Humphrey Bogart, můj vzor mužnosti, ke kterému bych se chtěl v příštím roce zase o trochu víc přiblížit, říkal, že není na světě věc, kterou by nespravily dvě sklenky skotské s ledem.

Není asi třeba to brát doslova, ale něco na tom určitě je, což je možná vhodné právě tyhle dny – s mírou – vyzkoušet. Je pravda, že Humphrey to myslel asi spíš pro odstranění nedorozumění mezi dvěma muži, případně pro zmírnění napětí mezi ženou a mužem, to opravdu dělá divy, i když nesmí se to přehánět a taky se to musí trochu umět. Dobře umístěná sklenice v gentlemanových rukou dělá opravdu své. Není snad sporu, že by se asi situace světa vyvíjela nadějněji, kdyby ji řešily Bogartovy postavy. Lidé jako třeba detektiv Phil Marlowe nebo Rick z filmu Casablanca, majitel baru, který německému oficírovi, když se ho zeptá na státní příslušnost, řekne, že je prostě opilec, tedy jaksi majitel identity vyššího typu.

Je ostatně dokázané, že historicky byli mnohem větším nebezpečím pro lidstvo vždy abstinenti a vegetariáni, pokud se dostali tam, kam neměli a kde mohli něco provést, než slušní zhýralci, kteří většinou věděli, že život nabízí příjemnější věci než tyranizovat své bližní, byť by to mělo být pro jejich dobro.

Nějakou sklenku by ostatně nebylo od věci přihrát Gretě, panně klimatické, a jí podobným. Ne že by to mysleli špatně, ale to obvykle málokdo. Ale může nás utěšovat, že i tady je čas na naší konzervativní straně, ostatně spousta věcí se nakonec vyřeší časem. Buď se nestanou, nebo dopadnou jinak, než se zdálo či se tvrdilo, že dopadnou. Většina historických katastrof a tragédií se nakonec nějak vyřešila tím, že se na ně zapomnělo nebo že je překryly průšvihy nové, z čehož by mohl člověk čerpat jisté uspokojení.

Problém je, že ne každého konce se člověk osobně dožije, třeba komunismus trval dost let na to, aby měl člověk zkažený život, ale to je holt riziko narození. Na existenci člověka je ostatně nejzajímavější, že je tak krátká, a ještě si ji člověk neurčuje sám, že to přivádí jednoho k názoru, že to nebude jen tak a někdo za to musí nést odpovědnost. Někteří lidé se z toho zblázní, někdo se dá na pití, někdo na víru, někdo na obojí, což je nejlepší možnost.

Skutečností je, že na světě je opravdu hodně zbytečné nervozity a napětí. To se snad na konci roku 2022, který vypadá jako jeden z nejzkurvenějších za posledních aspoň padesát let, může říct. Vypadá to jako paradox, že by tedy tak podělaný rok, jako byl ten právě končící, měl skončit nadějně, ale to je právě to, co bychom si neměli nechat vzít.

Zvláště v tom našem okruhu civilizačním. Lidé, kteří takovými neurózami trpí nejvíc, přitom obvykle vedou životy, které by jim lidé z minulosti, ale i z většiny chudšího světa, mohli závidět, což také obvykle dělají, přičemž je k tomu ti neurotici ještě vybízejí. Různé sebemrskačské projevy, sebeobviňování do pátého pokolení provázejí naši dobu, ale ono to bude také tím, že člověk se má docela dobře, a když se má člověk delší dobu dobře, začíná z toho být nervózní. Na to asi opravdu není špatná ta Bogartova rada. To bych doporučil jako spokojený abstinent. Bude líp.