Arabská ulice je termín dobře známý geopolitickým myslitelům. Označuje projevy veřejného mínění na Blízkém východě. Upozorňuje se tak na skutečnost, že tamější vlády, i když z velké části autokratické, jsou nuceny brát zřetel na názory svých občanů. Ti sice neprojevují svoji vůli ve volbách, ale občasnými protesty a nepokoji, kterým autokrati pak musejí vyhovět, aby si udrželi moc. Letošní novinkou je, že síla arabské ulice dorazila i do Evropy. Města s velkou muslimskou menšinou, jako je Berlín, Paříž nebo Londýn, zažila velké demonstrace proti izraelským operacím v Pásmu Gazy, které jsou odpovědí na teroristické řádění Hamásu.

Mají tedy evropské metropole problém s antisemitismem? Hledat odpověď na tuto otázku jsem se vypravil do hlavního města Velké Británie. První má zastávka vedla do anglického pubu. Ten mnou zvolený měl dvě výhody. Zaprvé z něj byl přímý výhled na trasu propalestinského pochodu. Zadruhé byl umístěn na lodi kotvící na Temži. Doufal jsem, že pokud by se situace na nábřeží zvrtla, můžeme rychle odplout do bezpečí.

Mnou sledovaná demonstrace byla již druhou takovou v Londýně. Té první, konané před týdnem, se zúčastnilo asi 100 tisíc lidí a pořadatelé ji plánovali překonat, což se asi nepodařilo, menší však nebyla. Účastníci byli evidentně mixem muslimských obyvatel Londýna a starých levičáků, tedy to, čemu se přezdívá rudozelená aliance. Trasa pochodu tvořila jakéhosi šneka. Shromáždili se u stanice metra Embankment, šli proti proudu Temže k parlamentu, přes Westminsterský most na druhý břeh, tam se vydali po proudu řeky, po Waterloo Bridge zpět a pak srdcem britské moci po Strandu a Whitehallu, kolem Downing Street a vládních úřadů, skončili na náměstí před parlamentem.

Všichni jsou Palestinci?

Dav skandoval nejrůznější hesla, ne všem bylo rozumět, ale pochytil jsem „Free, free Palestine“, s čímž by se dalo souhlasit, pokud by se přidal dovětek „from Hamas“, a „We are all Palestinians“, o čemž dost pochybuji. V jednu chvíli kdosi odpálil růžovou dýmovnici a od parlamentu vzdáleného asi 450 metrů se ozvaly výstřely. Lekl jsem se, že se protest zvrhl, ale byly to jen rachejtle. Pochod zahalil dým a smrad střelného prachu, snad aby se účastníci mohli cítit jako v Gaze.

Nad pochodem se tyčil les převážně palestinských vlajek, ale ne jenom. Rudé prapory nejrůznějších socialistů, standarty odborových svazů, státní vlajky Irska, Íránu a Kuby, dokonce prapor s logem NHS, britské Národní zdravotnické služby. Je to ukázka jednoho z problémů současných levicových demonstrací. Jsou plné intersekcionality, tedy víry, že všechny problémy světa jsou pospojované. Konflikt v Gaze tak nemůže být jen důsledkem složité situace na Blízkém východě, ale také kapitalismu, imperialismu a zřejmě i britského zdravotnictví. Nejabsurdnějším příkladem je prohlášení Odborového svazu sexuálních pracovnic čili britských prostitutek. Ty se rezolutně postavily za Palestince, což jistě ocení. Své prohlášení ukončily výzvou ke zničení Izraele. „Od řeky k moři bude Palestina svobodná“ je poslední věta. (Anglické „From river to the sea Palestine wil be free“ je chytlavější, neboť se to rýmuje.) Řekou se rozumí Jordán, tvořící východní hranici židovského státu, a mořem je myšleno Středozemní. Vznik „svobodné Palestiny“ v tomto prostoru nutně znamená zánik Izraele. V poslední době si aktivisté uvědomili, že to nepůsobí zrovna dobře, a snaží se tvrdit, že je to výzva k mírovému soužití, ale nikdo tomu příliš nevěří.

Na demonstraci jsem toto heslo viděl, stejně jako další pochybná prohlášení, například „Bombardujete koncentrační tábor“ nebo „Pro socialistickou intifádu“. Nevím, jaký je, kromě rozsáhlé korupce, ekonomický program Hamásu, ale pochybuji, že bude mít pochopení pro socialisty. Britští novináři si všimli dalších antisemitských projevů. Například skandování „Chajbar, Chajbar, ó, Židé, Mohamedovo vojsko se vrátí“. V bitvě u Chajbaru Mohamed porazil místní Židy. Mezi organizátory pochodu patří lidé, kteří se minimálně setkali s vedením Hamásu.

Co znamená „džihád“?

Třetí pochod je naplánován na 11. listopadu. Toho dne je výročí konce první světové války, tradičně čas ceremonií, rozjímání a vzpomínání na britské padlé. Hlavní akce je kladení věnců u kenotafu uprostřed Whitehallu. Panují obavy, že pochod naruší tuto a další ceremonie. Britští komentátoři se ptají, jestli se propalestinským protestujícím neustupuje až příliš. Nakolik lze tolerovat pochody, které zastrašují část obyvatelstva. Není to jediný příklad, kdy se s těmito aktivisty jednalo v rukavičkách. Dav ve jménu boje za Palestinu zablokoval nádraží Liverpool Street Station, policie strhala plakáty unesených do Gazy s odůvodněním, že jsou příliš provokativní a mohly by vést rozbrojům mezi komunitami. Polovina jich stejně nevydrží ani 48 hodin. Policie zároveň odmítla zakročit proti mladíkům skandujícím „Džihád, džihád“, protože „džihád“ prý může mít mnoho významů. Když někdo ale zapochybuje, zda existuje víc genderů, může očekávat policejní návštěvu celkem rychle. Mezitím hlášené antisemitské incidenty v Londýně od 7. října stouply o 1300 % a židovské děti skrývají své školní uniformy, aby nebylo vidět, kam chodí.

Brity to vedlo ke zpytování svědomí, nakolik je antisemitismus u nich zakořeněný. Historie Židů v Anglii je dost složitá. Pochází odtamtud pověra o židovských rituálních vraždách. První byla zaznamenána v Norwichi v roce 1144, kdy v místním lese byl nalezen ubodaný chlapec a ze zabití byli obviněni místní Židé. K podobným obviněním došlo v Lincolnu, Gloucesteru a v Bury St. Edmunds. V roce 1189 proběhl pogrom v Londýně, rok nato v Yorku. V roce 1290 král Edward I. všechny Židy z Anglie vyhnal. Návrat jim povolil až Oliver Cromwell v roce 1656.

Během 19. století zdárně probíhala asimilace Židů do společnosti. Benjamin Disraeli, lídr Konzervativní strany a premiér v roce 1868 a pak v letech 1874 až 1880, byl židovského původu. Jeho rodina konvertovala k anglikánství, když mu bylo dvanáct. V tomto období bohatí Židé pronikají do anglické aristokracie. V roce 1847 londýnská větev Rothschildů získala titul baronetů a v roce 1885 baronů. Přesto v britské elitě antisemitismus přežíval, před válkou bylo přijímání židovských uprchlíků z kontinentu velmi nepopulární. Na druhou stranu Británie přijala asi deset tisíc židovských dětí.

Po válce Britové stranili spíš Arabům, byl v tom jednoduchý kalkul. Arabové měli ropu, Izraelci ne. Přesto dva premiéři měli s Izraelem dobré vztahy. První byl labourista Harold Wilson, premiér 1964 až 1970 a 1974 až 1976, který byl vysloveně filosemita. Druhým byla Margaret Thatcherová. U ní to bylo částečně podmíněné tím, že jako poslankyně zastupovala okrsek Finchley. Židé zde přestavují velkou menšinu, k judaismu se tu hlásí asi 31 % obyvatel. Finchley je součástí londýnské městské části Barnet. V ní žije vůbec největší židovská komunita v Británii, přes 56 tisíc z celkového počtu asi 290 tisíc britských Židů. Dva dny po propalestinské demonstraci jsem se vydal ji prozkoumat.

Finchley je středostavovská, prosperující a čistá čtvrť. Je to také symbol úspěchu britských Židů. Ti přicházející z východní Evropy se původně usídlili v chudinské čtvrti Whitechapel, známé především díky řádění Jacka Rozparovače. Jak se jejich situace zlepšovala, přesouvali se nejdřív do Hackney a Haringey a nakonec do Finchley. Ta svůj židovský ráz rozhodně nezapírá. Při východu z metra mě vítá plakát zvoucí na festival židovského filmu. Na ulici jsou košer obchody, hebrejská knihkupectí a prodejny sedmiramenných svícnů. Na ulici lze potkat muže s jarmulkou a ženy v dlouhých sukních a parukách, typickém oděvu pro ortodoxní Židovky. Přesto ani zde se Židé asi necítí úplně bezpečně.

Skryté synagogy

Má trasa přes Finchley vede kolem tří synagog. Najít je se však ukazuje těžší, než by se na první pohled mohlo zdát. Největší z nich je Finchley United Synagogue, pojme až 1400 lidí. Nevzhledná betonová stavba nepůsobí jako svatostánek, ale spíš jako pevnost. Nemá na sobě žádné znaky, které by ji mohly identifikovat jako synagogu, žádné Davidovy hvězdy či Mojžíšovy desky. Jen vedle dveří je relativně malá deska. Od zbytku ulice je oddělena plotem, prostor hlídají kamery a automatické závory.

Také druhá synagoga postrádá veškeré atributy, které by ji mohly „prozradit“. Vypadá spíš jako menší tělocvična. Jedinou nápovědou je dvojjazyčný papír na dveřích, v angličtině a asi hebrejsky (možná jidiš), zakazující brát dovnitř skateboardy a podobná vozítka. Poslední jsem nenašel vůbec, byla ukrytá za ostatními budovami a do areálu se evidentně může projít jen nějakou skrytou brankou.

Možná jsem měl jen smůlu na synagogy, ale k tomuto poloskrývání jistě existuje dobrý důvod. Třeba ten, že jen pár kilometrů od nich bydlí člen vedení Hamásu. Deník The Times zjistil, že ve čtvrti Colindale, ta je také součástí Barnetu, vlastní dům Muhammad Qassem Sawalha. Tento Palestinec s britským občanstvím je bývalým velitelem Hamásu na Západním břehu. V devadesátých letech utekl do Británie, kde pro Hamás dál působil, nejspíš pro něj pral špinavé peníze. Již v roce 2006 na něj upozornil investigativní pořad BBC, přesto se mu nic nestalo. V letech 2013 až 2017 byl podle The Times členem politbyra Hamásu, nejvyššího orgánu organizace, kde měl na starosti zahraniční vztahy. Na veřejnosti byl naposled spatřen v roce 2019, kdy byl součástí delegace Hamásu do Kremlu. Sawalha bydlel v obecním bytě, před dvěma lety ho od radnice odkoupil díky programu Right to Buy, umožňujícím privatizaci bytů se slevou dlouholetým nájemníkům.

Nakonec jsem se šel podívat ještě na dvě mešity. Londýnská centrální mešita s minaretem a zlatou kopulí svou identitu rozhodně neskrývá. Stojí u Regent’s parku v jedné z nejhonosnějších částí Londýna. To mešita u Finsbury parku je ve čtvrti o poznání ošuntělejší. Minaret a velký nápis Finsbury Park Mosque nikoho nenechává na pochybách, o jakou budovu jde. V letech 1997 až 2003 zde byl imámem Abu Hamza, radikální islamista s jedním okem a dvěma háky místo rukou. Mešitou prošlo několik operativců al-Káidy.

Arabská ulice tedy v Londýně ještě zcela nevládne, avšak vynutila si už velkou míru autonomie.