Dějí-li se za keřem nepřístojnosti a množí-li se v parcích zákeřné jevy, pak naši ctihodní zastupitelé jednají s ostentativní razancí. Rychlá a rázná řešení, u kterých se lze dobře vyfotografovat, mají u veřejnosti nebývalý úspěch a halda vyklučených keřů nebo „vyčištěného“ parku k nim patří. Bohužel, jedno jim nelze upřít. Totiž rychlost. Všechna ostatní řešení znamenají vytáhnout kostlivce ze skříní a dlouhodobě změnit návyky. To je obtížné. Slovy Masarykovými: „Zvyk se mění zase jen zvykem.“ To znamená soustavnou práci. Ta voliče nepřitahuje. K jejich vlastní škodě.

Proč? Co je na tom křoví tak extrovního? Vždyť by člověk o ně neopřel ani kolo. Kvetoucí keře byly přitom kdysi pýchou našich parků, šeříky, sadové růže, šácholany (totiž magnolie), kaliny, ba i kdoulovce, tavolníky a zlatice patřily neodmyslitelně do našeho veřejného prostoru. Zahuštěné výsadby osmdesátých let přinesly, pravda, trochu větší plochy a zglajchšaltování do velkých měřítek, ale kvetení se tomu stále nedalo upřít. Tažení proti keřům trvá již třicet let a je stále lemováno těmi „lepšími zítřky“.

Nejprve jsme v rámci úspor odnaučili keře kvést. Říká se tomu „pražský řez“ a smějí se tomu naši kolegové po celé Evropě. Znamená to z keře vystříhat kouli, krychli nebo žárovku a tím ho zbavit květních pupenů na další sezonu. Kvete pak bídně a vypadá hrozně. Jelikož to může dělat kdokoli a soutěží se na nejnižší cenu, podařilo se z parků vytlačit zahradníky jako zbytnou profesi. Zšerednění keřů je velmi úspěšnou předehrou pro jejich odstranění. Pražským řezem totiž vznikají v původně zapojených skupinách keřů mezery, které se zaplevelují a vytvářejí ideální prostor pro odpadky. To prodražuje následnou péči a stoupají náklady. Také se v těchto pokojíčcích dá docela hezky bydlet. Odstranění keřů pak bývá provedeno k potěše obyvatel z důvodu bezpečnosti.

Na to, že jsme si kvetoucí keře zprasili (dámy prominou) sami, se zapomnělo. Veřejnost mlčí. Oproti stromům mají keře tu nevýhodu, že se k nim nelze účinně uvázat. Pravda je ale spíš to, že zohavení bylo příliš důkladné. Zastánce si pak hledají jen obtížně.

Na co nám keře ve městě byly a jsou? Krom té drobnosti, že jsou krásné, výrazně voní a kvetou či přinášejí obraz ročních období, je tu i překvapivé portfolio biologické. Představme si totiž keř jako dejme tomu korunu stromu položenou na zemi. A to klidně pod korunou skutečného stromu, který roste kdesi nad ním. Takže to máme krát dvě. Navíc mladé stromy pod starými, stromokeře a keřové skupiny s bylinným patrem vytvářejí to, čemu se běžně říká „mikroklima“. Běžte se podívat do nejbližšího parku, jestli tam všechna tato patra najdete. Velice často to budou jen stromy jedné věkové generace a trávník. Což znamená, že park funguje tak možná z třetiny ekosystémových služeb, jež by mohl poskytovat. Dokud dýcháme, jsme na nich závislí. Zní to trochu sobecky, protože na keře je navázána celá široká fronta biodiverzity městské krajiny. Tam patří někteří drobečci, které doma nevítáme. To je pravda.

Má to řešení? Ano, samozřejmě. Říká se mu „podhledný keř“. On je zároveň i pohledný, ačkoli je tak trochu na muřích nožkách. Nebo právě proto. V rámci obchodování se strachem se mu také říká „bezpečný keř“. My zahradníci říkáme, že neumožňuje účinně skrýt oblast „holé řitě“, což zvyšuje faktor studu. A věřte, že ta bílá neopálená pokožka září do dálky víc, než si myslíte, a i když se jen na vteřinku mihnete, je to jako švenknout zrcátkem. Většinu našich keřů do podhledného tvaru lze vychovat. Jen to musí dělat zahradník.