Prezident Petr Pavel popřál lidem, ať velikonoční svátky prožijí tak, jak to mají nejradši. Učinil to prostřednictvím videa, v němž si užívá let v malém letadle, jehož pilot se stojem provádí všelijaké kousky, prezident, jehož tvář vyzařuje poklidnou spokojenost, s úsměvem obrací oči k nebi. Jeho „nejradši“ je „s hlavou v oblacích“. Nic proti tomu, tělesná zdatnost a záliba v riskantně působících kouscích jsou součástí „značky“ Petra Pavla a ta značka je docela úspěšná. Možná by se ale dalo hnidopišsky podotknout, že Velký pátek v křesťanské tradici není zrovna den, který by si člověk měl užívat všeho, co má nejradši a vůbec se smát na svět, ale co už...

Je to filmová písnička, Dylan ji napsal pro snímek Pat Garrett a Billy the Kid z roku 1973 režiséra Sama Peckinpaha, velice výrazného tvůrce a formálního inovátora, mimo jiné klasika tzv. antiwesternu, pro jehož snímky byla charakteristická nezvyklá míra násilí a taky značně chmurný světonázor. Byly to velmi „macho“ filmy a persona jejich autora tom odpovídala, Peckinpah byl velice talentovaný a velice divoký člověk, s nikým se nemazal a vyjít s ním nebylo zrovna jednoduché, jeho prohlubující se alkoholismus to věru neusnadňoval. Konec jeho kariéry byl dost smutný. Pat Garret a Billy the Kid patří k jeho pozdnějším filmům, jeho vznik provázely mnohé problémy a neshody, do kin šla verze, k níž se režisér a jeho tým neznali, v podobě blízké autorovu záměru byl zveřejněn až po Peckinpahově smrti.

Je to drsný film o konci jedné éry, šerif Pat Garrett v něm pronásleduje psance Billyho Kida, sám přitom kdysi patřil ke stejnému gangu, jenomže se usadil, oženil a zaprodal, a tak musí zabíjet ty, v nichž přežívá nespoutaný a divoký čas jeho mládí. Knockin' on Heaven's Door zazní v závěru scény přestřelky, Garrett a jeho lidé zaútočí na chajdu někde v polopoušti, kde by se Billy mohl ukrývat, ale není tam. Do skladby Peckinpah paralelně popisuje dvě jistým způsobem protikladné smrti. Zraněný pistolník na Garretta pokřikuje a pak se ho v beznadějném výpadu pokusí zabít, aby dostál kodexu člověka, který bojuje až o konce a odchází v „záblesku slávy“. Smrtelně zraněný šerif se naopak z posledních sil odpotácí z bojiště ještě dřív, než přestřelka skončila, jde k řece, prastarému symbolu hranice života a tohoto světa.

Následuje ho jeho manželka, taky bojovnice, nejde ale až k němu, jako kdyby si byla vědoma toho, že těch posledních pár kroků člověk musí udělat sám, dvojice si vymění velice pohnuté pohledy a pak umírající obrátí oči k řece, následuje velký celek se zapadajícím sluncem (subtilnost nebyla součástí Peckinpahova výrazového rejstříku).

Předzvěst konce v tu chvíli zažívá i Patt Garrett, tenhle boj sice přežil, ale asi na něj doléhá, že i on bude jednou ležet rozstřílený někde v prachu (prolog filmu ukazuje, jak k tomu došlo).

Doprovází to píseň o člověku, kolem nějž se stmívá, snáší se na něj chladný a temný mrak a on tuší, na jakou bránu bude brzy klepat, chce proto odložit svůj odznak i svoje zbraně, protože na místě, kam se ubírá, takové symboly statusu nemají žádnou váhu. Ať už je člověk pistolník, prezident, magnát, profesor... Nepředpokládám, že prezidentův tým řešil hudební dramaturgii videa až tak do hloubky. Ale i tak to - asi nevědomky - trefil.