Írán sice leží v subtropickém pásmu, ale jeho rozeklané hory, sahající skoro do šesti tisíc metrů výšky, mají klasické alpské počasí: zima, mlha, sníh, občasné ledovce uprostřed studených jezer. Zní to jako seznam podmínek, do kterých se nemá létat vrtulníkem, a tak se přesně do nich vypravila delegace vysokých vládních činitelů na palubě helikoptér, spoléhajících na Alláha, že je ochrání. Buď ovšem zasáhlo nějaké jiné božstvo, nebo snad dokonce člověk (ne nutně úmyslně; náhradních dílů je v embargované islámské republice nedostatek) a jeden ze strojů byl smeten z oblohy.

Už v momentě, kdy oficiální íránské tiskové prostředky – prolhané tak, že by se i Rudé právo stydělo – oznámily, že helikoptéra s prezidentem a ministrem zahraničí „tvrdě přistála“, se na sociálních sítích vynořily desetitisíce exilových Íránců a začal pršet sarkasmus. Země má totiž početnou, několikamilionovou diasporu, která vesměs utekla do ciziny právě před hrůzami islámské republiky, a režim tedy adekvátně nenávidí. „Fandíme horám!“, „Chudák helikoptéra!“ atd. Ráno po nehodě už bylo jasno: prezident i ministr zahraničí jsou opravdu mrtví.

Raisí byl ovšem na své pozici z dobrého důvodu, a to proto, že při své byrokratické nevýraznosti nijak nepřekážel ve výkonu moci skutečnému vládci země, věkovitému ajatolláhovi Chameneímu. Po jeho smrti se nepochybně strhne boj o uprázdněné křeslo, které v mimořádné situaci může urvat nějaký větší „sekáč, co se nezakecá“. Standardní volby mají klerici pod dokonalou kontrolou a nepřipustí kandidaturu nikoho, kdo by neodpovídal představám režimu. Diskvalifikovali dokonce svého času i Chomejního vnuka, protože na ně byl moc liberální. Ale v chaotické situaci po neočekávané Raisího smrti může křeslo „dočasně“ uchvátit někdo, kdo už jej nepustí. Například bývalý starosta Teheránu Mohammed Ghalibaf, který udělal velkou kariéru v Revolučních gardách, a bohužel je ke všemu ještě navíc asi relativně schopný.

Írán nám připadá jako vzdálená země, jejímiž otázkami není třeba se příliš zabývat, maximálně z akademického zájmu. Už to tak ale není a rusko-íránské sbližování, probíhající v současné válce, znamená, že íránské zbraně prší na ukrajinská města a ruská kosmická technologie proniká do íránského raketového vojska, aby rozšířila jeho dosah. Důsledek? Cokoliv se uvaří v Teheránu, bude mít potenciální dopady i na Evropu.