Jaká je role sociálních sítí v dnešním světě? Nestal se z dobrého sluhy zlý pán? Prospívají, nebo škodí demokracii? Na tyto a další otázky hledali odpovědi hosté veřejné debaty, která proběhla 21. února v Knihovně Václava Havla. Pozvání šéfredaktora Týdeníku Echo Dalibora Balšínka přijali filozofka a vysokoškolská pedagožka Tereza Matějčková, neurobiolog a profesor psychiatrie Jiří Horáček, datový analytik a sémiotik Josef Šlerka a redaktor Deníku N Jan Moláček.

Pan profesor Horáček se zabývá tím, co se lidem děje v hlavě. Sledujete, jak se v jejich mozku projevuje i to, co prožívají ve veřejném prostoru. Jaké máte poznatky o tom, že například sociální sítě mají negativní vliv?

Horáček: S mou skupinou v Národním ústavu duševního zdraví se zabýváme i tím, proč lidé tak snadno věří dezinformacím. Proč žijeme v době, která se označuje jako epistemická krize, tedy krize důvěry v poznávací proces jako takový, případně krize důvěry v pravdivost. Ptáme se, kde se to bere. Současně sledujeme, jak mediasféra má tendenci lidi tlačit k velmi negativním psychologickým projevům. V první řadě jde o pocit nejistoty. Pocit nejistoty je pro nás těžko snesitelný. Nevíme, jak s tím nakládat. Řešíme také to, jak to informační prostředí ovlivňuje nalézání řešení v komplikovaných situacích, říkáme tomu odborně kognitivní rigidita, na druhé straně je to kognitivní flexibilita. Je jasné, že současná situace vede k tomu, že lidé mají tendenci reagovat víc rigidně, tedy spadnout do jednoho interpretačního schématu a pak v něm pokračovat. A sledujeme také, jak ošetřit, aby dopady nebyly takové, protože mají vliv nejen na duševní zdraví člověka, ale i na liberální demokracii.

Zdůrazňujete, že společnost je v posledních dekádách vystavena sériím znejisťujících situací. První přichází v roce 2008 s ekonomickou krizí, v letech 2014 až 2015 dopadá znejistění spojené s migrací, následuje pandemie covidu a nakonec ruská válka proti Ukrajině. Toto společenské znejistění zvýrazňují sociální sítě.

Horáček: Jsou vlastně tři zdroje nejistoty ve světě. První – série krizí, které jste zmínil. Druhým zdrojem je samotná technologie přenosu informací. Skutečnost, že lidé vyhledávají primárně informace na sociálních sítích. Udává se, že až 60 procent informací lidé čerpají ze sociálních sítí, nikoli z rádia nebo televize, kde je sdělení filtrováno profesionálními novináři. Digitální prostor vytváří poměrně řadu nečekaných, bizarních jevů, lidi uzavírá do nějakých intelektuálních izolovaných skupin. Je tam řada psychologických chyb, které se promítají v masivní škále negativity, například negativity bias, která říká, že pro lidi je důležitější negativní zpráva. Negativní zprávu snáz přepošlou a pak dochází k tomu, že se vytváří nepoměr mezi pozitivními a negativními informacemi. Třetí zdroj naší nejistoty je ruská propaganda, která právě systematicky působí prostřednictvím sociálních sítí. To je vlastně unikátní nástroj, na jehož uplatnění Rusové čekali od šedesátých let.

Tereza do předminulého vydání Echa napsala recenzi na německý román, který popisuje situaci dvou lidí, která determinuje a radikalizuje jedince, jenž se stane předmětem útoků na sociálních sítích, tzv. shitstormu. Sama jsi něco podobného zažila. Vidíš nějaké východisko, nebo jsi ve stavu, kdy bys tu situaci zatím jenom popisovala a to řešení, jak na agresivitu a negativitu na sociálních sítích, zatím nevidíš?

Matějčková: Sociálními sítěmi se úplně nezabývám. Zabývám se jimi jen potud, že se snažím z nich vyvázat a snížit dopady na můj život. Dnešní téma sociální sítě jako akcelerátor zla ale v nějakém smyslu filozofické téma je, a jestliže tady máme nějaký akcelerátor zla, tak určitě mohou být filozofové také příslušní. Zmíněný román od Juli Zeh je hodně diskutovaná kniha, protože skutečně tematizuje to, jak moc jsou sociální sítě nepodstatné, okrajové, že se tam velmi často řeší hlouposti s nějakou nadsázkou, že si tam dovolujeme být tím, co bychom nechtěli být, aby nás tak lidi viděli naživo, jak se chováme. Ale na nich si to v nějakém smyslu dovolujeme. Zároveň všichni víme, že je to hra. Ale najednou se hra může zvrtnout a může jít o život nebo zdraví. V tomto smyslu jde o zajímavý fenomén, že vlastně o nic nejde a zároveň může jít o všechno. V té knize se pokusí spáchat sebevraždu dcera otce, který se stane předmětem shitstormu. Banalita spojená s hrůzou je na sociálních sítích vlastně zajímavá. Profesor Horáček zmínil i to, že se potýkáme s rigiditou myšlení, nebo nebezpečí z rigidity myšlení. Ale opět bych neřekla, že to nutně vytvářejí sociální sítě. Netvrdila bych, že sociální sítě z nás dělají zlé lidi. Jestli ano, tak proto, že jsme byli problematičtí předtím. Sociální sítě rigiditu, antipatii velmi posilují. Vedle toho rigidita je něco, co strašně potřebujeme, protože je to v nějakém ohledu stálost, je to síla, o kterou se můžeme opřít. A musíme si klást otázku, jak zůstat silní, aniž bychom se stali zlými. Můžeme si ji klást mimo sociální sítě, v našem životě, ale na sítích je to eminentní, protože ono nás to vybízí, abychom to tam někomu nandali, především v negativním smyslu. Také chci ale říct, že mě docela irituje i to, co se označuje jako candystore. Když si žena mění profilovou fotografii, třeba mladšího věku, je tam posypána úplně všemi superlativy. Pochopitelně je to stejně vlastně irelevantní, může to být škodlivé jako to, když je člověk zasypán nějakým hnusem. Oba extrémy nás v nějakém smyslu pitvoří. Zkrátka bych nezmiňovala jenom ty shitstormy, ale i extatické projevy typu: Nikdy jsem tak nic geniálního nečetla, nikdy jsem neviděla nic tak krásného. To je také svým způsobem výraz debility.

Honzo, jak vnímáš sociální sítě? Jsou akcelerátorem zla? Nepochybně jsi zažil pořádný shitstorm.

Moláček: Ano. Naposled dnes. Po dlouhé době jsem komentoval nějaký příspěvek ke covidu na místě, kde se scházejí zastánci konspiračních teorií. Dřív jsem to dělával, protože jsem to považoval za důležité, protože jsem měl pocit, že některé věci není možné nechat bez reakce. Bral jsem na sebe úlohu toho, kdo jejich výklad zpochybnil. Nechal jsem toho, když pandemie opadla, protože už kvůli dezinformacím neumírali lidé. Dnes jsem opět neodolal, takže poslední shitstorm jsem zažil dnes, ale nic si z toho nedělám, nepokládám to za žádný problém.
Obecně sociální sítě pokládám za další prostor, do kterého se posunul náš život, ať už jde o nakupování, domlouvání se na společných akcích, seznamování, pracovní záležitosti. Musíme se smířit s tím, že velká část života se odehrává ve virtuálním prostoru. Nebude to jinak. A v tom virtuálním prostoru platí úplně jiná pravidla komunikace, svádí nás k jiným komunikačním vzorcům a jejím projevem toho jsou přesně situace, o kterých mluvila Tereza Matějčková – přehnané extatické výlevy ať už pozitivní, nebo negativní, které bychom tváří v tvář nějakému člověku vůbec neudělali. Musíme se s tímto fenoménem naučit zacházet a samozřejmě se to týká samotného dezinformačního světa, dezinformačních narativů.

Sociální sítě už nejsou žádnou novou, módní platformou, jistá skupina lidí je sice stále nepoužívá, ale stávají se místem, kde se odehrává největší část společenské debaty. V současnosti neexistuje žádné jiné tradiční médium, kde by probíhala srovnatelná společenská debata. Neexistuje žádné jiné médium, žádná jiná platforma, kde by se tak velký objem lidí zabýval světem a fungováním politiky. Před patnácti lety měly Televizní noviny na TV Nova tři a půl milionu diváků, kteří sdíleli určitý pohled a výklad světa, dnes mají Televizní noviny 800 tisíc diváků. Problém je, že svět sociálních sítí je atomizovaný a uzavřený do názorových bublin, které spolu nekomunikují, a zpochybnění pohledu na svět si dané bubliny interpretují jako útok na svou identitu, na svou existenci, a proto vzniká ten konflikt.

Šlerka: Mně se strašně líbilo, co říkal pan profesor Horáček. Mám jediný problém, a to, jak je to skutečně s bublinami. Výzkumy, které se dělají v prostředí sociálních sítí, teorii bublin neukazují jednoznačně, lidé nechtějí být konfrontovaní s něčím jiným, přesto do jejich prostoru vstupují radikalizovaní jedinci z jiného tábora, ale to často poslouží jako dobrá forma, kde se v jejich výkladu utvrdit. Dovolím si uvést experiment, který nemůžu publikovat jako studii, protože za to by mě etická komise fakulty vyrazila. Ale my jsme před pár lety dělali se studenty falešné profily, které budou lajkovat facebookové skupiny, které příslušely voličům jednotlivým politických stran. Typickou voličku KSČ, SPD, ODS. Ten etický problém tkví v tom, že byste neměli při experimentu reagovat se zkoumaným subjektem bez jeho souhlasu a vědomí. A my jsme s nimi formou postu reagovali. Zajímavé ale bylo, že ti lidé pod falešným účtem měli v průběhu jednoho týdne kolem 500 kamarádů na Facebooku a měli naprosto kompaktní feed, který měl tu samou strukturu, ať to byl volič ODS, nebo volič SPD podle jejich profilů. Nejzajímavější bylo to, že se dalo v podstatě říct, že zatímco lidi z demokratického tábora ani tolik nedostávali informaci ze strany dezinformační, konspirační, tak lidi z konspirační strany sdíleli ty mainstreamové věci mezi sebou. Ale předem je dávali do toho negativního vyznění. Takže sdíleli Sašu Mitrofanova s titulkem Podívejte se, jaký je to duševní mrzáček. Vlastně na té intelektuální, čisté výměně informací žádná bublina nebyla. Problém spočíval v tom tvrdém rámování libovolného fenoménu do předem připravené interpretace. Ty bubliny jsou vlastně hodnotové bubliny.

Druhá poznámka je k fenoménu nejistoty. Myslím si, že není způsoben sociálními sítěmi. Efekt globalizace, celkové nejistoty ve společnosti a fakt, že modré límečky v USA volí Trumpa, což nikdy dělat neměly, vždyť měly volit demokraty, je tak zásadní, že ty sociální sítě ho jenom udržují v oběhu a umožňují některým aktérům typu Ruska, a samozřejmě jsou tam i jiní, aby do ran nejistoty vhodně sypali sůl. Primární problém je, že společnost je v krizi i bez sociálních sítí.

Máme tendenci ze sociálních sítí dělat obětního beránka. Poslední poznámka k tomu neurologickému pohledu, od časů Goffmana (Ervin Goffman, sociolog, autor knihy Všichni hrajeme divadlo – pozn. red.) známe, že všichni hrajeme divadlo. Volíme nějaká slova, nějak se oblékáme, děláme nějaké vtipy, abychom byli nějak akceptováni. Člověk chodí na sociální sítě pro to přijetí. My tam jdeme a chceme být nějak přijati, podle toho volíme způsob komunikace: abychom byli přijati. To je normální, to děláme i v běžném životě. Akorát že na sociálních sítích je to na strašných steroidech a ve skupinách lidí, kteří nejsou přijati a nemají respekt v off-line, reálném životě, tak si můžou velice rychle vyrobit skupinu, která jim olajkuje každé mrtvé dítě. Jsem přesvědčen, že jeden z nejsilnějších motivů je efekt přijetí.

Poslední poznámka. Před deseti lety bychom tady mluvili o tom, kterak sociální sítě pomáhají zachránit demokracii ve světě, mluvili bychom o arabském jaru a jiných fenoménech, kdy sociální sítě byly akcelerátor dobra. Ony byly nazývány pochodní svobody. Fázi očekávaní vystřídala fáze zklamání. Sociální sítě prostě za tohle nemůžou. To, co je špatné a opět a se to ukazuje ve výzkumech, je, že my podléháme generalizaci na základě řvoucí menšiny. Když jsme počítali ještě před pár lety unikátní uživatele, kteří něco komentují u politických stran, tak jsme se na českém Facebooku dostali na nižší desítky tisíc ve srovnání s pěti miliony uživateli Facebooku. My se vztahujeme k těm uřvaným desítkám tisíc, které si z toho udělaly sebepotvrzující byznys. U většiny lidí to není. Tak to vidím já.

Pane profesore, vy máte nějaké sociální sítě?

Horáček: Trochu jsem se bál, že mi tu otázku někdo položí, protože nevím, jak to vyzní, ale na žádné síti nejsem, nikdy jsem ji neměl a na žádné nefiguroval. Jen je studuju a vycházím z rozsáhlých analýz sociálních sítí. Z nich vyplývá, že problém vzniká v algoritmech, které sociální sítě řídí, jde o algoritmy personalizovaného obsahu. To je ten problém, který lidi nakonec radikalizuje, zmenšuje výseč světa, která je lidem zprostředkovaná, a to systematicky, dlouhodobě a pořád a bez jakékoli zpětné vazby. Lidé jsou tlačeni do jednoho myšlenkového pólu, a to soustavně, každý den. Empirické výzkumy ukazují, že sítě, které mají personalizovaný obsah, radikalizují, což je třeba Facebook nebo třeba Twitter. A ty sítě, které takové algoritmy nemají, což je třeba Reddit, neradikalizují vůbec.

Šlerka: Přiznám, že nevím, jak to funguje na Redditu, kde algoritmus není, ale popularitu příspěvku určují uživatelé a problém je jen přesunutý do davu. Možná by bylo dobré říct, proč ten algoritmus je zde, a odpověď je jednoduchá, protože Facebook na něm vydělává peníze. Vydělává na tom, že ti lidé jsou tam dlouho, že z něj neodcházejí. Google vydělává na tom, že z něj lidé odcházejí. Fakt, že to vede k nějakým negativním fenoménům, je spíš zpráva o tom, co jsme za lidi.

Horáček: Ale na společnost to dopad má.

Šlerka: Ale Facebook to nedělá, aby nás radikalizoval. Ne, Facebook přilnul k našim potřebám a drží nás tam pomocí stimulace našich vlastních potřeb. Je to jako slepý hodinář, jako slepý had Ladislava Klímy, neví, kam jde, neví, kde se pohybuje, jenom se potřebuje pohybovat.

Facebook to dělá pro peníze, to je legitimní, ale zároveň společnost poškozuje její radikalizací.

Šlerka: Posiluje a akceleruje to, co v ní je.

Horáček: Nesouhlasím. Mám podklady, které říkají, že radikalizuje. Bezpochyby. Sítě polarizují.

Šlerka: S polarizací problém nemám. Jen říkám, že tango se tančí ve dvou, a kdyby lidé neměli v reálné společnosti problémy, tak ty sociální sítě ani ruská propaganda by nestačily. To je to, co říkám.

Moláček: Zůstává otázka, jestli sociální sítě nevnášejí do společnosti problémy, o kterých by se ta společnost nebo její segment vůbec nebavily. Typicky třeba migrace nebo islám. Kdo by měl bez sociálních sítí důvod se bavit v nějaké zapadlé české vesnici o nějaké islamizaci. To je naprosto odlehlý problém, který se té vesnice týkat nebude. Ale žije tam tím celá hospoda jenom proto, že si všichni přes den přečetli na Faceboooku, že za půl roku tam budou mít mešitu a budou jim tam řezat hlavy.

O migraci a islamizaci by se ale psalo i v tradičních v médiích, nezávisle na sociálních sítích. My nepozorujeme přece nový fenomén, konspirační teorie, pomluvy, fámy, to není nic, co by bylo pro tu společnost nové.

Moláček: Jasně, ale v seriózním médiu nenapíšou, že tohle nebezpečí hrozí na té vesnici v Česku, protože to je záležitost v jiných zemích.

Honzo, když jsi vpálil do těch nepřátelských bublin, dosáhl jsi tam nějakého úspěchu, třeba v podobě toho, že bys někoho přesvědčil? Mělo to nějaký efekt, nebo sis tam přišel jenom pro kopance?

Moláček: To člověk nikdy nezjistí. Málokdy vám na sociální síti někdo napíše Ano, doteď jsem si myslel tohle, ale teď jsem si přečetl váš příspěvek a nevím, změnil jsem názor. Nebo něco podobného. To se nestává. Psát směrem k těmto bublinám je spíš pro mlčící většinu, která to sleduje a nijak zvlášť se nevyjadřuje. Možná nemá ani nějak vyhraněný názor, ale kdyby jen neustále četla ty příspěvky jdoucí jedním směrem, tak by získala dojem, že to není zpochybňované, že neexistuje žádný protinázor. Takže já to dělám spíš z toho důvodu a dělal jsem to už během migrační krize. Nejsem žádný vakcinolog ani epidemiolog nebo něco podobného, ale dělal jsem to právě proto, aby nevznikal dojem, že se ustanovil nějaký narativ a nelze s ním polemizovat.

Ty, Josefe, tvrdíš, že nejsi příznivcem teorie bublin a izolovaných skupin.

Šlerka: Myslím, že se to přeceňuje. Ne že by ten fenomén neexistoval, ten reálný dopad se přeceňuje.

Takže si myslíš, že ty bubliny se navzájem ovlivňují.

Šlerka: Ty platformy už reagovaly změnami algoritmu a celý ten systém se vyvíjí. Myslím si, že dnes je situace výrazně jiná, než byla. Neříkám, že ten fenomén neexistuje. Říkám, že se jenom přeceňuje jeho role.

A schopnost lidí vést polemiku, naslouchat názoru jiných se snižuje, je stejná jako kdykoli jindy, anebo je dokonce větší?

Šlerka: Na to nejsem schopen odpovědět. Mě primárně zajímají oblasti internetu, které se týkají konspirací a dezinformací, vidím úplně jiný typ lidí. Čím dál víc se přikláním k tomu tvrzení o Nietzschem, Nietzscheho je třeba brát vážně, ale nikdy ne doslova. A mám pocit, že to je typické pro mnoho těch diskusí. Máme brát vážně, co lidé říkají, přitom to nemyslí doslova tak, jak to říkají.
Protože když se pak člověk doptává, to je taková dávná komunikační strategie z korporátu, začínám slovy Jestli ti dobře rozumím, ty si myslíš, že... a teď jako přeříkám to, jak jsem pochopil tu větu. Velmi často se z druhé strany ozve Ne, to mi rozumíš špatně. Aha, tak jak to tedy myslíš? Vlastně když si člověk takhle delší dobu s lidmi povídá, tak nakonec zjistí, že oni třeba vyjadřují jenom nějaký pocit, oni nemyslí vážně, co říkají, nadávají ti do kreténů a debilů, ale pak se ukáže, že je to jenom normální oslovení. Řekneš jim, ty jsi taky kretén, a najednou se bavíte. Mám ale spíš pocit, že dochází dech v ochotě se bavit, nikoli kvůli sociálním sítím, ale kvůli celospolečenské únavě. V Maďarsku jsou dva státy, dvě skupiny, které komunikují jenom mezi sebou. Polsko vlastně směřuje k něčemu podobnému. My ne, my jsme na tom vlastně pořád dobře, my máme pořád heterogenní prostor k diskusi. To si myslím, že nás drží nad vodou.

Horáček: Jsme víceméně zajedno. Ale v té separaci lokální, v těch bublinách, tam jsou vlastně dvě roviny. Jedna rovina je vzájemná propustnost informační a druhá je afiliace s tou skupinou. Afiliativní mozek se to jmenuje, souvisí to s oxytocinem, hormony. Je to fylogeneticky stařičký mechanismus, že je nám dobře, když jsme mezi svými, když jsme prostě uvnitř své skupiny, protože jsme evolučně žili ve skupinách maximálně o 200 jedincích, kde nám bylo dobře. Být uvnitř skupiny znamená, že se máme rádi, jsme ve vazbě a ten oxytocin to zprostředkuje, současně usměrňuje koordinování té skupiny, protože když se chovají koordinovaně, tak spíš se ubrání. Což je všechno hezké, ale odvrácená strana je v tom, že když dojde k poruše, zostřuje se ochota vůči ostatním. Jsou to my a oni. Ta technologie, která lidi cpe do skupin, současně zvyšuje rozpory a negativní vnímání těch ostatních, kteří nejsou v té skupině. To je to, čeho já se bojím. Uskutečňuje se to na všech škálách.

Matějčková: Jan Moláček řekl na začátku důležitou věc, že sociální sítě jsou vlastně docela mladé, a nejsme proto schopni odhadnout dopad sociálních sítí na demokracii nebo na veřejný prostor. Právě proto, že je toho tolik, co o nich můžeme říct, a že jsou strašně protikladné. Ony samozřejmě spojují lidi do bublin. Jsou to sítě, co by jiného měly dělat než spojovat lidi. Ale spojováním se zase také dost rozdělujeme, takže zároveň rozdělují, zároveň jsou samozřejmě naprostým požehnáním pro společnosti nesvobodné, nedemokratické, kde lidé získávají tímto způsobem hlas, který by jinak neměli. Mají demokratizační potenciál i v naší společnosti. Twitter nebo Facebook jsou sociální sítě pro lidi, kteří nemají běžně hlas, kteří nemají otevřený prostor do médií; a tímto způsobem, můžeme říct, můžou být mimořádně prospěšné pro demokracii. Víme, že se dostaly díky sociálním sítím na veřejnost problémy, které by se tam jinak nedostaly a jsou naprosto legitimní. Na druhou stranu ale máme důvod se obávat sociálních sítí přesně kvůli tomu, co říkal ať už profesor Horáček, nebo ostatní. Protože u nich skutečně vnímám enormní úpadek komunikační dovednosti. Snést to, že si někdo jiný myslí něco jiného. Veřejnost tkví v tom, že se bavíme o stejné věci a vydržíme to, že o ní přemítáme odlišně, že máme odlišné stanovisko. To je vlastně podstata veřejné debaty. Obrovský civilizační výkon je bavit se o stejné věci a zastávat odlišné názory. Tradičně to bylo tak, že jsme na to šli fyzicky nebo někoho občas upálili. Potom máme osvícenství a ustavení komunikačních norem, což je samozřejmě v nějakém ohledu ideál, ale v nějakém ohledu to je prostě pravda, to, že jsme se naučili spolu civilizovaně bavit. To, co vidíme dnes na sociálních sítích, je enormní úpadek této schopnosti. Protože to ale souvisí s podstatou sociálních sítí, že je personifikovaná. Facebook je prostě o mé tváři, ne o tom, že aby mě někdo ohodnotil, tak musí mít odstup, ale on hned začne komentovat „moji tvář“, tzn. jaká jsem, když si toto myslím. Nezačne se bavit o tom, co si myslím, ale rovnou skočí k tomu, ona si myslí toto o covidu, tak bude špatný člověk. Ona si myslí něco jiného o covidu, tak to je naše, to je dobrý člověk.

Šlerka: Jen dvě reakce. Souhlas. Myslím si, že je to ještě horší, protože ten skutečný problém je v tom, že společnost je fragmentarizovaná a bude víc. My vlastně díky tomu velkému výdobytku, totiž umět obsloužit menší a menší skupiny, rozbíjíme společnost. A nastupující umělá inteligence to vše ještě posílí. Bude stále naléhavější definice veřejného zájmu a otázka toho, co děláme ve veřejném zájmu. Technologické změny to ještě zesílí a je otázka, jestli jsme schopni vymyslet nějakou alternativu vůči té Habermasově komunitní společnosti, která bude netotalitní a netotalizující a která vlastně akceptuje hybriditu světa, ve kterém žijeme. Nevím, jestli to jde. Jenom vím, že do toho směřujeme plnou parou a to, co zažíváme dnes, je legrace vůči tomu, co nás čeká v příštích letech. Příštích 15 až 20 let nebude klid.

To budou spíš řešit ti mladší, kteří jsou aktivnější. My starší už to nějak doklepeme. Bude to horší?

Moláček: Ty obavy sdílím, absolutně netušíme, co bude za dva roky, proto nemá smysl přemýšlet, co bude za pět nebo deset let. Také může být něco lepšího, než čekáme. U řady technologických objevů, o kterých jsme si mysleli, že promění náš život v procházku růžovou zahradou, se nakonec ukázalo, že přinesly další problémy, ale podařilo se je nějakým způsobem vyřešit aspoň tak, že s nimi dokážeme žít. Myslím, že pořád ještě není vyloučená možnost, že se nám něco podobného podaří i s těmi sociálními sítěmi. My jsme teď vlastně ve fázi, kdy si od nich slibujeme jen to nejhorší. Může být přijata nějaká regulace na úrovni legislativy třeba USA nebo Evropské unie, která bude přínosná. Ono by bohatě stačilo, kdyby každý byl na té síti identifikovatelný, nesl osobní zodpovědnost. Podle mě není třeba nic moc zakazovat, není třeba cenzurovat.

Matějčková: Také mám docela naději, navzdory hrůzám sociálních sítí. Hovoříme o sociálních sítích jako o něčem, co působí na nás, o nějakých systémech a umělé inteligenci, to je vlastně strašně mocné a důležité a my se samozřejmě hrozně zmenšujeme, proto si myslím, že tím spíš záleží na nás, abychom si tu moc vzali zpátky. V tomto smyslu jsem také říkala, že sociální sítě jsou relativně mladé a zatím v nich není žádná kultura. Ony zatím jenom pošlapaly nějaký elementární respekt vůči druhému. Mám docela naději, že lidé prohlédnou a že lze apelovat na osobní odpovědnost. Samozřejmě je možné se připojit ke každému shitstormu, stejně tak je možné se vymočit na veřejnosti. Ale nevypadá to dobře. Třeba bude časem tímto způsobem nepřípustné nebo nemožné se připojit k shitstormu. Proto si myslím, že také je dobré se ozvat vůči nějakým úplným hrubostem. To jsou samozřejmě takové totální banality, ale tím si vlastně bereme zpátky svobodu i nad tou sociální sítí. Nechci být vůbec naivní, ale v tom smyslu, že jak občas někdo řekne, že nejde o technologii, ale o to, jak technologii používáme. To samozřejmě tak není, technologie nás mění, mění naši komunikaci, Nietzsche to velmi dobře věděl, změníte médium, změní to vás. To taky není celý příběh. Stále tam musíme zdůrazňovat naši individuální subjektivitu a odpovědnost za sebe sama, jak se tam chováme.