste nechtěl do Ameriky? Vždyť jste tam měl dítě.

Neřekl jsem Ne zčistajasna. Přemýšlel jsem nad tím a došel k tomu, že když nám to neklapalo už tady, jak by to vypadalo v Americe? Ostatně beztak jsme se rozešli se ženou chvíli předtím, než odešla. Přijít o kluka nebylo příjemné, ale byl jsem přesvědčen, že když bude sice z celé, ale rozhádané rodiny, nijak mu to nepomůže. Tak jsem se rozhodl. Navíc tady to zrovna začínalo být nadějné pro kapelu, protože na konci komunismu už relativně byla svoboda. Neměli na nás už sílu. Kdybychom podnikali protistátní činnost, tak by nás zhaftli, ale kvůli muzice už po nás nešli.

Nedlouho poté naštěstí přišla sametová revoluce, takže se synem jste se mohli vídat.

Od určité doby sem jezdil, třeba na celé prázdniny, a ohromně se mu u nás líbilo, protože tu měl svobodu. Když nám o Americe říkali komunisti, že má své horizonty, nevěřili jsme jim, ale když jsem to viděl na vlastní oči, pochopil jsem, že na tom něco je. V Americe třeba nebylo možné pustit dítě jen tak ven. Muselo být doma, u známých nebo na kroužku. Zatímco když přijel k nám – bydleli jsme na vesnici, kde sousedi měli koně –, tak jezdil s holkama na koních, plavil koně a domů se vracel utahaný jako zvíře a šťastný, protože byl celý den venku. Nikdo se o něj nebál, nikdo mu do cesty nestavěl překážky, takže si to tu zamiloval a má to tu spojené se svobodou. Zároveň, protože tu byl na chvíli, jsme měli čas se mu věnovat. Být tu celý rok, vypadalo by to jinak.

Vnímal syn taky nějaké naše neduhy?

Samozřejmě. Nejen svobodu, ale i jiné věci vnímá intenzivně. Říká o nás, že jsme neandertálci, protože třeba jedeme autem a v rádiu slyšíme, jak poslanci diskutují, mají-li se zdanit prostitutky. To poslouchá nevěřícně a musím ho ubezpečovat, že opravdu dobře rozumí, o čem je řeč.

Takže čeština u vás v rodině zůstala i mezi její částí v emigraci?

Syn česky rozumí, ale špatně píše, protože nechodil do školy. Chce třeba napsat „nemůžu se vás dočkat“, ale místo toho stvoří „nemuzu se vas dochcat“. Druhá potíž s jeho češtinou je, že všem tyká. Dlouze jsme mu vysvětlovali, že tak na dospělé nemůže a jak funguje vykání.

A mohlo by se stát, že by se váš syn stejně jako váš bratr odhodlal vrátit natrvalo?

Můj bratr i syn jsou každý v jiné situaci. Bratr se chce vrátit domů, zatímco můj syn je doma tam, vybudoval si tam kariéru a za ženu má Američanku. Tak jezdíme za nimi a zažíváme opak toho, co syn kdysi tady: tu nesvobodu. Když jsme se ženou nedávno vzali kočárek a vyrazili na procházku po městě, za pět minut nás doprovázelo policejní auto a strážníci si nás prohlíželi, jestli jsme dítě neukradli. Procházet se tam s ním venku je divné, podezřelé. Vlastně za celou dobu, co jsme tam byli, jsme viděli jediného člověka s kočárkem – a ten s ním běhal a na uších měl sluchátka.

Za rodinou cestujete do Ameriky, s kapelou jste sjezdil Evropu. Byli jste s muzikou i jinde?

Byli jsme v Tunisku, v Šanghaji, ještě za komunismu v Severní Koreji. Vždycky bylo zajímavé sledovat, jak různé je publikum. Třeba v Kartágu nám po koncertě nezatleskali. Seděli jako vy, koukali na nás a neodcházeli. Nevěděli jsme, co dělat. Pořadatel nám vysvětlil, že publikum je spokojené, očekává přídavek, ale tleskat nebude, protože to není zvykem. Zato v Holandsku nám sice zatleskali, ale vlažně, aby se neřeklo. Přiběhl tamní pořadatel a šťastně volal: „Výborně, jsou nadšení!“ My se divili, protože tam seděli zvadlí lidi s unavenými výrazy. Jenže on se nedal: „To je neznáte, jsou úplně v extázi!“ No a v Šanghaji jsme museli žádat o výjimku, aby lidi směli tancovat.

Tam se nesmí tancovat? To bych čekal spíš v Severní Koreji.

Tam se tancovat naopak muselo. Byl to mezinárodní festival mládeže, před námi hrála jamajská kapela. V zákulisí jsem viděl, jak organizace na náklaďácích přivezla publikum, to seskákalo a nasedlo do řad. Každá měla asi tři sta metrů a sedělo v ní pět set lidí. Na každé straně řady chlap s vysílačkou a tlampačem. V takové atmosféře jsme koncertovali. Kolem se povalovaly nafukovací míče, tak jsem jeden poslal nějakému malému chlapci. Myslel jsem si, že udělám radost dítěti, ale jeho máma se úplně vyděsila. Následoval okamžik naprostého ticha a nehybnosti, než tlampač zařval, aby si dítě míč vzalo. Do toho zpívali slepí Jamajčani píseň Get Up, Stand Up (Bob Marley) a tlampače vyzvaly publikum, aby vstalo a tancovalo. Na píseň o nárocích na vlastní práva. To byl, panečku, potěmkin.

A přitom ty metody zůstaly – dneska je to běžná praxe, třeba na koncertech v Moskvě.

Musíme si bránit to, co máme. Teď nám sem neplechy lezou ze Západu. Když nějaká pirátka řekne, že věří v původní demokratický komunismus, tak bych ji poprosil, ať mi řekne tři minuty v dějinách lidstva, kdy byl kde demokratický komunismus. Aspoň tři minuty. Kdybych já řekl, že jsem pro demokratický nacismus, tak mám z ostudy kabát, ale o komunismu se to říkat smí?

To jste se pěkně rozčílil.

Rozčílil, protože my, kteří jsme zažili komunismus, víme, co to bylo. A pomalu mi připadá, že už to tu zas začíná být. Teď se pustím na tenký led, ale řeknu to: Jako bývalý horník a energetik si myslím, že Green Deal je zhovadilost. Jako geolog vím, že globální oteplování proběhlo mockrát, je zaznamenané ve vrstvách hornin. Ze zkušebních vrtů víme, jak postupoval CO₂ a že šel daleko za teplotou – byl tam rozdíl třeba šest set let. Takže navrhovaná řešení nebudou fungovat. Neříkám, že globální oteplování není. Jenom říkám, že k němu došlo mnohokrát a zas dojde. Lidstvo k němu sice přispívá, ale mizivě. Když vypneme Evropu, projeví se to na celku minimálně. Protože oteplení dělá snad jenom z 0,4 % CO₂ a z toho Evropa, jestli se nepletu, dělá 9 %. Blbneme tu kvůli devíti setinám ze čtyř desetin. Za tolik miliard? Komu půjdou do kapsy? A proč je mají splácet naše děti?

Zahrajete k desátým narozeninám Echa. Vy to už z Laury znáte, jak se vlastně slaví firemní kulatiny?

Dáte o sobě vědět. Pozvete stovky důležitých hostů a připomenete jim, že jste dobří. Slyšel jsem od nějakého filmaře, že své náročné filmy tvoří asi pro sedm procent diváků. Chtěl bych to dělat stejně s naší muzikou – ostatně myslím, že z těch sedmi procent jich řada bude na vaší oslavě.