Už dlouho jsem nebyl v české vesnici a kráčeje jí jsem si pomalu uvědomoval, že jsem svědkem civilizačního rozdílu, který musel vzniknout v poslední dekádě. Před několika dny jsem takhle šel Dobrou Vodou a jevila se mi jako důkaz toho, že Slovensko se nemá zle. Až při pohledu na tuhle vesnici podobné velikosti mi došlo, jak daleko nám Češi utekli.

Ten odstavec překládám z knížky Príhody tuláka po Slovensku, kterou jsem si koupil v jednom bratislavském knihkupectví a na jeden zátah přečetl. Jejím autorem je známý novinář a také spisovatel Martin M. Šimečka, který se loni vydal pěšky po červené turistické značce z Devína přes celé Slovensko na Duklu: také se té trase říká Cesta hrdinů SNP. Nutno říct, že ji Šimečka neušel celou, v polovině to zapíchl, ale i tak to na pětašedesátiletého muže, byť trénovaného a zdatného, byl docela nepochybně výkon.

To, co Šimečka zažije, je vlastně příběh rozčarování. Slovenská krajina je samozřejmě půvabná, příroda okouzlující, ale jakmile sejde z kopců do městeček nebo do dědin, padá na něj tíseň a poznání, že Slovensko si samo se sebou neví rady. Hezky popisuje paradox, kdy příroda je vlastně „civilizovaná“, ale ta skutečná divočina je ve městech a na vesnicích, ve způsobu, jak tam lidé nakládají s veřejným prostorem, jaké si staví domy, jak pečují o cesty a jak ničí krajinu zpupnými stavbami a ploty, které se do ní zakusují. Je to lidská krajina, ze které zmizel cit pro ladnost a souměrnost, jako by to bylo lidem jedno nebo na to neměli cit. Slovensko je příliš velká země pro tak málo lidí, řekne mu jeden chasník, se kterým se dá řeči. Myslí tím, že v lidech zmizel soucit s přírodou a krajinou, příliš mnoho je toho zfušováno, rozkradeno, zničeno. Poutník se může kochat sceneriemi hor a jedinečnými panoramaty, pak sejde do údolí a čeká ho zklamání. Je to krajina nikoli po bitvě, ale po nějaké nemoci, která ještě neskončila a jen tak neskončí, není smrtelná, ale nikdo neví, jak se z ní vyléčit. Jak mu říká jeden mudrlant: „Čo z toho vyplýva? – My sami si za to môžeme, lebo sme debili. Poddanský národ, ktorý si nevie vládnuť, vie len pracovať a kradnúť!“

Dostane ale výbornou radu, kterou je dobré si zapamatovat i v těch prý mnohem civilizovanějších Čechách: Když po cestě natrefíš na otevřenou hospodu, jdi do ní. Protože druhá bude nejspíš zavřená.

Držte se toho.