O víkendu jsme dostali ukázku toho, jak to vypadá, když se supervelmoc rozhodne chovat jako supervelmoc. Spojené státy zaútočily na Venezuelu, a zatímco americké letectvo bombardovalo podle libosti vojenské cíle, speciální síly Delta Force si došly pro venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a odvezly ho ze země. Američané ho nyní hodlají soudit. Jaké jsou závěry z celé operace?

Zaprvé: Americká armáda je stále nejmocnější a nejlepší na světě. Pokud jde o konvenční operace, nemá na planetě sobě rovného. Stačí to porovnat s tím, jak si vedla ruská armáda na začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu. Ta se také pokusila vysadit speciální síly v hlavním městě, jež měly zajmout či zabít prezidenta. Skončilo to fiaskem. V Česku by nás mělo zajímat především to, že náletů na Venezuelu se účastnily stíhačky F-35, které si ve vzduchu, podobně jako loni nad Íránem, dělaly, co chtěly. Možná tedy nepůjde jen o předražené hračky, ale skutečně o momentálně nejlepší letadla na světě. Ukazuje se také, že drony nestačí na všechno. Smrtelné jsou na relativně úzkém úseku ukrajinské fronty, ale pokud musíte operovat stovky a víc kilometrů od své základny, stále potřebujete klasické letouny.

Zadruhé je tu otázka mezinárodního práva. Americká akce byla odsouzena jako jeho hrubé porušení, které prý jen podnítí autoritáře, jako jsou Vladimir Putin a Si Ťin-pching, k vlastním nelegálním dobrodružstvím. U nás se proti americké operaci postavili lidé napříč politickým spektrem, od šéfky komunistů Kateřiny Konečné přes senátora Pavla Fischera až po piráta Ivana Bartoše.

Mezinárodní právo je sice hezká myšlenka, ale v praxi může fungovat pouze tehdy, pokud je někdo ochoten je vymáhat. V minulosti to byli často Američané. V podstatě celý civilizovaný svět se shodl na tom, že Maduro je brutální diktátor, který ožebračil svou zemi, zfalšoval volby a je napojen na drogové kartely. Většina se však zmohla maximálně na nezávazné proklamace a odsouzení na sociálních sítích, což běžným Venezuelanům příliš nepomohlo – na rozdíl od strčení Madura do pytle hochy z Delta Force. Sice k tomu neměli razítko od OSN, ale reálně udělali pro dodržování lidských práv víc než Rada bezpečnosti za posledních několik let; mimo jiné proto, že si v ní velmoci navzájem vetují jakékoli snahy. Trump se zachoval jako kovboj, který přijel do městečka ovládaného zkorumpovaným šerifem.

Klást rovnítko mezi Putinovu invazi na Ukrajinu a americký zásah ve Venezuele nelze. Mezi odstraněním nepopulárního diktátora a nevyprovokovaným útokem na svobodně zvolenou a demokratickou, byť možná nedokonalou vládu neexistuje morální ekvivalent. Asi nejlépe to vystihuje věta, kterou řekla novinářce Českého rozhlasu Janě Ciglerové Venezuelanka žijící v USA: „Kde jste byli, dodržovatelé mezinárodního práva, když Chávez nechal na mostě střílet do lidí a Maduro mučil naše lidi?“

Většinu Američanů víc zajímá, zda únos Madura byl podle amerického práva. Odpověď je: nejspíš ano. Prezident sice nesmí vyhlásit válku bez souhlasu Kongresu, ale podle zákona o válečných pravomocích z roku 1973 může prezident nařídit vojenský zásah bez souhlasu legislativců, pokud ten trvá méně než 60 dnů. Navíc administrativa tvrdí, že spíš než o akci vojenskou šlo o akci policejní. Americká armáda pouze vykonávala uvalený zatykač na Madura. Tento argument má precedent: v prosinci 1989 Američané svrhli a odvezli ze země panamského diktátora Manuela Noriegu. Záminkou tehdy bylo také jeho zapojení do obchodu s drogami. Před americkými soudy to obstálo.

Ropa, drogy a nepřátelé

Samozřejmě Trump nenechal Madura odvézt, jen aby zajistil obyčejným Venezuelanům svobodu. Měl k tomu i pragmatické důvody. V posledních dnech se nejvíc mluvilo o ropě, Venezuela má jedny z největších zásob na světě. Jako o jednom z důvodů útoku o tom hovořil i sám Trump. Ve skutečnosti to však bude jeden z méně významných motivů americké akce. Trumpovi se ropa uhnízdila v mozku, jelikož má tendenci vnímat politiku jako transakční záležitost. Když se dověděl, že Venezuela znárodnila ropný průmysl v 70. letech, čímž připravila o majetek i americké společnosti, nejspíš to začal chápat jako křivdu, kterou je třeba napravit. Kontrola ropy je pro něj navíc velmi hmatatelným výsledkem celé operace.

Na rozdíl od roku 2003, kdy proběhla invaze do Iráku a USA i tehdy byly obviňovány, že zaútočily především kvůli ropě, nyní nejsou závislé na dodávkách ropy ze zahraničí. Díky rozvoji technologie frakování je Amerika od roku 2019 čistým exportérem ropy.

Větší roli nejspíš sehrály jiné faktory. Zaprvé pronikání drog do USA, přičemž Venezuela je jedním z hlavních tranzitních států a její vláda je do tohoto obchodu zapojena. Dále jsou tu geopolitické důvody. Venezuela je nepochybným spojencem nepřátel Západu. Čína patří mezi hlavní finanční sponzory venezuelského režimu a čínské firmy tam masivně investují. Rusko je zas klíčovým dodavatelem vojenského materiálu. Během nepokojů po zfalšovaných volbách v roce 2019 Moskva údajně vyslala do Caracasu žoldnéře z Wagnerovy skupiny, aby Madura chránili. Čína a Rusko pocítily i ztrátu vojenské prestiže. Efekt venezuelské protivzdušné obrany, která je založena na čínských radarech a ruských raketách, byl nula. Dalším spojencem Venezuely je Írán, který jí dodává drony. Důvěryhodné zdroje navíc uvádějí, že teroristické hnutí Hizballáh, řízené z Teheránu, se podílí na venezuelském obchodu s drogami. Kubánci zas obstarávali Madurovu ochranku, 32 z nich při americké akci zemřelo.

Odstranění Madura je políčkem a varováním těmto státům. Ti, kdo chtějí, aby se Západ postavil Putinovi a spol., by měli tuto akci vítat. Rusové se již nyní obávají, že pokud Američané opravdu získají kontrolu nad venezuelskou ropou, mohou její cenu srazit tak nízko, že se Moskvě přestane vyplácet těžba, což by tvrdě zasáhlo ruskou ekonomiku.

Představa, že by to mělo Rusko či Čínu k něčemu podobnému povzbudit, je rovněž scestná. Putin už čtvrtým rokem útočí na Ukrajinu a k tomu americký příklad rozhodně nepotřeboval. A hlavní překážkou čínské invaze na Tchaj-wan rozhodně není mezinárodní právo, nýbrž americká 7. flotila. Navíc Čína tvrdí, že se na otázku Tchaj-wanu mezinárodní právo vůbec nevztahuje, protože jde o její vnitřní záležitost. Pokud americká akce ve Venezuele něčeho dosáhla, pak přinejmenším donutila Peking zamyslet se. Trump totiž ukázal, že použití síly má stále ve svém arzenálu.

Memento nejen z Iráku 

Zatřetí jsou tu oprávněné obavy z dalšího vývoje. Američané jsou mistři ve vojenském zničení nepřítele, ale následná stabilizace jim zpravidla příliš nejde, jak ukazují příklady Afghánistánu, Iráku či Libye. Lze si představit řadu scénářů, v nichž by současná naděje na svobodu pro Venezuelu skončila katastrofou. Počínaje variantou, kdy Trump po únosu Madura ztratí o situaci zájem a diktatura bude pokračovat, jen s někým jiným v čele. Nebo sice nastoupí demokratická vláda, ale síly věrné Madurovi rozpoutají občanskou válku či guerillovou kampaň. Problémy, které po sobě Maduro zanechal, mohou být navíc tak rozsáhlé, že je žádná vláda nebude schopna vyřešit, a bída s chaosem proto budou pokračovat.

Existuje však i opačný scénář. Ne každé razantní použití síly nutně vede ke katastrofě. Po sesazení Noriegy se Panama nepropadla do chaosu a stala se stabilní demokracií. Před šesti lety Trump nařídil zabít íránského generála a hlavního stratéga státního terorismu Kásima Sulejmáního. Skeptici tehdy rovněž varovali před strašlivou íránskou odvetou. Ve skutečnosti Teherán na několik let stáhl ocas. Podobné to bylo i při loňském izraelském útoku na Írán, do něhož se nakonec zapojil i Washington bombardováním íránských jaderných zařízení. Také tehdy varovali skeptici před katastrofálními následky. Komentátor Tucker Carlson tvrdil, že úder povede k tisícům mrtvých Američanů. Nestalo se nic. Naopak je to íránský islamistický režim, který nyní čelí existenčním potížím.

Momentálně to vypadá, že Američané jsou ochotni spolupracovat se stávající venezuelskou vládou a zároveň dále vykonávat vojenský tlak na Caracas, zatím především skrze udržování blokády ropných tankerů. Nevylučují ale nasazení armády přímo ve Venezuele. Chtějí tím „držet na špičkách“ Madurovu viceprezidentku Delcy Rodríguezovou, byť o skutečných představách Američanů o tom, kdo má Venezuele vládnout, lze zatím jen spekulovat. Lepší varianta je, že USA budou trvat na vypsání demokratických voleb a následném předání vlády, přičemž udržení současného režimu u moci je jen dočasnou záležitostí, jež má zabránit úpadku země do chaosu. Horší vývoj by byl americký souhlas s pokračováním autoritářského režimu bez Madura výměnou za navrácení kdysi zabavených ropných aktiv a slib, že Venezuela nepůjde proti americkým zájmům.

Americká operace může mít dva negativní dopady na mezinárodní scéně. Prvním je povzbuzení Trumpových imperiálních choutek. Americký prezident již nyní vyhrožuje, že by mohl stejný osud potkat Mexiko, Kolumbii, Kubu a Grónsko. Kubánského komunismu by nebyla žádná škoda. Prezidenti Mexika a Kolumbie jsou ale demokraticky zvolení. A uzmutí Grónska americkému spojenci Dánsku by byl neuvěřitelný zločin ohrožující celou transatlantickou alianci.

Operace v Caracasu je ale také potvrzením platnosti Monroeovy doktríny, tedy americké politiky netolerovat vnější vliv na západní polokouli. Po Washingtonu se již rok šušká, že cílem Bílého domu je stažení se ze světa a rozdělení zeměkoule na tři sféry vlivu. USA se budou starat o obě Ameriky, Čína o Asii a Rusko o Evropu. Pro náš světadíl by to byla špatná zpráva. Únos Madura může být varováním Číně a Rusku, ať se drží na své hemisféře – ale nemusí být varováním, že Washington jim bude výrazněji bránit v prosazování jejich vlastních zájmů v jejich sférách vlivu. Nebo naopak jde o důkaz návratu sebevědomé americké politiky ochotné postavit se svým konkurentům. Co platí, neví nejspíš ani sám Trump, jelikož jeho zahraniční politiku tvoří několik soupeřících frakcí uvnitř administrativy. Jde ale o další signál, že Evropa se musí o svou bezpečnost začít starat sama.