ÚHEL POHLEDU: „Je to staré,“ setřela šéfredaktorka Harper’s Bazaaru Nora Grundová v Salonu Týdeníku Echo z 27. června tezi filozofa a dominikána Josefa Bocheńského, že protože ženy nejsou muži, je nesmyslné po nich chtít, aby plnily ve společnosti tytéž funkce. Mnich je sice třicet let po smrti, přesto prokázal pozoruhodné prognostické schopnosti. I když křišťálovou kouli k tomu asi nepotřeboval. Spíš si prostě už tenkrát dokázal dát dvě a dvě dohromady.

Bocheńského výrok, že „společnosti, které například nutí ženy k pravidelné výdělečné práci mimo domov, jsou nejspíš odsouzeny k zániku“, jak ho – s ohledem na mohutné feministické zastoupení Salonu provokativně a chrabře – ocitoval jeho hostitel Jiří Peňás, přesně popisuje dnešní demografickou tragédii.

Paní Grundová ale hlavně pronesla pozoruhodnou větu, kterou jsem v českém veřejném prostoru ještě neslyšela. Ráda by, aby v případě války vedle mužů do ostrého boje nastoupily i ženy, a to podle všeho fifty-fifty. Genderově spravedlivě. Podle železných pravidel „equilty“. Protože „už se nevedou války s bajonety někde na bojišti, ale úplně jinou technologií a strategií, a tam mají své významné místo právě ženy. Takže nevím, proč tady dělat rozdíly,“ domnívá se publicistka, podle které budou obě pohlaví „trpět stejně“. Než se pustíme do podstaty sdělení Grundové – totiž že bazální zásada, že holky se nemlátí, je tedy taky „stará“ a měla by být podle všeho zmodernizována těly mrtvých vojákyň –, taky jste si všimli, jak často se teď mluví o válce?

Shodou okolností pár dní předtím sociální sítí X proběhla zpráva, že výbor pro ozbrojené složky amerického Senátu chce registrovat ženy k odvodům. Podobné ustanovení se loni podařilo konzervativcům zaříznout. Demokraté se ale své genderistické vize světa nevzdávají a rádi by ji vnutili i nám ostatním. V téhle fázi by to sice ještě neznamenalo automatický nástup žen na bitevní pole, ale rozhodně se jedná o totální změnu přístupu.

V jakém okamžiku by poslali odvedené dívky bojovat, kdo by rozhodoval, že teď je ten správný moment? Stejná otázka ovšem platí i pro Česko, současná právní úprava jednak právě v rámci „rovného zacházení“, neřkuli „rovných šancí“, zavedla brannou povinnost i pro ženy, a navíc nezmiňuje jejich přednostní nasazení třeba jako zdravotnic. Jsme zkrátka všichni lidé a nějak více to komplikovat netřeba.

Potíž s extrémními levičáky je, že žijí ve své hlavě, kde myšlenky na to, jak by věci podle nich správně měly být, úspěšně unikají kontaktu s realitou. Jedním z důvodů, proč historicky bojovali muži proti mužům, jsou právě rovné šance, ty skutečné. Téměř každý muž je schopný zabít téměř každou ženu holýma rukama. Ve válce se totiž, a možná to paní Grundovou překvapí, stává, že vojáci padnou do zajetí. Muži jsou také fyzicky schopni ženy znásilnit. Druhého muže sice také, ale méně často. A pokud znásilní muže, muž neotěhotní. Pro ideoložky je možná takto počaté dítě jen shluk buněk, které lze vyřešit medicínsky, pro dost žen to ale jen shluk buněk není.

Ideoložky si asi také nikdy nevšimly, na co si preferenčně hrají děti. Kluci na to, že někoho zabijí. Dívenky na to, že někoho udrží při životě. Stereotypy se totiž vytvářejí tak, že se něco obvykle děje nějakým způsobem. Ženy, které dnes vstupují do armády, jsou svým založením rozhodně něčím specifické (ostatně jako vrcholové sportovkyně, vrcholové političky nebo manažerky) a nereprezentují automatický sklon naprosté většiny žen v případě konfliktu zajišťovat spíš to udržení při životě – mimochodem, stejně důležité. Nejsem si ani zdaleka jistá, že by povinné bojové nasazení probudilo v ženách kýženou krvežíznivost, bez které se ale nevyhrává.